MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2007 duben

Dichtung und wahrheit

Andreas Gursky v Mnichově / Dvaapadesátiletý Andreas Gursky, jehož výstava je do půlky května k vidění v Mnichově, vyšel – stejně jako v podstatě všichni němečtí fotografové, kteří se v posledních patnácti dvaceti letech etablovali na mezinárodní scéně – z umělecké líhně manželů Becherových. Jeho tvorba se pohybuje mezi dvěma krajními polohami – prázdnými, takřka minimalistickými kompozicemi a opulentními masovými scénami s množstvím figur a detailů. V obou případech s oblibou používá pohled z ptačí perspektivy, případně širokého panoramatu.

Byť si to divák v první chvíli většinou neuvědomí, výsledný obraz je digitálně poskládán z velkého počtu dílčích záběrů. Nejčastěji se opakuje kompoziční schéma, ve spodní části jako bychom se dívali kolmo k zemi a směrem k hornímu okraji se pak náš pohled postupně zvedal. Aby takováto fotografie působila realisticky, musí být celá sekvence pořízena v jediný okamžik, což je technicky poměrně náročné. Někdy Gursky volí opačný postup, kdy ze záběrů pořízených v různém čase a z různého úhlu skládá novou, v podstatě fiktivní scénu. O tom, jak přesně své fotografie vlastně vytváří, sám Gursky příliš nemluví. V duchu Goethovského Dichtung und Wahrheit si vymýšlí neexistující realitu, aby vypověděl pravdu o světě.

Gursky má několik oblíbených námětů, ke kterým se v různých variantách vrací. Patří mezi ně architektura, krajina, masové hudební koncerty a v neposlední řadě sportovní akce. Nejnovější fotografie vystavené v Mnichově jsou datované letošním rokem. Jde zejména o cyklus, který nafotil v Severní Koreji, kam se dostal v roce 2005. Jeho snímky z oslav na počest Kim Ir-sena, na které v synchronizovaných sestavách vystupují tisíce gymnastů, působí zcela neskutečně. Gursky však tvrdí, že právě zde své zásahy omezil jen na vyrovnávání perspektivy.

Kopie nebo originál

Mnichovský Haus der Kunst, kde se výstava koná, je monumentální klasicizující stavba z počátku 30. let. Při jejím vzniku se osobně angažoval Adolf Hitler a ve své době šlo o jeden z prvních architektonických monumentů Třetí říše. Právě zde se v roce 1937 také konala nechvalně proslulá výstava „Zvrhlého umění“. Vyrovnat se s tímto prostorem není nikterak snadné, pro Gurského fotografie je však jako dělaný. Kvůli svým rozměrům – největší snímky mají na délku přes pět metrů – i intenzivní barevnosti velkolepý prostor, jenž by křehčí díla zcela přebil, naopak vyžadují.

Výstava má charakter výběrové retrospektivy, na které jsou k vidění fotografie od roku 1987 až do současnosti. Na chronologii zde však vůbec nezáleží. Gurského rukopis je natolik silný, že celý soubor by klidně mohl být vydáván za jediný celek. Částečně se z něj vymykají jen nejranější krajiny a nejnovější inscenované snímky z prostředí Formule 1. Dohromady je zde vystaveno 46 fotografií, mezi nimiž nechybí ani diptych 99 Centů, který byl nedávno v Londýně vydražen za rekordních 1,7 milionu liber. Podle Gurského pojetí nicméně na výstavě nejsou originály – za originál považuje vždy jen dva tisky od každého snímku –, ale tzv. výstavní kopie. Po technické stránce nicméně mezi originálem a kopií v tomto případě není vůbec žádný rozdíl.

Fascinující prázdno současnosti

Dějiny umění jsou plné slavných mistrů minulosti, na které si dnes sotva kdo vzpomene. Umělců, kteří ve své době byli obdivováni a velebeni, již jsou však pro následující generace pouhými nezajímavými rutinéry, kteří se svezli na té či oné dobové módní vlně. Gursky mezi ně možná jednou bude patřit. Nejde jen o to, že příliš velký úspěch a popularita (a Gursky je podle všech měřítek super-úspěšný) vždy provokují k jisté ostražitosti, ale jeho dílo je opravdu svým způsobem „módní“ a těžko odhadnout, nakolik bude sdělné pro následující generace.

Přestože bych si nevsadil, že za 50 let bude stejně vysoko ceněn jako dnes, je pro mě Andreas Gursky jedním z nejzajímavějších autorů současnosti. Rozpor je v tom jen zdánlivý. Proč by koneckonců pohled zpět měl mít větší váhu než naše hodnocení tady a teď? Smyslem umění přeci není jen se zapsat do dějin, ale též komunikovat se svým publikem a artikulovat současná témata. A právě to dělá Gursky velice dobře. A že některá tato témata a formy jsou dobově podmíněné, tudíž obtížně přenositelné v čase? To je přeci spíše problém kontextu a publika, nikoliv nutně díla samého.

Gurského velkoformátové fotografie lze snad popsat – pohled na řeku, snímek makléřů na parketu newyorské burzy, dav fanoušků na rockovém koncertu, regály v obchodu s levným zbožím..., těžko však pojmenovat, v čem přesně tkví jejich přitažlivost. Gursky má jednak mimořádné oko, schopnost vidět věci, kterých by si jiný nevšiml, či přesněji, by si je nedokázal představit, jednak umí komponovat fotografické obrazy, které mají obecnější přesah a fungují jako působivé svědectví o naší současnosti. A to jeho úspěch – aspoň pro tuto chvíli – plně opravňuje.

 


Andreas Gursky

pořadatel: Haus der Kunst, Mnichov
kurátor: Thomas Weski
termín: do 13. května 2007
www.hausderkunst.de