MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2018 duben

Alžběta Bačíková

Letošní finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého zkoumá formy reflektovaného proudu dokumentarismu a hledá, jak lze skrze kamerou zaznamenaný záběr promlouvat dnes. Výsledkem je pak často dílo na hraně mezi fikcí a realitou.

Zvedneš kameru a táhneš. Držíš ji v rukou a zaměřuješ, zkontroluj zvuk, běží. Displej kamery sleduje postavu a obkresluje její pohyb. Kamera je těžká, obraz se mírně klepe. Střih. V záběru stojí Eda, kterého autorka poprosila, aby jí napsal krátkou fantasy povídku o čínské kung-fu hrdince Qiu Jin. Kromě pasáží, kde Eda povídku čte, pak divák sleduje protagonistovo pracovní prostředí, byt, jeho reakce při sledování porna a bojových zápasů žen. Tak vzniklo video Hrdinové (2017), dílo, které se z autorčiných videí přibližuje žánru dokumentu asi nejvíce.

Dokumentarismus si sice prožil své období slávy v uměleckých galeriích na přelomu tisíciletí, přesto se však stále vrací v různých obměňujících se podobách. A to buď jako „filmový dokument“, jak to známe například z děl Omera Fasta, nebo jako nástroj kritiky postdigitální společnosti (Hito Steyerl), snaha vrátit do uměleckého videa sociální apel (Artur Żmijewski) či jako průkazní materiál navracející obrazům schopnost „pravdivé“ reprezentace (Forensic Architecture). Práce Alžběty Bačíkové se řadí do proudu reflektovaného dokumentárního videa, který pracuje s nedůvěrou v objektivitu, avšak jeho snahou není diváky znejišťovat, ale směrovat. Tak je tomu také u žánru, který Bačíková postupně zkoumala ve svých posledních třech videích Lékaři, Hrdinové a Prohnutá dlažba – a tím je dokumentární portrét.

Dokumentarismus v pojetí Alžběty Bačíkové (*1988) sází právě na reflexi narativních postupů, které si běžně asociujeme s televizními dokumentárními portréty; práce se střihem i použití fiktivních prvků má zase blízko k práci s filmem. Pozice samotné tvůrkyně je ukryta za kamerou, projevuje se především skrze manipulaci s protagonistou či protagonistkou a rozvolněnou formu záznamu. Ústředním tématem, kterému věnuje Bačíková pozornost při budování děje, je rozmlžená hranice mezi realistickým záznamem a fiktivním narativem, a to především ve vztahu k vyprávění portrétovaných osob, které proklamují vlastní individuální postoje, ať už tělem, nebo slovem. Dokumentární film tak často přebírá postupy z klasické kinematografie a naopak. Jistá schizofrennost mezi těmito módy – mezi filmovým a dokumentárním obrazem – prostupuje celé video Hrdinové, ale také původní instalaci v galerii Jelení, kde dílo běželo ve dvojprojekci s jednou společnou zvukovou stopou. Zavěšené plátno mohli/museli diváci obcházet, a vytvářeli si tak vlastní sled záběrů.

Na Hrdiny navázala Bačíková videem Prohnutá dlažba (2017), které vzniklo ve spolupráci s Artyčokem. V něm autorka sledovala keramičku Jarmilu B., fiktivní postavu s typickým osudem žen v oboru, která vytvořila několik realizací v lázeňských interiérech a v závěru svého života odešla do ústraní a zmizela. Na výstavě v Galerii mladých v Brně prezentovala Bačíková kromě dvou videí, v nichž nás provádí Jarmiliným životem její přítelkyně, také kresby, které svědčily o radikálních konceptuálních vizích, jež zůstaly pouze na papíře. Brněnská výstava se skrze formát klasické biografie ptala po důvodech mizení umělkyň z umělecké scény. Celý příběh byl sice jednou velkou fikcí, i tak se nakonec se můžeme přistihnout, jak se ptáme sami sebe: „A vadí to?“

Prvním dílem ze série věnované dokumentárním portrétům bylo video Lékaři, prezentované poprvé v roce 2016 v galerii etc. Tvoří jej soubor videí uploadovaných na internet jedním anonymním autorem, který tak usiluje o šíření svých paranoidních vizí. Tato videa doplňuje Bačíková v galerijní trojprojekci záběrem na muže čtoucího komentáře a hudebníky dotvářející zvukovou stopu. Autorka zde zvolila formu přímého odkrytí procesu produkce, čímž vědomě navázala na tradici „sebereflexivního filmu“ a zároveň vytvořila již výše zmíněné napětí mezi skutečností a fikcí. K analýze filmové kamery a produkce se Bačíková dostala postupně skrze systematickou práci se vztahem obrazu a slova – ať už tím bylo rétorické cvičení střídající se s hodinou twerku (Talk & Twerk, 2014), nebo gigolem předčítaný milostný dopis (Korespondence, 2016).

Portfolio Alžběty Bačíkové také doplňuje spolupráce s dalšími umělkyněmi, které podobně jako autorka sama pracují sebekriticky v médiu videa. Spolupracovala například s Barborou Švehlákovou na projektech Jednou budem dál (2014) a Dům (2016), které spojoval vztah k hudebnímu popkulturnímu dědictví. Například druhé jmenované video se obrací k písni Líto, je mi líto od Hany Zagorové, která se na pozadí záběrů z Müllerovy a Tugendhatovy vily stává obžalobou maskulinity přítomné v těchto vrcholných dílech architektonické moderny. Oproti tomu instalace Open Call a Vadnoucí vztah (2016) obojí ve spolupráci s Lucií Rosenfeldovou a Martinou Smutnou, se zabývají vlivem technologií, digitalizace a proměnami reprezentace ve světě, kde se tvůrčí přístupy a emoce stávají součástí předem nastaveného rastru daného komercionalizací nebo byrokratizací, tedy pohyby charakteristickými pro současný společenský systém.