MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2013 červen

Bowieho kult

David Bowie je všude kolem nás. Jeho vliv na současnou kulturu dalece přesahuje pozici jakékoliv jiné osobnosti hudební scény. Nebýt Bowieho, tak ani my nejsme tím, kým jsme. Tak by mohlo znít základní poselství velkolepé výstavy, kterou Davidovi Bowiemu přichystalo prestižní londýnské Victoria and Albert Museum.

V muzejních sálech, kde zpravidla probíhají tradičněji tematicky koncipované výstavy zaměřené třeba na art deco nebo postmodernu, se nyní odehrává jedinečná audiovizuální událost, kterou by šlo jednoduše vystihnout jako pocta Davidu Bowiemu.

Velká Británie miluje své ikony a význam Davida Bowieho byl touto velkolepou přehlídkou doslova stvrzen a jednou provždy zpečetěn. Navíc v samotném Londýně nelze přehlédnout opravdu důkladně propracovaný marketing, který se váže k celému projektu. Počínaje optimálně načasovaným vydáním nového singlu Where Are We Now, který se jakoby náhle objevil po desetileté tvůrčí pauze na začátku roku 2013, čímž Bowiemu okamžitě zajistil nesmírnou publicitu. A na její vlně se následně svezlo i březnové zahájení výstavy. Nicméně vstup Davida Bowieho do veřejného prostoru zajišťují kromě běžných reklamních nosičů až takové informační vrstvy, jako je úprava výloh obchodního domu Selfridges věnovaná Bowieho stylům. Široké spektrum reklamy samozřejmě úspěšně generuje masový příliv návštěvníků, kteří vstupují do expozice v přesných časových intervalech jako v nejnavštěvovanějších světových muzeích.

Výstava David Bowie is nastiňuje v nedořečenosti názvu otevřené možnosti rolí, do kterých se Bowie během své kariéry vtěloval anebo do kterých si ho mohou návštěvníci a fanoušci projektovat. Přitom ale celá expozice zajímavým způsobem propojuje tradiční prostředky muzejní prezentace s leskem populární kultury. Budování Bowieho kultu tak konvenčně plyne po lineární časové lince od charakteristiky rodinného zázemí, prvních veřejných vystoupení a přes jednotlivé tvůrčí fáze graduje v monumentální show, kde se návštěvník fyzicky stává účastníkem Bowieho koncertu. Bezprostřední propojení informační roviny s hudební složkou umožňují sluchátka, která každý obdrží před vstupem do expozice a vzápětí už je pohlcen hudbou Davida Bowieho.

Mimozemské zjevy

David Robert Jones se narodil v roce 1947 v Brixtonu v jižní části Londýna. Jeho budoucí kariéra se zdá být do značné míry logická vzhledem k rodinnému prostředí, ze kterého pocházel. Maminka Peggy se totiž sama toužila stát zpěvačkou, zatímco otec provozoval noční klub v Soho.

Během dospívání byl přitahován jazzem a beatniky, které obdivoval jeho nevlastní bratr. Záhy ho ale začíná fascinovat pop music, na britské scéně se zjevují Beatles a Rolling Stones a David se chce stát součástí tohoto strhujícího dění. A tak v šestnácti letech ukončuje školní docházku a dále se bude vzdělávat už jen výběrově. Roku 1963 začíná psát vlastní skladby, nahrává a učí se vystupovat na veřejnosti. Ale také koketuje třeba s malbou a designem. Postupně se stává Davidem Bowiem, stále však bez jakéhokoliv většího úspěchu.

Ten se dostavuje teprve v roce 1969. Inspirace přitom přichází ze zcela nových, mimozemských sfér. Už v roce 1968 natočil Stanley Kubrick svůj kultovní film 2001: A Space Odyssey. V lednu 1969 jsou publikovány první barevné snímky planety Země pořízené z kosmu a na jejich základě David Bowie napsal svůj první hit Planet Earth Is Blue/And There’s Nothing I Can Do aneb Space Oddity. Vzápětí po vydání tohoto singlu vstoupil 20. července 1969 první člověk na Měsíc a BBC přenášela tyto unikátní záběry.

