MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2015 září

Adéla Součková

  • Datum / 08. 09. 2015
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / portfolio

Intermediální umělkyně vnímaná nejvíc jako kreslířka, která má ale čím dál blíž také k malbě, videu nebo performanci a ráda jednotlivá média kombinuje. Pravidelně střídá české prostředí s německým a z každého si bere něco. Klade velký důraz na téma, zajímá se o renesanční myšlení a emblematiku, problematizuje formát závěsného obrazu a v poslední době ji fascinují stoly.

„V šesti letech jsem chtěla být baletkou, spisovatelkou nebo malířkou,“ vzpomíná Adéla Součková (*1985), „takže si v současnosti dost užívám, že se do mojí práce dostává víc performativních prvků, a dokonce i ta práce s textem. Pomalu začínám mít  pocit, že jsem si svoje dívčí přání celkem úspěšně splnila,“ usmívá se. Mísí se v ní intelektuální přístup, který nastartovalo rodinné prostředí a studium na gymnáziu, s výtvarným uvažováním. O Akademii výtvarných umění se pokoušela několikrát, vždy do malířského ateliéru. Když se nakonec v roce 2007 dostala k Jiřímu Sopkovi, vydržela tam rok, pak přestoupila na kresbu k Jitce Svobodové. „Potřebovala jsem širší záběr, nebavilo mě neustálé řešení malířské formy, a navíc se u mě objevila alergie na terpentýn,“ vysvětluje změnu ateliérů Součková. Své působení na akademii zakončila u Vladimíra Skrepla.

Několik posledních let působila paralelně i na Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech v ateliéru Ulrike Grossarth, nositelky Ceny Käthe Kollwitz, kde v roce 2014 absolvovala, a teď začíná postgraduální studium. „Je to dobrá kulturní vsuvka, která mě odtud trochu odkořenila,“ pochvaluje si. „Německé výtvarné prostředí je určené daleko preciznějším pojmenováváním a domýšlením věcí, stejně jako je tam naprosto přirozené důrazné nahlížení politického kontextu, které by třeba u nás mohlo působit možná až směšně,“ srovnává čerstvá třicátnice. „Navíc je víc napojené na mezinárodní scénu, vnímá a reaguje rychleji a víc kriticky na současné tendence. Drážďany mi přijdou zhruba jako Hradec Králové, ale stejně to je cítit.“

Témata, jimiž se zabývá, hodně ovlivnila četba. „Zajímají mě různé motivy, třeba narcismus, a vždy se je snažím zařadit do širšího kontextu,“ objasňuje. „Nejen z psychologického pohledu nebo proto, že mi ta květina přijde prostě krásná, ale třeba i z hlediska společenských věd. Zajímám se o mnohovrstevnaté možnosti čtení různých věcí. Souvisí to s věcmi jako analogie, symbol atd.“ Patrná je u ní snaha aktualizovat vizualitu, třeba v kombinaci tradiční čínské tušové malby se západním obsahem. Zřetelná je práce s emblematikou, která se kromě jiného projevuje průběžným navracením zobrazování totemických zvířat nebo symbolickými odkazy k pravoslaví.

Spíš než finální produkt je důležitá procesualita vzniku věci. Typické je pro ni také zacházení s neprostorovostí prostoru. To se nejčastěji projevuje v komponování skrumáží jednotlivých volně zvazbených motivů, jež spolu významově a asociačně komunikují. Zatím největší prostor v tomto směru dostala na výstavě absolventů v Drážďanech (Oktogon, 2014), kde její nástěnný Poslední soud zabíral plochu zhruba osmdesát metrů čtverečních. „Hrob se v něm stává oknem v počítači, ruka hladí srdce na obrazovce, u toho se vznáší úloklícka, žabomluv nebo jedlík slunce,“ popisuje.

Formálně má Adéla Součková ráda kresbu. „Ale osobně mi přijde kategorizace podle médií nebezpečná, přemýšlím vždycky spíš o tahu nebo soustředěném gestu,“ prohlašuje. Jak ukázala například ve své diplomové práci na AVU nazvané Pravda a láska (2014), v níž propojila knihu, kresbu, malbu a performanci, je jí velmi blízké fúzování, a tím i násobení vjemů. „Zajímá mě především vytváření zážitků, formování vizuálních intelektuálních podnětů, artikulovaných ne verbálně, ale vizuálně, zajímá mě, jak tato nevyřčená symbolická informace působí na diváka,“ upřesňuje. „Už samo živé kreslení před lidmi na sebe váže doslova fyzickou atmosférou soustředění, která je na lidi přenosná,“ dodává.

Poprvé kombinaci několika médií použila ve stejném roce na kolektivní výstavě kurátorky Lenky Sýkorové Nulla dies sine linea v ústecké Armaturce. Tehdy se jednalo o „jeskynní prostor“ project-roomu, kde současně kreslila, ale s videem, respektive videovým art-brut, pracovala už o rok dříve v rámci samostatného projektu Nahoru, dolů v NoD Mini. Na tuto linii navazuje i sérií letošních výstav, ať už to byly Fáze slunce v pražské Galerii Ferdinanda Baumanna, připravené spolu s Františkou Loubat, Starci u pramene v Galerii Kostka, nebo Hry v globus ve zlínském Kabinetu T.

„Delší dobu mě zajímá častá mrtvolnost závěsného obrazu, a tak se ho snažím různými způsoby oživovat,“ podotýká Adéla Součková. Nejdřív začala plátno používat nejen z líce, ale i z rubu. Pak její kompozice vyhřezly na zeď, kde se momentálně odehrávají asi nejčastěji, ale protože ji dlouhodobě fascinuje motiv různých forem hostin nebo bitevních plánů, pracuje od letošního roku i s formátem stolu, respektive ubrusu, na nějž kreslí, a také s pomalovanými prostěradly, jež napíná na light-boxy. Speciální místo v její tvorbě má kniha. „Baví mě to pomezí obrazu a textu, paralelní příběhy, které se navzájem neilustrují, ale rozvíjejí. Někdy různé formáty samy generují téma, u knížek víc myšlenkové než výtvarné, proto jsou možná nejen intimnější, ale i političtější,“ vysvětluje.