MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2013 červenec - srpen

Červen v Basileji

„Klidně pojďte dál a prohlédněte si to. Jen se musím omluvit, že já o tom nic nevím. Kolegyně, která to zná, má dnes dovolenou,“ přivítala nás pracovnice jedné basilejské inženýrské firmy, když jsme zazvonili u dveří s tím, jestli se můžeme podívat na tzv. Sýkoras Wand v jejich recepci. Velkoformátovou realizaci Zdeňka Sýkory z roku 1993 jsme znali jen z jediné opakovaně publikované fotografie, která však dává poněkud zavádějící představu.

Prvním překvapením bylo již to, kde firma sídlí. Čekali jsme moderní kancelářskou budovu, ve skutečnosti ale jde o domek v historické zástavbě. Vstupní prostor, ve kterém se obrazy nacházejí, je také mnohem menší, než se z fotografie zdá. Maximální odstup, který lze od stěny zaujmout je nějakých pět metrů. A na dvou místech ji navíc protínají skleněné příčky oddělující recepci od schodiště.

A pak samotné obrazy! Čekal jsem nástěnnou malbu, ve skutečnosti jde o soubor čtvercových pláten seskládaných tak, že pokrývají celou podélnou stěnu proti oknům. Zpětně to vidím i na té jediné, dvacet let staré fotografii, dříve jsem si to ale nikdy neuvědomil. Jde bez nadsázky o monumentální dílo, které je však působivé i v detailu. Na plátnech nechybí tužkou vyvedené vodicí přímky a kóty, podle kterých byly linie malovány.

Po chvilce se k nám paní, s kterou jsme před tím hovořili jen přes domovní telefon, připojila, aby se optala, proč nás jejich stěna tolik zajímá. Že je Zdeněk Sýkora jednou z nejvýznamnějších osobností českého poválečného umění či že je zastoupen ve sbírce Centre Pompidou, na ni velký dojem neudělalo. Zaujala ji až zmínka, že jeden jeho liniový obraz z roku 1998 byl o tři týdny dřív v Kolíně nad Rýnem vydražen za 140 tisíc eur.

Hlavním důvodem mé návštěvy v Basileji byl samozřejmě veletrh Art Basel, který se koná každoročně v půlce června. Popisovat akci, na které se představuje tři sta galerií, každá s pěti až deseti umělci, je však nevděčný úkol. Vedle vpravdě galerijních kusů od Bacona či Rothka jsou zde k vidění díla od největších hvězd současného umění, Hirstem počínaje a Aj Wej-wejem konče, práce autorů, kteří aktuálně slaví úspěch na benátském bienále, ale také spoustu nesmyslů i vyslovených kýčů.

Jedním z možných přístupů, jak se v tomto obřím jarmarku aspoň trochu zorientovat, je hledat díla českého umění. Tentokrát však ani to nefungovalo. Kupkovy kvaše, kresby od Toyen, Štyrského koláže či objekty Jiřího Koláře – nic z toho letos nebylo k nalezení. Čest českému umění dělali pouze Drtikol, Funke a Sudek, ze současného umění pak Jiří Kovanda a hlavně Eva Koťátková. Galerie Meyer Riegger z Karlsruhe vystavovala Koťátkové rozměrnou sochu ze souboru Historky z obýváku a jejím kresbám a kolážím vyhradila celou jednu stěnu.

Vedle veletrhů – krom Art Baselu ve městě ve stejném termínu probíhají ještě tři další galerijní veletrhy – o pozornost návštěvníků soutěží také řada výstav, z nichž každá by v našem prostředí aspirovala na titul události roku. Jednou z nejzajímavějších letos byla výstava Picassové jsou tady! v Kunstmuseu (navštívit ji je možné již jen do 21. července). Jde v podstatě o průřez dílem Pabla Picassa, vtip je v tom, že celá velká výstava je postavená výhradně na dílech z basilejských sbírek.

Název pak odkazuje k zajímavé události z roku 1967, kdy se celé město spojilo, aby pro muzeum zachránilo dva Picassovy obrazy ze soukromé sbírky. V referendu si občané odhlasovali, že město na jejich koupi uvolní 6 milionů franků, dalších 2,4 milionu bylo třeba získat ze soukromých zdrojů. Studenti tehdy demonstrovali s transparenty „All you need is Pablo“ (psala se 60. léta…) a v tisku vycházely inzeráty, ve kterých sbírku podporovali například fotbalisté místního klubu.

Tehdy šestaosmdesátiletý Picasso byl celou akcí tak dojat, že ředitele Kunstmusea pozval k sobě do ateliéru, ať si vybere jeden z jeho nejnovějších obrazů. Když se nemohl rozhodnout mezi dvěma plátny, daroval malíř muzeu obě a nádavkem přidal ještě jeden ze starších obrazů a jednu z prvních kreseb k Avignonským slečnám. Příjezd obrazů pak město přivítalo oslavnými transparenty „Picassové jsou tady!“. V Basileji se zkrátka umění bere vážně.