MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

září / 2018
Aktuální
číslo
  září

/ Filla a Fulla v Bratislavě

/ Rozhovor s Elżbietou Grosseovou

/ Tanec, performance a umění

obsah

 

Výběr z archivu

O nejslavnější Schieleho kresbě ve
sbírce pražské Národní galerie

Na okraj výstavy Konec zlatých časů...

Rozhovor s Josefem Koudelkou
"Knížka je daleko víc než jedna fotografie.
Každý dokáže, třeba i náhodou, udělat
jednu,dvě slušné fotografie, ale dát
dohromady pořádnou knížku, aby to
dávalo smysl, to je něco jiného."

Rozhovor se Zdenkem Felixem 
Teoretik umění Zdenek Felix je jako tažný
pták, nestěhuje se však za dobrým poča-
sím, ale za uměním. Koncem dubna
oslavil osmdesátiny, rozhovor s ním jsme 
přinesli právě před deseti lety.

Chihuly, Libenský, Brychtová v DOXu

Brychtová, Libenský i Chihuly patří mezi významné osobnosti v oboru uměleckého skla, jejich práce se však od sebe v mnohých ohledech výrazně liší, a to jak užitými technikami, tak především tvůrčími principy.

Jaroslava Brychtová (*1924) studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1945–1951) v Ateliéru užitého sochařství a rytí v kameni a ve skle pod vedením Karla Štipla a zároveň na AVU (1947–1950) v sochařském ateliéru Jana Laudy. Stanislav Libenský (1921–2002) studoval v Ateliéru užité malby a výtvarné práce na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, nejprve mezi lety 1939 a 1944 pod vedením Karla Holečka, následně v letech 1949 a 1950 u Josefa Kaplického. V polovině 40. let se Libenského sklářská tvorba vyznačovala kresebnými prvky v podobě rytých a emailem barvených především figurálních motivů. Skleněné realizace Brychtové byly zpočátku založeny také zejména na figurálních, ovšem plasticky vyvedených motivech. Od poloviny 50. let pak Jaroslava Brychtová a Stanislav Libenský společně vytvářeli a navrhovali skleněné tavené, později zejména nefigurální, plastiky a definovali sklo jakožto médium uměleckého vyjádření. 

Učit sklo

Brychtová i Libenský měli bohaté pedagogické zkušenosti. Stanislav Libenský učil v letech 1945 až 1954 na Vyšší odborné škole sklářské v Novém Boru a mezi lety 1963 a 1987 vedl Ateliér sklářského výtvarnictví na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Libenského způsob výuky byl tradiční, založený především na kresbě a malbě návrhů. 

Díla Brychtové a Libenského byla prezentována mimo jiné v rámci světových výstav EXPO 1967 v Monteralu a 1970 v Ósace. Skleněné plastiky a instalace měly výsadní postavení v rámci československých účastí na světových výstavách již od bruselského EXPA 58. Po skončení montrealského EXPA do Československa přicestovalo mnoho galeristů i umělců, mezi nimiž byli např. Harvey Littleton, Erwin Eisch, Marvin Lipofky a také právě Dale Chihuly. S velkoformátovými díly Brychtové a Libenského se Chihuly v Montrealu setkal úplně poprvé, přičemž na jaře roku 1969 se rozhodl autorskou dvojici osobně navštívit v Železném Brodě. 

Dale Chihuly (*1941) je americký sklář a podnikatel, studoval interiérový design na University of Washington (1960–1965), přičemž se sklem začal experimentovat až po absolutoriu. Ve studiích pak Chihuly pokračoval na Rhode Island School of Design (1967–1968), kde následně založil katedru sklářství, na níž více než deset let vyučoval. Přelomovou zkušenost pro něj představovala stáž (1968) v benátské sklárně Venini, kde se blíže seznámil s hutním tvarováním a foukáním skla. V roce 1971 Chihuly spolu s manželi Anne Gould a Johnem H. Haubergovými založili v Seattlu Pilchuck Glass School, jejíž program byl již od počátku zaměřený především na umělecké tvarování skla. V průběhu 80. let zde pak vedli Jaroslava Brychtová a Stanislav Libenský na Chihulyho pozvání řadu workshopů. 

Chihulyho sklářská tvorba se již od 60. let zakládá na technice foukání a hutního tvarování materiálu. Od drobnějších nádob, které tvořil v průběhu 70. let, se ve své tvorbě posunul k velkoformátovým skleněným objektům. V současné době Chihuly pracuje s týmem sklářů, který, jak sám říká, „diriguje“ a vytváří spektakulární instalace vzájemně se lišící často pouze barevností, tvary a měřítky. Význam jeho prací a pedagogického působení je v kontextu scény studiového skla nezanedbatelný, ovšem v současné době představuje jeho produkce především dobře fungující brand.

