MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 únor

Cena Klubu Za starou Prahu

Klub Za starou Prahu koncem loňského roku již po osmé udělil cenu za novou stavbu v historickém prostředí. Poprvé ji nezískal dům, ale tzv. inženýrská stavba – visutá lávka přes Otavu ve Strakonicích od architektky Ivety Torkoniakové a inženýrů ze společnosti VPÚ DECO Praha. Přes sto metrů dlouhá lávka pro pěší a cyklisty spojuje podhradí Strakonického hradu a přilehlé rekreační území s historickým jádrem Strakonic. Torkoniaková nabídla městu tři varianty řešení lávky – předepjatý pás, lávku zavěšenou na šikmém nosném pilíři a visutou lávku. Nakonec byla v roce 2009 realizována ocelová visutá lávka připomínající svou konstrukcí i materiálem řetězové mosty z 19. století. „Jde o formu transparentní, takovou, která blízkému hradu záměrně nekonkuruje a jen jemně dotváří jeho prostředí,“ píše historik architektury Rostislav Švácha v podrobné tiskové zprávě Klubu Za starou Prahu. „Nápadnější prvek představují jen ocelové vstupní rámy na obou koncích mostovky, které mění náš vstup na lávku v něco slavnostního a svým sklonem pěkně vyjadřují sílu tahů uvnitř konstrukce.“

V Ceně Klubu Za starou Prahu je velmi důležitý již výběr finalistů, neboť hlavním cílem tohoto ocenění je upozornit na stavby, které invenčním a zároveň citlivým způsobem vstoupily do historického kontextu. Krom vítězné lávky se letos do finále dostalo pět dalších staveb. Podle Rostislava Šváchy zde byly zastoupeny dvě cesty, které lze v případě novostaveb v historickém kontextu považovat za spolehlivé: „Zaprvé jde o „archetypický dům“ – čili jednoduchý hranol se stejně jednoduchou sedlovou střechou –, zadruhé o „dům s okny“ – stavbu s okenními otvory v tradičních formátech, vsazovanými do stěny v pravidelném geometrickém řádu.“
Z archetypického tvaru vesnického domu vychází penzion Café Fara v Klentnici u Mikulova od brněnského architekta Marka Jana Štěpána, který získal Cenu Klubu Za starou Prahu v loňském roce (za kostel v Šumné). Fasádu novostavby v centru staré vesnice tvoří abstraktní dřevěný rastr bez oken, který dává vyniknout formě domu a souzní s okolní zástavbou. Podobně pracovali s archetypem domu se sedlovou střechou brněnští architekti Tomáš Havlíček a Pavel Magnusek při navrhování vinařství Krásná hora ve Starém Poddvorově na Moravském Slovácku – zde se tradiční forma opakuje hned třikrát. V centru staré, ale novodobými úpravami poničené vesnice pak podle Šváchy zformulovali dobrý vzor pro obdobné situace. Třetí finalista pracující s tradiční formou domu je kopřivnický architekt Kamil Mrva s realizací malého obchodního domu v historickém jádru Rožnova pod Radhoštěm.

Cestou „domu s okny“ se vydaly zbývající dvě nominované stavby; na rozdíl od předchozí vesnické trojice se nacházejí v městském prostředí. Nová budova ČVUT v Praze-Dejvicích od Aleny Šrámkové, Tomáše Koumara a Lukáše Ehla dotváří stále nedokončený univerzitní kampus založený na urbanismu Antonína Engela z dvacátých let 20. století. Šrámková s kolegy si musela poradit s velmi různorodým kontextem sahajícím od novoklasicismu až k nedávno dokončené Národní technické knihovně. Šestici finalistů uzavírá „mírně ironická variace“ na dům s okny – kancelářská budova naproti Smíchovskému nádraží v Praze od architektů Martina Krupauera a Jiřího Stříteckého. Autoři pravidelnou geometrii rozhýbali, ke stínění oken použili stanovou konstrukci a vchod do metra pojali jako vchod do jeskyně. Přesto budova svým měřítkem a proporcemi pevně sedí na svém místě.