MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2009 březen

Alice Nikitinová

  • Datum / 06. 03. 2009
  • Autor / Magid Václav
  • Rubrika / portfolio

Všimnout si, že pracovní obleky se svítivými pruhy nabízejí zajímavou skladbu geometrických tvarů, a malířsky vyjádřit tento fakt tím, že zarámujeme patřičný detail formátem obrazu, není nic výjimečného (Dělnická abstrakce, 2006–07).

Objev, že i v té nejšedší každodennosti se skrývají úchvatné barevné kombinace či dokonale vyvážené kompozice, většina z nás již pravděpodobně učinila. To, že umění je všude kolem, patří k zákonitostem moderního městského života. Detaily, které prolamují všednost a vyzývají nás, abychom se zastavili a ponořili do estetické kontemplace, samy dávno zevšedněly. Upozorňovat na ně je banální. Ovšem jen potud, pokud u toho zůstaneme. I ta nejtuctovější zkušenost může inspirovat vznik něčeho unikátního. Alici Nikitinové (*1979) se takové objevy s jejich zpočátku přímočarým výtvarným zprostředkováním staly východiskem pro vypracování rafinovaného malířského projevu.

V dějinách moderního umění vedla cesta k abstrakci postupným zjednodušováním zobrazení reálných věcí. Ve třicátých letech se Malevič vrací k figuraci obrazy stylizovaných postav rolníků. Zajímavější příklad napětí mezi abstrakcí a figurací však představuje cyklus Suprematické vyprávění o dvou čtvercích, který v roce 1920 vytvořil El Lisickij. Dva čtverce, rudý a černý, jsou zde hrdiny vyprávění, postavami činnými v prostoru a čase. Toto deklarativně abstraktní dílo je tedy zároveň figurativní. Pohyb mezi zobrazením a abstrakcí se zde ovšem neodvíjí ve směru rostoucí stylizace zobrazovaného objektu, ale naopak ve směru personifikace geometrického útvaru. Obrazy Alice Nikitinové z posledních dvou či tří let, které opět vracejí zmíněné napětí do hry, se zdají umožňovat čtení v obou těchto směrech.

Zkosený žlutý čtverec je těsně napasován do rovněž čtvercového formátu plátna. Trojúhelníky vzniklé mezi okraji čtverce a hranami obrazu vyplňují černý kabát a nohy v zelených gumácích, patřící postavě nesoucí čtverec (desky?), jejíž ruka v červené rukavici tvoří výrazný barevný prvek ve středu obrazu (Žlutý čtverec, 2008). Jinde symetrii plátna rozděleného horizontálně na tmavomodrou a bílou půlku narušuje dvojice žlutých obdélníků v jeho pravé horní části. Nejsou to však zcela dokonalé obdélníky – v jejich tvaru, připomínající písmeno J, rozpoznáváme obrys gumáků, jež se zřejmě suší nad zející tlamou krbu. Skladbu obrazu dotvářejí červené obdélníčky v jeho dolních rozích (Gumáky, 2008).

Je jediným důvodem pro zpředmětnění geometrických tvarů snaha rozředit čistou kompozici barevných ploch narativním prvkem? Proti tomu svědčí výlučný vztah, který autorka podle všeho chová k některým neživým předmětům, jež na svých plátnech personifikuje. Vedle formálně podnětných vozidel, gumáků a montérek jsou to především rukavice – kus oblečení, jehož silueta se snad nejvíce shoduje s obrysy části lidského těla. Když navlečeme rukavici na tyč a hýbeme s ní, můžeme imitovat mávající ruku. Rukavice jako předmět, snadno se poddávající personifikaci, je proto navýsost patřičným atributem Míchačky, jež má na stejnojmenném obraze (2007) daleko k anonymitě a nahraditelnosti stroje. Nikitinová rovněž fotograficky dokumentuje ztracené rukavice v různých městech a porovnává frekvenci ztrát. Instalaci věnovanou ztracené rukavici vytvořil někdy v osmdesátých letech na jedné z ulic New Yorku Ilja Kabakov, ruský umělec, který emigroval do USA. Pohozenou rukavici (pochopitelně červenou) obklopovaly tabulky s texty, v nichž fiktivní chodci vyprávěli různé verze jejího příběhu. Není ztracená rukavice symbolem emigrace?

Zvláštním druhem předmětů jsou značky – ať už ty dopravní, nebo třeba číslovky. Arthur C. Danto se svého času rozplýval nad filosofickou výživností jistého obrazu od Jaspera Johnse, který, přestože vypadá jako číslovka, není jí, protože nezobrazuje číslo, ale právě číslovku, tedy znak zobrazující číslo. Vděčným objektem podobných spekulací může být i Nikitinové obraz Značka (2007), kombinující snad všechny metody, jež autorka používá – skládání geometrických kompozic z reálných prvků, personifikaci neživé věci (obraz je „portrétem“ značky), ztvárnění piktogramu malířským rukopisem, který přenáší důraz z jeho významové složky na složku grafickou, posun od zobrazení znaku k zobrazení označované věci (v tomto případě motocyklisty oživeného malířským rukopisem). Širokou a snad stále nevyčerpanou škálu možností, jak se dají malířsky ztvárnit číslovky 1 a 2, nabídla poslední výstava Alice Nikitinové, která proběhla v galerii Jelení.