MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2011 září

Evropský malíř ze Slovácka

Pokus o nové zhodnocení díla Joži Uprky / Malíř, kreslíř a grafik Joža Uprka s sebou nese prokletí autora, jehož dílo jakoby každý dobře zná, a přitom si vybaví pouze několik chronicky známých děl. Výjevy s dívkami v pestrých krojích s červenými sukněmi nás provázely od školních chodeb až po poštovní známky. Způsob malby, který podle avantgardních teoretiků nijak nereflektoval -ismy prvních desetiletí 20. století, ho zároveň vytlačil na okraj zájmu mnoha historiků umění a postavil do role regionálního umělce. Přitom právě ona neústupnost, s níž zachycoval lidi regionu Slovácka, v kombinaci se znalostí postupů klasické malby, představuje pozoruhodný fenomén, který nemá ve středoevropském výtvarném umění analogii.  

Výstava ve Valdštejnské jízdárně v Praze se koná u příležitosti 150. výročí umělcova narození. Impulz k jejímu uskutečnění vzešel od Nadace Moravské Slovácko, která se intenzivně věnuje shromažďování a prezentaci díla Joži Uprky a dalších umělců spjatých se Slováckem. Vznikl tak prostor pokusit se nově zhodnotit Uprkovu celoživotní tvorbu a představit jeho samotného v jiných souvislostech než jeho dosavadní bibliografové. Za zmínku stojí, že dosud nejcitovanější Uprkova monografie vyšla v roce 1944, od té doby se objevila jen řada menších katalogů a textů. (V tomto roce vyšla shodou okolností vedle knihy vydané Národní galerií i publikace Jaroslava Kačera Joža Uprka 1861–1940, která se váže k výstavě v hodonínské Galerii výtvarného umění pořádané ke stejnému jubileu.) Poslední velká výstava představující souborné dílo Joži Uprky se v Praze uskutečnila před XX lety, není tedy divu, že Jožu Uprku provází řada klišé a zjednodušujících tvrzení.

 

Ne nutně určí místo narození budoucí směřování člověka, u Uprky to však platí beze zbytku. Rodné Slovácko, nevelký region nacházející se na pomezí Moravy a Slovenska, a zejména tamní tvrdě pracující lidé, ctící bohaté místní tradice, se Uprkovi stali stěžejním námětem jeho tvorby. Pravidelný životní rytmus vesnice rámovaný prací a odpočinkem a okořeněný slavnostmi a poutěmi byl autorovi celoživotní inspirací. Zůstal jím i v meziválečném období, kdy venkovský způsob života, jak ho Uprka znal z mládí, mizel v nenávratnu. Dílo Joži Uprky, hlavně pak velké figurální kompozice, můžeme chápat jako poctu a završení určité epochy.

Život

Uprka se narodil v roce 1861 v centru Slovácka, ve vesnici Kněždub. Rodina jemu ani jeho bratru Frantovi, budoucímu sochaři, v rozvíjení výtvarného talentu nikdy vysloveně nebránila, otec, sám malíř samouk, byl prvním, kdo ho učil malovat. Uprka se už od mládí projevoval jako talentovaný kreslíř. Postřeh a hbitou ruku si cvičil na zachycování výjevů z každodenního venkovského života, vedle tužky se učil pracovat i s technikou akvarelu. Uprkovy kresby ze skicářů, i z pozdějšího období, stále fascinují živostí, energií i jednoduchostí.

Skutečně důležité výtvarné školení získal na Akademii v Praze (1881–1884, profesoři František Čermák a Antonín Lhota) a v Mnichově (1884–1887, profesoři Gysis a Seitz). A ačkoliv se intenzivně zapojil do studentského života – např. spoluzakládal legendární spolek českých studentů mnichovské akademie Škréta a přispíval do spolkového časopisu Paleta –, od svých spolužáků (Luděk Marold, Augustin Němejc, později i Alfons Mucha, Jaroslav Věšín ad.) se však již v té době lišil, a to zejména volbou témat. Povšimli si toho i jeho přátelé a první kritikové: František Táborský nazval jeho mnichovský byt „poslováčtělým“ a Vilém Weitenweber v roce 1886 ve Zlaté Praze napsal, že Uprka má již na počátku své umělecké dráhy pevně vytknutý cíl: „Chce totiž státi se věrným líčitelem lidu, v jehož středu stála jeho kolébka; tlumočníkem jeho způsobův a mravů, řídkých radostí a četných jeho strastí – v universální mluvě umění výtvarného.“ Podle dochovaných vzpomínek si nechal poslat i části slováckého kroje, aby v Praze a Mnichově nemaloval jenom po paměti, a v dopisech si poté stěžoval, že místní dívky-modelky neumějí kroj nosit, což mimo jiné ukazuje, jak důležitým prvkem pro něj byl samotný pohyb, který se, alespoň v kresbách, snažil zachytit.