Nakolik muselo být dobývání vesmírného prostoru ve své době fascinující podívanou, si v dnešní informační houšti dokážeme už asi jen stěží představit. Strhující události podnítily Bowieho k vytvoření postavy fiktivního kosmonauta, majora Toma, hrdiny, ale také zranitelného jedince. Sám Bowie brzy prochází transformací. Na scéně se zjevuje v křehké podobě lehce mimozemského zjevu. Rachitické stvoření v upnutých kostýmech, s oranžovými vlasy a každým okem jiným (po úrazu v dětství), na plakátech doplněné ohnivým bleskem vedeným přes obličej, se vymyká běžnému obrazu maskulinní hudební hvězdy. Bowie začíná objevovat a dobývat nové světy osobní vizuality. Pohrává si s identitami, sociálními a sexuálními normami. Nekonvenční proměny a převtělení se stávají jeho poznávacím znakem.

Vesmírnou image David Bowie ještě dále rozvinul v roce 1972 v postavě legendárního Ziggyho Stardusta. Identifikace s androgynní rockovou hvězdou, která je prostředníkem s mimozemskými civilizacemi, dosáhla intenzity Bowieho alter ega. V roce 1976 přijal další roli mimozemšťana, tentokrát ve filmu The Man Who Fell to Earth. Zdaleka se ale nejednalo o poslední hereckou roli v jeho kariéře, později ztvárnil třeba Andyho Warhola ve filmu Basquiat. Vzhledem k tomu, že se Bowie účastnil mnohých experimentů, rozhodně ne všechny jeho filmy znamenaly úspěch.

Černobílé světy

Kreativní potenciál David Bowie samozřejmě nečerpal jen z kosmu. Navštěvoval galerie, nořil se do četby knih, sledoval filmy a divadelní představení, zabýval se avantgardou. Vstřebané informace a tvůrčí energii pak přetavoval do mnoha rozmanitých uměleckých forem. Kromě písniček si skicoval výchozí náměty k přebalům svých desek i kostýmům, psal scénáře ke klipům a kreslil si k nim vlastní storyboardy. Na počátku sedmdesátých let byl například natolik pohlcen Orwellovým románem 1984, že na jeho motivy chtěl vytvořit muzikál, ale nakonec nezískal autorská práva. A tak své vlastní postapokalyptické vize převedl do alba Diamond Dogs.

Objevování jiných světů v 70. letech ale také znamenalo experimentování s nejrůznějšími drogami a David Bowie si takové poznání rozhodně nijak neodpíral. Jeho drogová závislost se projevovala častou ztrátou sebekontroly, která dokonce opakovaně vyústila v osočení z veřejné podpory nacismu. Bowieho tehdejší hudební postavu Thin White Duke provázelo označení za árijského supermana. Tuto kontroverzní epizodu ale londýnská výstava taktně zamlčuje.

Aby se zbavil závislosti, přestěhoval se David Bowie koncem roku 1976 do Západního Berlína. Takový tah se nemusí zdát jako zrovna logický, ale Bowie dokázal vyměnit kokain za pivo a buřty, což mělo jednoznačně pozitivní dopad na jeho tehdejší životosprávu. Navíc už delší dobu obdivoval kulturu výmarského Německa, Bertolta Brechta, kabaret anebo tvorbu expresionistů, odkud čerpal další inspiraci pro vlastní skladby. Berlínský detox se tak nakonec projevil jako extrémně plodné období, kdy během čtrnácti měsíců natočil tři alba, takzvanou Berlínskou trilogii. Tuto produktivitu vysvětluje také skutečnost, že mu v Německu dělali společnost Iggy Pop, Brian Eno a Tony Visconti. Svou fascinaci kulturou Výmarské republiky navíc Bowie uplatnil ve filmu Just a Gigolo (Schöner Gigolo, armer Gigolo), kde svou poslední roli ztvárnila také Marlene Dietrichová.

Zlatá 70. léta

Výstava ve Victoria and Albert Museum nepředstavuje Davida Bowieho jako celebritu, ale jako tvůrčího autora, který měl zásadní vliv na formování mnoha sfér uměleckého projevu. Kurátoři sledují jeho spolupráci s umělci, filmaři, módními návrháři anebo scénografy. Proto také nevěnovali příliš velkou pozornost jeho pozdějším albům a světovým turné, vystoupením s dalšími hvězdami hudebního průmyslu, ale programově se koncentrovali především na inovativní období 70. let.

Navzdory Bowieho manipulativnímu eklekticismu tak autoři výstavy zdůraznili jeho invenci, experimenty a vliv na současnou populární kulturu. David Bowie je prezentován jako citlivý protagonista nových trendů, protože se dokáže stát, kýmkoliv se mu zachce. A dělá to strhujícím způsobem.

 


David Bowie is

pořadatel: Victoria and Albert Museum, Londýn
termín: 23. 3.–11. 8. 2013
www.vam.ac.uk