MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2007 březen

České umění na světové scéně

Současné české umění na mezinárodní scéně je stále ožehavé téma. Zřejmě však uspěje ten, komu je cizí pocit, že mu někdo něco dluží. Podobný princip platí stejně pro klasika Zdeňka Sýkoru, pro autory mladé a střední generace i pro zralé solitéry. Dobrým příkladem jsou padesátníci Jiří Kovanda a Jan Merta, jejichž společná výstava se nyní koná v berlínské Galerii Johnen.

Na relativně pozdním přijetí jejich díla v zahraničí můžeme dobře doložit, že enormní tlak na tržní hodnotu umění neznamená opuštění kritéria kvality. Čeští kurátoři prosazovali oba umělce na mezinárodním fóru už před mnoha lety, leč bez valného ohlasu. K některým hodnotám si ale zřejmě musí najít vlastní cestu nezatížené „oko zvenčí“.

V případě Jiřího Kovandy spustili vlnu rostoucího zájmu před nějakými sedmi lety takoví lidé jako šéfredaktor vídeňského časopisu Springerin Georg Schoelhammer. V případě Jana Merty to byl poměrně nedávno mnichovský galerista Schoettle, jeho bývalý obchodní partner Johnen a vídeňský galerista Martin Janda.

Zatímco Kovanda (stejně jako Slovák Július Koller) má to štěstí, že recepce jeho díla souvisí s doplňováním a přehodnocováním klasického kánonu konceptuálního a postkonceptuálního umění, u Merty se jedná o rozpoznání a pomalou akceptaci jedinečnosti jeho velmi citlivé malby, která stále jenom stěží nachází styčné body s tím, nač je „Západ“ zvyklý.

Pozvolná integrace obou tvůrců do mezinárodního kontextu (a trhu) sebou přirozeně nese i řadu možností, jak se trochu přiživit na hotovém. Zkrátka a dobře se takoví umělci stanou výhodným referenčním bodem. Jedním z příkladů konjunktury byla nejen nedávná výstava Jiřího Kovandy v Galerii Zdeňka Sklenáře, ale také recenze na tento projekt pro lednové číslo prestižního amerického časopisu Artforum (z pražských výstav byly na jeho stránkách komentovány pouze retrospektivy Adrieny Šimotové a Stanislava Kolíbala).

Na rozdíl od Schoelhammera, jehož Kovanda zaujal jako umělec, o němž se moc nevědělo, autorka textu v Artforu, česká rodačka Noemi Smolik, Kovandu objevila, až když zdomácněl na mezinárodní scéně. Její příspěvek prozrazuje neznalost. Autorka totiž pracuje s nepřesnými informacemi (prezentace u Sklenáře nebyla první výstavou Kovandy v pražské galerii) a zároveň staví na pochybné interpretaci, jejíž klíčový termín „parodie“ je zavádějící.

Ale z toho se nakonec nestřílí. Po mnoho let se mi zdálo, že zůstane u přesvědčení omezeného okruhu lidí v Česku, že Kovandovo a Mertovo dílo má minimálně evropský rozměr. Nyní s takovým, kdysi riskantním, tvrzením může souhlasit kdekdo. Zaplať pánbůh. Což nemůžu bohužel chtít při nákupech do sbírek Moravské galerie v Brně. S evropskými cenami za Kovandovy a Mertovy práce se zřejmě budeme potýkat sami.