MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2009 září

2B2A

  • Datum / 04. 09. 2009
  • Autor / Kozlová Tereza
  • Rubrika / staveniště

Na přelomu června a července proběhla na mikulovském zámku pozoruhodná konference s názvem 2B2A.

Pod zkratkou se skrývají dvě města a dvě témata, jež se bytostně dotýkají hlavního organizátora akce výtvarníka Petra Kvíčaly. Jeho domovem je Brno a inspirací Barcelona, kde zároveň působí spolupořadatel konference Markus Lauber. Kvíčala je jedním z hlavních představitelů současné abstraktní a nezobrazivé malby, Lauber je úspěšný architekt, který studoval nejprve ve Stuttgartu a později v Barceloně, kde založil architektonický ateliér LABB. Tedy 2A neboli art & architecture. Kvíčala je vedoucím ateliéru malby na Fakultě výtvarných umění VUT, Lauber působí jako pedagog hned na několika institucích a v minulém roce vyučoval rovněž na brněnské VUT. O tom, že jsou oba na pedagogickém poli úspěšní, vypovídala vysoká účast studentů, kteří na konferenci vydrželi po celé tři dny, a to doslova od rána do večera…

Tématem španělsko-českých diskusí, které vyústily v tuto konferenci a dále by měly pokračovat až k vytvoření mezinárodního studijního programu, je spolupráce architektů s designéry a výtvarnými umělci. Pořadatelé se domnívají, že práce architekta má své hranice a jeho spolupráce s výtvarným umělcem může vytvořit nové hodnoty vnímání prostoru. Ve vlastních realizacích obou organizátorů je patrné, že nemusí jít pouze o dialog mezi architekturou a samostatným uměleckým dílem, ale že jejich prolnutím může vzniknout prostor s výjimečnou atmosférou. Za jakých podmínek k takto úspěšné spolupráci dochází a kde jsou hranice mezi jednotlivými obory, se v průběhu tří dnů snažilo objasnit téměř dvacet přednášejících.

Už první příspěvky jasně ukázaly, že téma je nesmírně široké a asociuje řadu problémů. Poměrně obecné zadání každý přednášející uchopil naprosto odlišně. V mikulovské salla terreně proto zazněly proslovy výsostně filozofické, ale i zcela praktické prezentace vlastní tvorby architektů. Měnil se také jazyk – od akademického po lehce provokativní.

Na vrcholu první skupiny stál bezesporu Španěl Alfons Puigarnau a jeho pojednání o prezentaci a re-prezentaci v architektuře. Šlo o náročný intelektuální konstrukt založený na vývoji fotografie. Puigarnau oslnil jako famózní řečník i jako dekonstruktivistický provokatér. V čele skupiny „provokatérů“ však stál především architekt Zdeněk Fránek, který v úvodu svého příspěvku řekl, že s žádným výtvarníkem nikdy spolupracovat nepotřeboval... Teoretické příspěvky byly nejčastěji historické – zajímavý byl například příspěvek Petra Mikše s názvem Gramatika ornamentu a dekorace prostoru v uměleckých debatách 19. století vycházející z dobových polemik o vztahu zobrazovacího a dekorativního umění a jejich využití v architektonickém prostoru.

Petr Kvíčala ve svém úvodu nastínil typy vzájemných kooperací architekta s výtvarným umělcem a upozornil na úskalí současné „přeestetizované“ architektury. Upozornil, že v posledních desetiletích se architekti stále více stávají designéry a v touze po atraktivitě svých staveb opomíjejí další složky nutné k vytvoření kvalitní architektury. Kvíčala se domnívá, že by architekt měl opustit roli uměleckého režiséra a stát se spolutvůrcem. Své teze podložil názornými příklady. Ukázal situaci, kdy byl umělec pozván příliš pozdě a v roli „retušéra“ měl pak svým dílem zamaskovat slabá místa stavby. Na dalších příkladech byla zřetelná dlouhodobá spolupráce architekta a umělce vedoucí ke skvělým výsledkům (např. Kvíčalovy „reakce“ na architekturu Ivana Kolečka či jeho strop pro Deutsche Bundes Bank v Chemnitzu architekta Josepa Lluíse Matea.)

V prezentacích přítomných architektů se pak objevovalo jak začlenění malby, sochy či keramických reliéfů (Petr Pelčák), tak prolnutí architektonického prostoru s novými médii. Tento přístup prezentovala například dvojice rakouských architektů Mark Blaschitz a Edith Hemmrich, jejichž konceptuální práce s ornamentem nabízí zamyšlení nad hranicemi reálného a virtuálního prostoru.

Jedním ze závěrů celé akce je poznatek, že spolupráce domácích architektů s umělci bývá spíše nahodilá, zatímco příklady zahraničních realizací jasně ukázaly, že právě na promyšlené mezioborové kooperaci stojí budoucnost architektury.