MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

prosinec - leden / 2019
Aktuální
číslo
  prosinec - leden

/ Staří mistři v Praze

/ Estetika astronomickej fotografie

/ Kontext

/ Rozhovor s Michaelem Bělickým

obsah

 

Výběr z archivu

Rozhovor s Milanem Grygarem
Na okraj výstavy v Národní galerii,
AA 2009/01

Rozhovor s Josefe Bolfem
Na okraj výstavy v Národní galerii,
AA 2009/05

Rozhovor s Danielem Pitínem
Na okraj výstavy v Galerii Rudolfinum,
AA 2016/02

Alberto Giacometti v NG

Už jen do 1. prosince je možné ve Veletržním paláci navštívit retrospektivu Alberta Giacomettiho. Jde bez nadsázky o výstavu, jakou Praha ještě nezažila a která by bez problémů obstála i ve Vídni, Berlíně či Londýně.

Alberto Giacometti: Kráčející I, 1960, bronz, výška 180 cm, Fondation Giacometti, foto: NGP

 

Alberto Giacometti (1901–1966) je znám hlavně svými expresivně modelovanými protáhlými figurami, které vytvářel v od konce 40. let. Nynější výstava však věnuje rovnocennou pozornost i jeho rané tvorbě ovlivněné kubismem a surrealismem a jeho malířskému a kreslířskému dílu. Giacometti se narodil nedaleko městečka Stampa ve Švýcarsku, jeho otec Giovanni byl sám významným postimpresionistickým malířem. Po krátkém studiu v Ženevě nastoupil začátkem 20. let do ateliéru Antoina Bourdella v Paříži. Stejně jako další umělci jeho generace byl mladý Giacometti silně ovlivněn africkým uměním a kubismem. Jeho učitel sice pro tyto „experimenty“ příliš pochopení neměl, ale o to větší pozornosti se jeho dílo těšilo mezi avantgardními umělci, především surrealisty. Giacometti se dokonce stal členem Surrealistické skupiny, ale v roce 1934 z ní byl po rozepři s André Bretonem vyloučen. Na přelomu 30. a 40. let lze v jeho tvorbě pozorovat určitý předěl a odklon od surrealismu, který vyvrcholil v poválečném období. Druhou světovou válku prožil doma ve Švýcarsku. O pařížský ateliér se zatím staral umělcův mladší bratr Diego.

V roce 1947 uspořádal galerista Pierre Matisse, syn malíře Henriho Matisse, v New Yorku výstavu Giacomettiho soch. Vedle starší tvorby zde byly poprvé veřejnosti představeny i jeho nejnovější práce – protáhlé mužské a ženské figury a několik portrétních byst. Výstavu v doprovodném katalogu uvedl Jean-Paul Sartre esejem Hledání absolutna, ve kterém vyzdvihl Giacomettiho schopnost vdechnout sochám život a až existenciální naléhavost. Americké publikum jej nadšeně přijalo v následujících letech rychle získal světový věhlas. Žádná z výstav a sbírek umění 20. století se napříště již nemohla obejít bez Giacomettiho. Vedle sochařské tvorby se začal také více věnovat malbě a vytvořil celou řadu portrétů svých příbuzných a přátel. Na benátském bienále v roce 1962 získal Velkou cenu za sochařství a představil zde projekt sousoší pro prostranství před mrakodrapem Chase Manhattan Bank v New York, což byla zakázka, o jaké snil již ve 30. letech. Dříve než však mohlo dojít k její realizaci, Giacometti v lednu 1966 zemřel na selhání srdce.

Giacometti tvorba nepředstavuje souvislou řadu a mezi jeho dílem z předválečného a poválečného období jakoby ležela ostrá dělící čára. Zatímco pro jeho kubistické a surrealistické sochy je charakteristická záliba v jasně vymezených objemech a tvarech, jeho poválečná tvorba je spíše lineární a kresebná a povrch soch ztrácí svou hladkost a definitivnost a mění se v prchavou hru otisků, rýh, prohlubní a hrbolů. To, co je jim však společné, je autorova umanutá snaha zmocnit se skutečnosti kolem sebe. Ne napodobit realitu, ale zachytit to, co je v lidské tváři či figuře podstatné a trvalé. V tom se Giacometti podobá Cézannovi a stejně jako on opakovaně zažíval pocit, že v této snaze selhává, a cítil nutnost neustále se vracet ke stejným námětům a začínat své obrazy a sochy znovu a znovu.
 

vlevo: Alberto Giacometti: Velká úzká hlava, 1954, bronz, výška 65 cm, Fondation Giacometti, foto: NGPvlevo: Alberto Giacometti: Velká úzká hlava, 1954, bronz, výška 65 cm, Fondation Giacometti, foto: NGP

 

Výstavu Národní galerie připravila ve spolupráci s Fondation Giacometti, která spravuje 550 sádrových soch, 260 bronzů, stovku obrazů a doslova tisíce umělcových kreseb. Díky tomu bylo možné do Prahy zapůjčit vskutku reprezentativní kolekci. V případě nedávných retrospektivních výstav Gerharda Richtera či Marie Lassnig poučený divák nevyhnutelně zaznamenal hluchá místa a absenci některých klíčových děl, jež se z různých důvodů nepodařilo Národní galerii získat, aktuální výstava takovýmito absencemi netrpí. Giacomettiho dílo představuje v širokém výběru a s výjimkou soch koček a psů zde nechybí snad žádné z jeho stěžejních děl. Působivost expozice ještě umožňuje elegantní instalace architektky Evy Jiřičné.

Jedinou výhradou, kterou vůči výstavě lze mít, je, že naprosto ignoruje zdejší kontext. Nejde o to hledat stopy Giacomettiho vlivu na české umělce, ale je škoda vůbec nezmínit, že s jeho dílem se české publikum poprvé mohlo setkat již ve 30. letech. Na podzim 1932, tedy v témže roce, kdy měl v Paříži svou první samostatnou výstavu, se dvě Giacomettiho sádrové plastiky objevily na pražské výstavě Poesie 1932, nejdůležitější domácí avantgardní výstavě meziválečného období. O která díla se jednalo, nevíme, patrně ještě o jeho rané kubizující kompozice. Na prodej tehdy byly za 3 250 korun, tedy za méně, než na kolik si svá díla cenili jeho čeští souputníci (více zde). Dnes Giacomettimu mimo jiné patří titul vůbec nejdražšího sochaře. Jeho aukční rekord má hodnotu 147 milionu dolarů. Za tuto částku byla před čtyřmi lety v New Yorku vydražena jeho monumentální plastika Ukazující muž z roku 1947. Na druhé příčce s cenou 104 milionů dolarů figuruje socha Kráčející I, jedna ze studií pro zmiňované sousoší před Chase Manhattan Bank. Jedním z bronzových odlitků právě této plastiky pražská výstava vrcholí.

Alberto Giacometti
místo: Národní galerie Praha, Veletržní palác
termín: 18. 7.–1. 12. 2019
www.ngprague.cz