Vystavovat světlo

V úvodním textu výstavy je naznačena spolupráce mezi vystavujícími. Ambicí projektu však bohužel není zachycení vzájemné výměny mezi skláři a umělci z Východu a Západu v širším kontextu, didaktická prezentace sklářských technologií ani kritické uchopení kategorie sklářského umění. Najdeme zde sice video Dale Chihuly, Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtováz konce 90. let zachycujícího aktéry v Železném Brodě, společné fotografií z USA i Československa, několik dopisů a timeline mapující klíčové momenty jejich vztahu, k dialogu mezi prezentovanými skleněnými objekty však nedochází. Vedle skleněných artefaktů jsou vystaveny také Chihulyho skici a Libenského kresby k dílům, nicméně Američan se vedle kresby věnuje i gestické malbě, jejíž ukázky se výstavě neobjevují, ačkoliv představují důležitou složku autorovy tvorby.

Ve velkorysém prostoru přízemí budovy je instalováno šest skleněných lustrů a vázy různých tvarů a forem navržené Chihulym. Pojítka mezi díly představují řemeslná dovednost tvůrčího týmu, způsob tvarování a repetitivní variace elementů v různých měřítkách. Způsob prezentace Chihulyho perfektně nasvícených váz a lustrů divákovi představuje objekty jakožto unikátní solitéry vysoké výtvarné kvality. Umělecká díla dua Libenský-Brychtová jsou naproti tomu instalována o poznání skromnějším způsobem. Materiálové kvality skleněných objektů jsou skrze instalaci vyzdvihnuty pouze v několika případech, přestože perfektní světelné podmínky jsou pro prezentaci tavených plastik zcela klíčové. Jediný moment, kdy dochází k vzájemnému propojení mezi díly (alespoň formou instalace), představuje zasazení kreseb Stanislava Libenského do prostoru, kde jsou zavěšeny světelné objekty Dala Chihulyho, jejichž stíny dopadají na kresby představující předobrazy skleněných realizací. Výsledné plastiky Brychtové a Libenského, podobně jako samy kresby, se vyznačují precizností a rozmyslem, s nimiž jsou tvořeny, kdežto Chihulyho cyklus Benátské kresby představuje spíše skici.

Významnou složkou v rámci realizací jak Brychtové a Libenského, tak Chihulyho zaujímají velkoformátové instalace v architektuře. Umělecké intervence v interiérech jsou nicméně ve výstavě zastoupeny pouze jediným návrhem Jaroslavy Brychtové a Stanislava Libenského – dvojicí kreseb zachycující studii oken kaple sv. Václava v katedrále sv. Víta z roku 1964. Představení vybraných realizací Brychtové, Libenského a Chihulyho zasazených do interiérů či exteriérů by ukázalo na zcela odlišné pojetí veřejného prostoru i pozici skleněných instalací v rámci architektonického celku. Zatímco Chihulyho dekorativní a spektakulární realizace určené do interiérů či exteriérů jsou založeny na foukaných či hutně tvarovaných prvcích, jejichž výsledné formy se vzájemně příliš neliší (např. Palazzo Ducale Tower z roku 1996 a Electric Yellow and Deep Coral Tower z roku 2017), díla české dvojice zasazená do architektury představují především site specific instalace. Dokladem může být třeba výtvarné řešení vstupní haly libereckého vysílače a hotelu na Ještědu (1964–1973).

Cílem výstavy bylo představit českým divákům práce Dala Chihulyho a na pozadí prezentovaných objektů ilustrovat vzájemné přátelství vystavujících. Jaké mělo přátelství mezi Brychtovou, Libenským a Chihulym dopady se ale návštěvník z výstavy nedozví. Brychtová a Libenský při svých návštěvách v Pilchucku předali své znalostmi v oblasti tavené plastiky mnoha studentům i odborníkům. Na druhé straně měly velký význam i aktivity Dala Chihulyho, který od 70. let 20. století zval do Pilchucku mnoho umělců i odborníků z východního bloku a propagoval v USA československou sklářskou tvorbu. Potenciál témat, která bylo možné v rámci výstavy Chihuly – Libenský – Brychtová alespoň nastínit, tak nebyl ani zdaleka vyčerpán.