MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2015 listopad

Barbora Kleinhamplová

V jednom z rozhovorů v knize Kdo je to umělec, která je čerstvým výsledkem spolupráce Barbory Kleinhamplové (dále BK) s Terezou Stejskalovou (dále TS), Boris Buden připomíná řečnickou otázku Margaret Thatcherové „Tak kde je ta vaše společnost?“. Podobně jako se v knize autorky ptají „Kdo je to umělec?“, BK se již několik let ve své práci ptá „Kdo je to společnost?“ – jak funguje, co ji zakládá, jaké jsou její nemoci, emoce, budoucnost a situace jednotlivce v rámci její aktuální kompozice.

V práci BK se uplatňují nedávnou dobou vstřebané pojmy a metodologie spojené s antropologií, archeologií a dalšími vědeckými postupy, ne však jako manifesty, ale jako běžná součást uměleckých postupů. Na všudypřítomnou krizi racionality tržní společnosti řada umělců reaguje příklonem k subjektivitě a zobrazování iracionálních procesů a stavů, které, jak věří, nemohou podléhat kontrole. BK oproti tomu nerezignuje na některé vědecké, ale také „pavědecké“ metody a znovu se snaží vrátit ke zkoumání společenského a politického rozměru. Přestože o sobě v jednom rozhovoru tvrdí, že je ve věci budoucnosti lidstva pesimistka, stále podniká akce, ať umělecké, dokumentární, kurátorské, publikační či angažované, které usilují o „nějaké“ zlepšení situace. Je si vědoma, že věčné polarizování racionálního a iracionálního, logiky a nevědomí nevede ke zdravějšímu stavu společnosti.

Umění jako výzkum versus umění jako metafora či ilustrace poznání je dalším z rozporů obecnější krize reprezentace i avantgardních koncepcí. Jakkoli se ranější práce BK zdály více metaforické, jasným příklonem k performativitě vždy zdůrazňovaly také procesuální a experimentální roli umění, která snad může pomoci jiným oblastem lidské činnosti v hledání odpovědí na, v současné době nepředstavitelný, vývoj budoucího uspořádání společnosti. Ve vztahu ke svým posledním realizacím autorka používá termín konstruovaná nebo inscenovaná situace (známý již od situacionistů nebo Tina Sehgala), kde se interpret, divák a nakonec i autor se svým scénářem ocitají v daleko otevřenějším aktu. Autorka funguje jako režisér, scénárista a umělecký ředitel v jednom. Scénář je často odvozen z již existujících formátů lidského zkoumání. Oproti filmu však performance probíhá v plné důvěře ve společné dílo autorky, herců, neherců a diváků. Postupně se tak z předmětu jejího zájmu stal způsob průzkumu společenských procesů a mentality. Umožnit vstupování nevědomých či podvědomých sil do již existujících systémů a metod, totiž může na poli umění odhalit paralelní procesy a možná řešení, odehrávající se v oblastech sociálních, ekonomických a politických. K větší otevřenosti přispívá i častá spolupráce s lidmi různých profesí, s herci, ekonomy, právníky, akademiky, umělci aj. a také četná spoluautorství.

Ve své diplomové práci Důvěryhodný vztah, jíž loni zakončila studium AVU v Ateliéru intermediální tvorby 3, například využívá metodu animálního magnetismu nebo také mesmerismu, kterou znovuzhodnotila sféra managementu v tzv. koučingových kurzech neurolingvistického programování. Jedná se o manipulativní techniku na pomezí hypnózy, jež umožňuje transformaci subjektu v objekt. Dílo poukazuje na do jisté míry společné touhy kreativního pracovníka, právníka, managera, ekonoma, ale také umělce přesvědčit ostatní o svém názoru a uspět. Ukazuje jednostrannou a hypertrofovanou metodologizaci a instrumentalizaci v managementu i v umění a především roli nevědomí při zdánlivě racionálních procesech. Samotná prosklená zasedací místnost v pátém patře Národní galerie, která umožnila divákům pozorovat performanci koučingového workshopu z laboratorního bezpečí, vnáší do díla ještě další kontext vztahu managementu galerijního a kreativního průmyslu, umění a ekonomie, potažmo v konkrétní historii této instituce asociativně komentuje i její nedávný vývoj. Motiv manipulace pojmenovává vztahy v ekonomickém sektoru a současně problematizuje oblast uměleckých performancí, v jejichž rámci dochází k někdy riskantním přesunům energií mezi autorem, interprety a diváky. V této práci jsou navíc uvedené vztahy zkomplikovány dalším etickým faktorem, situací, kdy celý kurz je performován herci (včetně kouče), mezi něž jsou zamícháni o této skutečnosti nic netušící neherci.

