MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2013 duben

Andrej Dúbravský

  • Datum / 08. 04. 2013
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / portfolio

Na slovenské výtvarné scéně platí tento talentovaný malíř s lehkou rukou už v pětadvaceti letech za hvězdu. Přestože ho diplomní projekt na bratislavské akademii teprve čeká, on už se snaží prorazit v mezinárodním kontextu a Česko na jeho cestě představuje poměrně významnou zastávku. Momentálně má výstavu v pražské Galerii Jiří Švestka.

Andrej Dúbravský (1987) se u nás neobjevuje poprvé, a to dokonce ani samostatně, zato určitě zatím nejreprezentativnějším způsobem. Už v roce 2010 se ukázal na krátké kolektivní výstavě 2 ½  v pražské galerii 5. patro, o rok později se jako jeden z mála Slováků ocitl ve výběru Artbanky a loni pro ostravskou galerii RUBRUM připravil autorskou prezentaci s názvem Benchpress 4xpo7. Skutečným zlomem v kariéře se ale pro něj stala až spolupráce s Jiřím Švestkou. Ten ho v rámci své galerie prezentoval na The Armory Show – 2011 v New Yorku. Osobní profil měl Dúbravský i před rokem na newyorském veletrhu Volta. Zároveň se výstavou Golden Sands představil ve Švestkově berlínské pobočce a nyní její počeštěná a lehce rozšířená verze Zlaté písky obývá pro změnu prostor jeho pražské základny.

„Pořád tomu nemůžu úplně uvěřit,“ říká k tomu mladý malíř, „ještě nedávno jsem byl na úplném začátku a před pár měsíci se přišla na moji německou výstavu podívat kurátorská legenda Norman Rosenthal.“ Mezitím Dúbravský ještě stihl získat hlavní cenu v slovenské soutěži Maľba 2012. Mimochodem, předsedou poroty byl opět Jiří Švestka a jedním z přísedících zase Ivan Czudai, jeho dlouholetý profesor na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde od roku 2008 studuje. Momentálně tam ale „dosluhuje“ v malířském, přesto trochu intermediálněji zaměřeném ateliéru Daniela Fischera. Dúbravského umělecké začátky se nicméně vážou k sochařství. „V patnácti jsem byl s mámou na zájezdu ve Florencii a tam jsem se zamiloval do Michelangela,“ vysvětluje.

Ze sochařiny toho u Andreje Dúbravského ale už moc nezbylo, i když ještě v roce 2009 pro přehlídkovou výstavu UP-(TO)-DATE ve školní Medium Gallery vytvořil spolu s Matejem Fabianem prostorovou instalaci s názvem Horror vacui. Hlavní roli v ní hráli expresivně pojatí plyšoví králíci, kteří se povalovali po výstavním prostoru. Zhruba v té době se symbolicky infiltrovali i do obrazů. „Maloval jsem tehdy takové soft-porno rozehrávky a jednomu z chlapců jsem vždycky nasadil králičí uši. Vznikl hybrid mezi člověkem a zvířetem, zvláštní bytost, která mi dávala do té doby nepoznanou svobodu,“ vypráví Dúbravský. Žánrové „bizarre bunny boy portraits“ budí zájem dodnes a staly se jakousi identifikační značkou jeho tvorby. Mladý malíř ale nepřitahuje pozornost jen provokativními náměty. Atraktivní je i jeho svižná malba, která v našem prostředí může nejvíc připomínat efektní rukopis Jakuba Špaňhela, zvlášť po tom, co slovenský figuralista přešel od polychromů k černobílému provedení.

„Je to všechno hodně o rychlosti, atmosféře a překonávání překážek,“ přibližuje Dúbravský, který pracuje metodou alla prima na surové nenašepsované plátno. Barvy se do něj rychle vpíjejí a dávají obrazu zvláštní akvarelovou atmosféru. „Na druhou stranu se ale nedá skoro retušovat, proto se na každý obraz musím pečlivě připravit a snažím se ho celý vytvořit za jeden den,“ vysvětluje autor. „To je také důvod, proč když mě nějaký námět „očaruje“, maluju ho i čtyřikrát nebo pětkrát a zkouším různé formální postupy. Je to svým způsobem náročnější, ale vlastně mi to pomáhá, protože jsem měl sklon každý obraz donekonečna přemalovávat.“

Jeho příprava nespočívá jen v koncentraci, ale především v pečlivém „skicování“, které ovšem probíhá na počítači v rámci photoshopu. „Kombinuju fotky z internetu, svoje postavy i citace z cizích děl,“ napovídá. „Nejbližší je mi Fragonard, protože zobrazuje podobné prostředí, jaké žijeme my dneska. V jeho případě jde sice o aristokratickou zábavu, je to ale vlastně stejně reklamní svět bez utrpení, problémů a špíny.“ Negativní stránky naší existence ovšem Dúbravský na rozdíl od svého rokokového oblíbence neopomíjí. Přestože jeho obrazy na první pohled spíš než trýznivostí oplývají pocitem bezstarostnosti, jsou v tomto ohledu trochu zrádné, a to na obě strany. Někdy se z kompozice, která připomíná klasickou scénu stahování Marsya z kůže, vyloupne provazová houpačka, z níž se skáče do vody (Rope Swing, 2012), jindy zase v pěstěné zahradě pózují polonahý tlouštík a vozíčkář (Garden, 2012) nebo je námětem obrazu pohledný anorektik se svačinou, jehož králičí ouška daleko spíš připomínají čertí rohy (Olovrant, 2013). Symboly nedostatečnosti jsou ostatně pro Andreje Dúbravského typické stejně jako zobrazování různých podob virtuálního světa. Může to být akvárium stejně jako miska s bonsají. Šlechtění pro krásu a utrpení v jednom.

„V mých obrazech je hodně z toho, co jsem zažil na vlastní kůži, ale nechci všechno přesně pojmenovávat. Témata zahrnují často osobní i kolektivní zkušenost zároveň: vždyť všichni dospívali, všichni šikanovali nebo je někdo šikanoval, všichni mají nějaký komplex ohledně svého vzhledu…“ objasňuje diplomant, který právě přemýšlí o své závěrečné práci. Možná se prý bude týkat zvířat. Představuje si líbivé obrazy zvláštních přátelství, třeba opičky a pejska, roztomilé a falešně nezdravé v jednom.