MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2011 září

Áčka

  • Datum / 05. 09. 2011
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / portfolio

Áčka – italsko-česká tvůrčí dvojice Alessandra Svatek a Artur Magrot – se našla na ulici, kde se stále cítí nejvíc doma, teprve odtud vplula do galerií. Jejich zatím nejstabilnější základnou je Český Krumlov, ale stejně tak je možné je potkat třeba v Praze. Nomádství mají v sobě.

Přestože na sebe upozornili prací založenou na principech street artu, který je jim asi nejbližší, oba mají výtvarné vzdělání. Alex (1979) vystudovala malbu na akademii v Miláně, Artur (1985) si dal dvě kolečka na krumlovské SUPŠ sv. Anežky České. Jednou jako kamenosochař, podruhé se věnoval fotografii. V Krumlově se také potkali a jeho ulice se jim staly první společnou galerií.

Krumlov je město paradoxů. Druhé nejnavštěvovanější v republice, kosmopolitní jako málokteré u nás. Má obdivované renesanční centrum plné penzionů a hospůdek pro turisty, ale jeho obyvatelé žijí na sídlištních periferiích. Staré domy, paláce a kostely jsou sice jejich hlavním kapitálem, ale dnes už jsou to jen kulisy. Ne nadarmo tu začal Egon Schiele jasnozřivě malovat svá světově proslulá mrtvá města. Skoro na rok sto let po něm se tam objevila Áčka a začala se snažit něco s tím kómatem udělat.

Jejich vizuální komentáře jsou nenápadné, ale smysluplné a poetické. Nejdřív dostaly oči městské hydranty, dopravní zrcadla a značky zákazu vjezdu, a stali se tak z nich jediní stálí pozorovatelé drobných denních příběhů. Ostatně konkrétní situace hrají roli i u dalších subtilních výtvarných invazí. K bleskům na rozvodných skříních elektrického vedení přibyly černé mraky, okopaná omítka nad chodníkem se stala rozbouřeným mořem, s jehož vlnobitím zápasí loďky z papíru. Možná právě tady Alex a Artur objevili „svůj“ zásadní materiál, letáky akčních slev, kterými nás týden co týden krmí řetězce hypermarketů. Právě s nimi vyrazila na své zatím největší akce i Áčka.

Na popud Egon Schiele Art Centra (ESAC), které pro letošní sezonu připravovalo sérii výstav s tématem umění v každodennosti, polepila jednu z jeho fasád osmimetrovými lovci ve stylu jeskynních maleb. Obraz je první částí instalace, která pokračuje v prostorách galerie. Tam se po stěnách pro změnu rozeběhla několikametrová zvířata. Slevové letáky, z nichž jsou siluety poskládány, nejen že jsou příznačnými symboly zkomercionalizované doby, ale poukazují i na dnešní principy honu za potravou, kdy není úplně jasné, jestli je zákazník lovcem, nebo štvanou zvěří obchodních společností.

Prehistoricko-reklamní scéna vzbudila emoce návštěvníků výstavy a turistů, ale i městských památkářů. Galerii hrozila až dvoumilionová pokuta. Co na tom, že fasáda není historická, ale pochází z roku 1993 a platilo ji ESAC. Co na tom, že trvanlivost obrazů je z podstaty věci omezená. Co na tom, že místní umělec okresního formátu bez povolení průběžně osazuje město svými politováníhodnými pseudosurrealistickými výtvory, a žádné problémy nemá.

Nakonec z toho bylo sice „jen“ propagačních pětačtyřicet tisíc pokuty, ale vzhledem k okolnostem – absurdita. Mimochodem, první případ postižení skrze umění v Jihočeském kraji. Centrum se odvolalo a Áčka pro gallery shop připravila street art kit – soupravičku s letákovým zvířetem, pytlíčkem lepidla a obrázkovým návodem. Ve stejném stylu se chystají další věci. Letáky mezitím Áčka vytapetovala celou místnost včetně dveří, stropu a podlahy na výstavě VKV (všednost, každodennost, věcnost) v prostorách nově vzniklého muzea mladého umění Artbanka v Praze. To sídlí pro změnu v památkově chráněném Colloredo-Mansfeldském paláci v Karlově ulici. Zatím bez následků.

I když se to nemusí zdát, Áčka programově upřednostňují bezproblémovost a něco jako ekopřístup. Identitu neskrývají. Polepy jsou papírové, lepidla odbouratelná vodou, malují vápnem, svá „graffiti“ foukají přírodními pigmenty – kakaem, mourem, zelenkavým kořením na ryby. Prvním motivem byli právě býčci z Altamiry. S většinou jejich projektů si za pár měsíců poradí počasí. Ideálně vůbec nezanechávají stopy a přímo na ulici animují své projekce, třeba ze samolepicích cenovek. Právě s takovou animací – The Way of B. – se účastnili projektu v MC Gallery v New Yorku, kde s nimi vystavovala i řecká sochařská superstar Jannis Kounellis, italská účastnice benátského bienále z roku 1982 Renata Boero nebo skotský umělec a spisovatel Alasdair Gray. Následovala výstava v Paříži a od začátku září se prezentují v italském Miláně.

Tak jako volně pendlují mezi streetem a „klasickým“ uměním, mezi ulicí a galeriemi, legálem a hranicí zákona, stejně přirozeně Áčka vstupují i do mezinárodních souvislostí. Dokladem toho je i jejich krumlovský projekt Ukradená galerie, pouliční vitrínová prezentace, která v květnu oslavila rok činnosti. Vystřídali se v ní umělci z celé Evropy a během této doby pod stejným (česky psaným) názvem samospádem vznikly i autonomní „dceřinky“ v Praze, rakouském Linci a portugalském Lisabonu. Jméno nepřišlo jen tak, první půlnoční vernisáž byla zahájena prostřednictvím pilky na železo. V srpnu se také tady karta obrátila, to když Ukradenou galerii někdo ukradl. Ale takové věci patří na ulici k věci. Za týden už se vystavovalo dál. Áčka totiž nejsou žádná béčka.