MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 únor

Epos 257

Pokud žijete v hlavním městě, míjíte možná denně jeho díla, aniž byste to vůbec tušili. Pro své zásahy do veřejného prostoru Epos většinou používá běžné městské reálie, jako jsou ohrady nebo roury, které snadno splynou s okolím. Umělec svá díla navíc nepodepisuje, a tak se o jeho autorství dozvídáme až ve chvíli, kdy ho sám zveřejní – což může trvat i několik měsíců.

Typickým příkladem je jeho akce 50 m² veřejného prostoru, která proběhla v roce 2010 na Palackého náměstí. Její hlavní vtip spočíval v tom, že v naprostém centru Prahy, všem na očích, mohla téměř dva měsíce stát nelegálně postavená ohrada, v níž evidentně neprobíhaly žádné stavební práce. Ohradu, kterou vztyčil Epos s přáteli v přestrojení za dělníky, nebylo možné minout. Každý ji musel obejít. Háček byl v tom, že na podobná ohrazení jsou obyvatelé města zvyklí. „Šlo mi o to, že podobná vymezení prostoru jsou tak běžná, že už je člověk vůči nim pasivní,“ vysvětluje Epos. „A čím je to místo rušnější, tím víc je odosobněné.“

Epos (1982) patří ke generaci, kterou od druhé poloviny 90. let formovalo graffiti. Na rozdíl od svých generačních kolegů, kteří v současnosti také působí na umělecké scéně, jako je Jan Kaláb nebo Jakub Matuška, však odmítá zveřejnit své jméno. Ve chvíli, kdy řadu svých akcí stále provádí nelegálně, by pro něj odhalení identity znamenalo pokutu nebo vězení. Proto je skoupý i na další informace. V katalogu finalistů ceny Národní galerie 333 uvádí kromě data narození pouze výčet skupinových výstav a sdělení, že v letech 1996–2006 byl opakovaně zadržen policií na základě paragrafu 257 o poškození cizí věci. Odtud jeho kompletní přezdívka Epos 257.

Podle Epose se graffiti nedá dělat věčně. Psaní vlastního jména omrzí: „Honit si péro nad svým jménem, to musíte být buď primitiv, anebo to začne být nuda.“ Od svých pětadvaceti proto zkouší další cesty. Ty z graffiti přirozeně vycházejí a představují jeho dospělejší variantu. Nejprve experimentoval, podobně jako Jan Kaláb, s vlastním jménem jako plastikou. Vyryl ho například do hroudy země, která zbyla po stavbě hradecké dálnice (Land Tag, 2007). Už v této rané instalaci se projevily jeho dvě speciality, pro městské writery netypický vztah k přírodě a sklon k monumentalitě: „Musím cítit ten objem.“ Pak úplně opustil práci s písmeny a napojoval svá díla na sítě elektrického vedení. V posledních třech letech provádí v Praze intervence na pomezí umění a aktivismu.

Eposův smysl pro objem je jasně patrný u dvou akcí: nafukování soch z padákoviny na větrácích metra (Fukaria Monuments, 2007–9) a masivního rozmístění válců sena po Praze (Seno, 2009). Nesporné sochařské kvality objektů, které v těchto akcích účinkovaly, jsou ale jen jednou stránkou věci. Tou druhou jsou principy graffiti, na nichž Eposova tvorba stále stojí. Nápad na sochy z padákoviny vznikl při „bombení“ metra, kam umělec podobně jako jiní lezl větracími šachtami. Jde tedy o praktické využití důvěrné znalosti městských „vnitřností“.

Pro pochopení Eposova uvažování je možná ještě závažnější akce Seno. Lidé z jeho generace, kteří začínali u graffiti, jsou nyní architekti, konceptuální umělci, grafici, malíři – v širokém záběru od abstrakce a gestické malby přes geometrii a expresivní figuraci až po pop art. „Tyto věci využívají hlavně estetiku graffiti. Já využívám spíš jeho invazivní princip,“ říká umělec. „I rozházení balíků sena po Praze je v podstatě takové graffiti. Máte tendenci někde rozsívat svůj podpis. A tady rozházíte po městě něco jiného.“

Eposovou nejznámější prací, která využívá invazivní princip, je střílení po prázdných billboardech (Urban Paintings). Jeho záznam se krátce objevil na posledním Bienále mladých u Zvonu nebo na výstavě finalistů ceny 333. Pro umělce vycházející z graffiti jsou billboardy tradičním nepřítelem. Epos se v roce 2009 rozhodl, že na ně bude střílet paintballovou pistolí, čímž je jednak pokoří, jednak vytvoří barevný abstraktní obraz. Loni v akci pokračoval, ovšem s lepší výbavou – vlastnoručně vyrobenou zbraní i náboji. Podle svých slov tak posílil odkaz k americkému guerilla artu 60. a 70. let. Svou budoucnost v tuto chvíli vidí aktivisticky. Chtěl by se více věnovat „celospolečenským tématům“. Ohrada na Palackého náměstí v něm prý nastartovala ještě něco jiného, než je hra s prostorem.