MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2013 únor

Adéla Babanová

  • Datum / 04. 02. 2013
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / portfolio

Jedna z nejvýraznějších mladých videoumělkyň české současnosti. Zaujme už tím, že u nás nevídaně dbá na kvalitu svých filmů. Nejraději spolupracuje s profesionálními scenáristy, herci i štáby, kterým se na oplátku snaží vytvářet z jejich pohledu standardní podmínky. Na projekty, které posouvají hranice českého videoartu, si sama vydělává v televizní střižně.

Na svou cestu za uměním se Adéla Babanová (1980) vydala oklikou přes oděvní průmyslovku. Už během střední chodila kreslit na žižkovskou „Štítnovku“, kde tehdy učil třeba Ján Mančuška. První přijímačky na AVU do ateliéru kresby nedopadly. Napodruhé zkusila ateliér konceptuální tvorby Miloše Šejna. „Už při té jediné konzultaci, na kterou jsem přišla, viděl, jak střídám média, a pošoupl mě od fotek k videokameře,“ vypráví. „I jeho přístup byl motivující. On tě dostal k tomu, co bys měl dělat, a ještě jsi měl pocit, že sis na to přišel sám,“ vzpomíná. Intermezzo u Vladimíra Kokolii se odehrálo ve jménu osobního koketování s malbou, aby se nakonec skrze ateliér nových médií Michaela Bielického definitivně propracovala k videu.

Adéla Babanová ve své tvorbě od počátku spojovala imaginaci s osobní zkušeností, výsledkem byl zvláštní, někdy trochu uštěpačný druh magického realismu. Jeden z prvních filmů Babanové, Procházka (2005) o liliputovi, který se učil létat, tak vycházel z jejího snu. „Jenže to byl skutečný chlapeček, kterého jsem znala z francouzského lycea,“ vysvětluje. „Ten sen byl o klukovi se schopnostmi, které jiné děti nemají. Takže jsem poprosila jeho maminku, jestli s ním můžu točit, a nakonec jsme spolu udělali hned dvě věci.“

„Videoart mě vždycky odrazoval svojí amatérštinou, byla jsem na to úplně alergická,“ pokračuje ctitelka Stevea McQueena. „Snažila jsem se, jenže to nebylo moc platný – jak tam ten amatérismus nechtěl být, tak byl.“ I to byl důvod, proč začala spolupracovat se svým bratrem Džianem, který studoval na FAMU scenáristiku. Nejdřív to byly spíš konzultace, ale když začala připravovat první díl své Trilogie o umění (Zurich, 2008; Za umělce roku jsem zvolila sebe, Polobozi, 2009) oslovila ho, aby videa spolu s kolegou Vojtěchem Maškem rovnou napsali. Následovala profesionální realizace. To už měla na svém kontě oceňovaný multimediální projekt Rozhovor se Sylvií Plath (2006), kterým diplomovala. Absurdní interwiev se zemřelou spisovatelkou, matkou dvou dětí, které sebevražda ve třiceti letech „pomohla ke slávě“, se stalo klíčovou prací, jež předznamenala její další tvorbu.

Nejenže tím pro sebe objevila sdělný formát v podobě inscenovaného rozhovoru nebo debaty, ale spolu s ním přišlo i téma. „Začaly mě čím dál víc zajímat rozpory mezi soukromým životem umělců a jejich tvorbou, rozebírala jsem vztahy uvnitř uměleckého světa, touhu po moci i nesmrtelnosti,“ říká k tomu Babanová. „Ve chvíli, kdy jsem měla být po škole sama vpuštěná do světa umění, to pro mě najednou byla i existenciální záležitost.“

Živit se začala ve filmové produkci, kde se sice naučila spoustu technických a provozních věcí, ale brzy zjistila, že denní stereotyp v kanceláři pro ni moc není. Současná externí spolupráce s televizí jí naopak umožňuje točit vlastní věci, a to časově i finančně. Spouštěcími impulzy pro ni nejednou byly, jako v případě Trilogie o umění, termíny výstav. Tou zatím nejdůležitější se staly úspěšné Potížistky (2011) v Galerii Jiří Švestka, koncipované jako ohlédnutí za tvorbou posledních dvou let. V mystifikačním „dokumentu“ Tringalka (2011) zpracovala legendu o ženě, která měla v 50. letech na Slovensku spáchat zločin. „Příběh se ale zachoval jen v paměti jednoho člověka, a proto celá jeho vizuální stránka byla jen mojí interpretací,“ vypráví. V dalším pseudodokumentu Už šedesát let je mi třicet (2010), tentokrát černobílém, zachytila nestárnoucí umělkyni Evu Weber v její funkcionalistické vile, která na rozdíl od své majitelky podléhá neúprosným zákonům času a mizí v zemi. „Spojovacím momentem obou ženských hrdinek jsou jejich životy mimo zákon a obě dvě jsou svým způsobem nesmrtelné. Jedna doslova a druhá prostřednictvím legendy,“ objasňuje autorka.

První velká výstava v Praze se vzápětí odrazila ve finálové účasti v poknížákovském ročníku Ceny NG 333. O rok později představila Babanová svůj projekt s názvem Já tam mám tělo (Ich hab hier eine Leiche) na další švestkovské výstavě v Berlíně. Českou premiéru si odbyl o pár měsíců později v rámci loňské expozice finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v Domě pánů z Kunštátu. Detektivní video opět vzniklo z fascinace reálným příběhem z nedávné minulosti – záhadnou smrtí americké modelky časopisu Penthouse. Nedozvíme se, kdo její smrt zavinil, ale stejně tak ani skutečný příběh nemá řešení. Jako skoro vždy zůstává u Adély Babanové jen záhada a hodně otazníků. Jestliže v Německu měl projekt, tak jako její předchozí výstupy, podobu prostorově dělené multimediální instalace, upravená verze v Brně byla už prezentována čistě jako film.

Byl to zatím nejnáročnější projekt, půlhodinová stopáž zhruba jedenapůlkrát přesahovala její nejdelší snímek, přibližně stejně přetáhla původní rozpočet, který zahrnoval postprodukci a devět natáčecích dní. „Tohle už nikdy,“ tvrdí dnes. „Jednak ne v zimě, jednak míň ambiciózně, protože tohle bylo opravdu k zbláznění. Točilo se po nocích venku na různých lokacích, neměli jsme na catering ani na řidiče, a tak jsme všechno oddřeli s naším producentem Tomášem Vachem. Na druhou stranu nám většina lidí, které jsme oslovili pro spolupráci, vyšla ve všem vstříc,“ doplňuje.

„Ve videu Já tam mám tělo už jsme vycházeli z televize úplně ve všem, ale zároveň pracujeme na tom, aby divák tak trochu nevěděl, na co se to vlastně dívá,“ přibližuje kolektivní strategii. „Vytváříme hybridní žánr, který je součástí obsahu. Přidáváme iracionální prvky, nelogismy, nadsázku, špatné střihy. Občas se proto stane, že někdo tu absurdní nadsázku nepochopí jako záměr a rozčílí se. My se u toho ale někdy dost nasmějeme.“