MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2011 listopad

Dana Sahánková

Práce Dany Sahánkové (1984) poznáte snadno. Jde o velkoformátové černobílé kresby zvířat. Autorka prokázala své kvality na výstavě letošních diplomantů pražské Akademie. Upozornila na sebe ovšem už loni na přehlídce mladých umělců Start Up v Domě U Zlatého prstenu. Podle místních kustodek byla vůbec nejlepší.

Chválou nešetřila ani redaktorka Mladé fronty Klára Kubíčková, která poznamenala, že Sahánková má „dobře našlápnuto“. Na letošních diplomkách si jí všiml kurátor Jiří Ptáček a uvedl ji v kratičkém výčtu autorů se „slibným uměleckým názorem“. Kresbám Dany Sahánkové podlehl i sběratel Richard Adam, který je zařadil na aktuální výstavu malířů nulté generace ve Wannieck Gallery.

Čím jsou vlastně všichni uchváceni? Zaprvé je to čistota formy. Po naturalistických začátcích dospěla Sahánková k jemnému projevu, který obdivuje u renesančních mistrů nebo u Evy Kmentové. K vyjádření pomocí náznaku. Tento formální posun byl umožněn redukcí obsahu. S určitou licencí se dá říct, že autorka kreslí už šest let to samé: zvířata, lidi a jejich symbiózu.

Na kresbách najdeme snad všechny variace vztahu člověka a zvířete – ženu kojící kočku, děti se zvířaty v potenciálně sexuálních pozicích, lidi jako psí hračky, ale také zvířata jako nositele lidských emocí. Jak řekl jeden z oblíbenců Dany Sahánkové, americký malíř Walton Ford: „Zvířata nikdy nejsou jen zvířata. Vždycky něco zastupují, vždycky jsou to symboly. Třeba symboly svobody, agresivity nebo vášně. Ctím tyto symbolické významy a rozšiřuji je.“ Toto prohlášení by umělkyně klidně mohla podepsat, nebýt toho, že Fordovy obrazy jsou na ni někdy příliš upovídané.

Sahánková vystudovala kresbu v ateliéru Jitky Svobodové. Tematicky má ale blíže k jejímu asistentovi, malíři Jiřímu Petrbokovi. Jedním z jejich společných námětů je rodinná patologie, tedy zobrazení všeho podivného, co navzdory dobrým úmyslům zažíváme se svými nejbližšími. Právě u nich hledáme například fyzický kontakt, dotek, a často ho nenacházíme. Na posledních kresbách Dany Sahánkové, stejně jako na pohlednicích v jejím ateliéru (Louise Bourgeois, August Rodin), je naopak doteků plno. Členové lidské nebo zvířecí smečky tvoří jeden nerozeznatelný chumel. Organická masa zasahuje dokonce i neživé předměty, jako je nábytek. V autorčině diplomové práci najdeme třeba chlupaté židle. To vše vyvedeno na bílém plátně černou tuší, která nerozptyluje naši koncentraci.

Kam půjde Sahánková po chlupatých židlích, je velká otázka. Odkrývat jejich tajemství myslím není na místě. To musí každý divák udělat sám. Za zmínku ale možná stojí, jak umělkyně k organickým masám dospěla. Pokud máte co říct (a o tom u Sahánkové není pochyb), můžete se posouvat v tom, jak to řeknete. Zatímco dříve prý autorka kreslila „vymyšlené“ věci, dnes se mnohem více nechává vést. Základní námět je sice dán, ale pokud do obrazu během kreslení nepronikne nic nového, nic nevědomého, pak dílo většinou končí v koši.

S automatickou kresbou souvisí také formát obrazů, které bývají často složeny z několika dohromady spojených dílů. K tomu dochází tak, že dílo pod rukama neustále narůstá a je třeba ho rozšiřovat. (Na tomto principu by se umělkyně shodla s Jitkou Svobodovou.) K velkému formátu Sahánková přilnula po návratu z Francie, kdy krátce vyzkoušela ateliér nových médií, aby přišla na to, že práce s digitální technikou ji nebaví.

„Tehdy jsem zjistila, že mojí vyjadřovací technikou je opravdu kresba, a začala jsem kreslit tak, jak jsem vždycky chtěla,“ uvedla autorka v rozhovoru pro Radio Wave. Tam také vysvětlila, že dříve chrlila jednu kresbu za druhou, ale se zvětšením formátu se její práce podstatně zpomalila. V současnosti ovšem Sahánková chce s kresbami trávit více času. Mimo jiné proto, že se ve zdánlivě homogenních osrstěných masách objevují různé věci, které pro ni mají zvláštní osobní význam.

„Dřív jsem kreslila samu sebe jako holčičku s hračkou králíka. Tady se ten králík objevil jakoby zázrakem,“ říká a ukazuje na místo, kde nezasvěcený divák vidí jen neproniknutelnou zvířecí srst. Loňská výstava Dany Sahánkové v Domě U Prstenu se jmenovala Chtěla bych to vědět. Pro nás mohou být její kresby ledasčím, pro ni jsou způsobem, jak o sobě zpětně zjistit to, co ještě neví.