Sledování ekonomického faktoru společnosti není jen úzkou výsečí autorčina zájmu, ale širokým zdrojem informací o celkové situaci. Základ společnosti postavený na principu dluhu, téma které rozvíjí kniha Davida Graebera, sleduje práce Kružnice splývání (2013). BK zde využila kriminálního případu Olgy Hepnarové (která si vybrala svůj dluh od společnosti ve formě lidských životů) k diskuzi nad tím, jak je dluh zakořeněn v kolektivním podvědomí, jak formuje nejen jednotlivé lidské vztahy a osudy, bankovní případy, ale celé společenské systémy a globální (ne)rovnováhu. V méně „vizuální“ podobě a se zdůrazněným vztahem k duchovnímu rozměru a církevní instituci se téma dluhu ocitlo v performačním diptychu Neviditelná ruka trhu (2013). V kostele v Uničově tehdy na její žádost kněz odsloužil "mši za odpuštění dluhů" a na tamním gymnáziu zároveň proběhla přednáška ekonoma Jiřího Klvače na téma "neviditelná ruka trhu".

Vedle role nevědomí ve společenských procesech zajímá BK také oblast změněných stavů vědomí, ať už se jedná o výzkum hypnotických stavů, spánku nebo závratě jako v práci, kterou realizovala společně se Zbyňkem Baladránem (Práce oka, 2014). Navázali tak na jednu část málo známého díla českého vědce a lékaře Jana Evangelisty Purkyně, v níž se experimentálně věnoval prostorovým a časovým závratným stavům a přenesli je do prostředí open officeu. Točitý pohyb oka kamery nahradil oko experimentátora-vědce na kolotoči či pod vlivem drog, který své pokusy užíval i v terapeutické praxi. Zvuková stopa sugestivně zprostředkovává úzkostné a paranoidní stavy úředníka, pohybujícího se v obnaženém byrokratickém labyrintu. Tyto zachycené touhy a pudy se opět dostávají do konfrontace s normativním prostředím pracovní morálky.

Vztah filozofie, teorie a současného umění, často kritizovaný pro zaštiťování se jednoho druhým, BK sleduje i za cenu rizika ilustrativnosti, která mimochodem nemusí být nutně nehodnotou. Tento vztah v jejím případě funguje oboustranně, jak ukazuje právě spolupráce na rozhovorech, uměleckých projektech a prezentacích s TS. Jedním z jejich  témat je práce – její podmínky, role a prekarizace. BK často sleduje a vyvrací polarity a protipólem práce ve vnímání moderního člověka je spánek. Proto také současný systém usiluje o ovládnutí, kolonizaci této „rezervy“, která jako jediná, stále částečně uniká „neviditelné ruce trhu“. Studium problematiky spánkové deprivace, kterou zajímavě shrnuje dva roky stará kniha Jonathana Craryho 24/7 (k zapůjčení v knihovně tikgrupa.blogspot.cz shromážděné oběma autorkami), je minulý rok přivedlo k uměleckému vyjádření v podobě Manifestu spáčů a divadelní hře Spáči, v níž herci manifest svými výstupy zpochybňují, již proto, že je psán z pozice ne celé společnosti, ale tzv. kreativní třídy.

Aktivity BK jsou však širší než jen průnik teorie a umění. Působila ve výboru spolku Skutek, pořizuje fotoreportáže pro A2larm a pro A2 přináší rozhovory s různými osobnostmi o komunitní společnosti a současné levici. Zajímavé by také bylo rozebrat její vztah k feminismu, což by vydalo na další článek, zmíním zde tedy jen bez dalšího kontextu přednášku Ženy s vousama (2014, s TS). BK citlivě hledá, kde se výše zmíněné problémy společnosti potkávají, sleduje jejich zákonitosti, záludnosti, symptomy a možnou léčbu. Jistá diagnostika a léčitelský aspekt je, myslím, jejím zájmem.