Po návratu z Mnichova zůstal ještě dva semestry na pražské Akademii (1887–1888, profesor Pirner), záhy se však definitivně vrátil zpět na rodné Slovácko. Nebylo to zcela obvyklé rozhodnutí, začínající umělci se většinou snažili co nejvíce pracovat a nalézt sběratele a mecenáše ve velkých centrech, nicméně pro Uprku, který se s městským prostředím Prahy ani Mnichova nikdy zcela nesžil, bylo zcela logické. Přesto je právě v této době vidět určitá snaha reflektovat mnichovské školení ve vlastní tvorbě, zejména vytvářením velkých žánrových figurálních výjevů s propracovanou kompozicí. Samozřejmě s tématy odkazujícími k životu na Slovácku – nejvýmluvnější ukázkou je Zkouška koně na tarmaku (1890), která ovšem nebyla dobovým publikem ani kritikou přijata.

Rozhodnutí usadit se mimo umělecká centra a pouze občas obeslat několika pracemi výroční výstavy Krasoumné jednoty, popřípadě některý z Topičových salonů, se jeví i z dnešního pohledu pozoruhodné – Slovácko a vůbec další podobné regiony byly v rámci uměleckého světa vnímány jako marginální a tento postoj se pak přenášel i na umělce tam působící. Ovšem Uprkova neúnavná snaha a vytrvalé přesvědčení o správnosti své cesty mu nakonec přinesly uznání a také okruh přátel, kteří mu pomáhali jeho tvorbu v centrech zprostředkovávat – například od roku 1894 mu na pražské scéně aktivně pomáhala malířka Zdenka Braunerová, ve Vídni Svatopluk Machar, v zahraničí zprostředkovával jeho dílo švýcarský malíř, hudební a výtvarný kritik a historik William Ritter.

Podobně přátelé, zejména z okruhu tzv. Súchovské republiky (neformálního spolku věnujícího se výtvarné, sběratelské a literární činnosti na Horňácku a Slovácku), Uprku přesvědčili, aby zaslal jeden ze svých obrazů, Pouť u sv. Antonínka (1893), na pařížský Salon des Société des Artistes Français, kde v roce 1894 získal Mention honorable. V podtextu tohoto rozhodnutí stála i fanfarónská myšlenka, že když nemá uznání v Praze, získá ho ve světě. Zaslání obrazu právě do Paříže nebylo náhodné, Uprka tam na přelomu let 1892–93 asi čtyři měsíce pobýval a právě pobyt v Paříži výrazně proměnil jeho malířské uvažování. Uvědomil si, že způsob malby, který používá ve skicách a zejména v akvarelech, je možné převést i na finální díla v oleji. „Je to scéna chvějivá, planoucí, červená, zelená, bělostná, vynikající pohybem a živým pozorováním, a je politováníhodné, že nemáme u nás tolik malířů, kteří by viděli a předváděli život vlastní země s takovým talentem jako tento cizinec,“ napsal jeden z pařížských návštěvníků salonu o Uprkově obrazu. Uznání v zahraničí otevřelo cestu i přijetí na domácí – Uprkovými slovy spíše na pražské – scéně. Jako o určitém triumfu se pak dá mluvit o výstavě v Topičově salonu v roce 1897, reprízované pak v Brně, kde ji doprovázel i katalog.

Poslední desetiletí 19. a první 20. století vůbec představují nejplodnější a nejintenzivnější léta v tvorbě i životě Joži Uprky. Cestoval po celém Slovácku, intenzivně maloval, vystavoval, prodával, postupně se zapojil i do moravské spolkové činnosti, která v roce 1907 vyvrcholila založením Sdružení výtvarných umělců moravských, jehož prvním předsedou se Uprka stal. Spolupracoval a přátelil se s celou řadou moravských umělců – bratry Mrštíky, architektem Dušanem Jurkovičem, který je dokonce autorem úprav Uprkovy vily v Hroznové Lhotě, a s řadou dalších. Neuvěřitelné pracovní nasazení a energie jsou vidět i v dílech z tohoto dvacetiletí – na jedné straně plátna se „sociální“ tematikou, studie jednotlivých typů místních obyvatel ať při práci (sekáči, štěrkaři, plečky, hudci), nebo o svátcích, oblečených do krojů, a na straně druhé velké figurální kompozice (např. poutě nebo hody).

Od počátku kladl důraz na výstižné ztvárnění místních krojů, které byly značně odlišné od jiných etnických skupin žijících v habsburské monarchii. Navíc si, také díky přátelství se sběratelem a národopiscem Františkem Kretzem, uvědomoval postupné mizení tradičního způsobu života, který pro Uprku reprezentoval právě kroj. Postupně se začal zaznamenávání jednotlivých krojových typů věnovat systematicky, v akvarelu maloval studie úvazů šátků z jednotlivých vesnic a oblastí Slovácka, velkým tématem byly mužské a ženské kožuchy. Výsledky této dlouholeté a neúnavné práce byly vydány v několika albech (např. Šatky a šátky, Kožuchy mužské, Vázání šátků aj.).

Názory na praktické využití Uprkova obrazového svědectví pro národopisná studia se různily, někdy byly tendenčně nekriticky přeceňovány, jindy bez reálné znalosti problematiky odmítány. Tyto přístupy a postoje se v publikaci vydávané Národní galerií v Praze snaží shrnout a nově definovat Alena Křížová z Ústavu evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Dochází k závěru, že v zaznamenání barevnosti a řady detailů jsou některé Uprkovy práce důležitým zdrojem poznání tradičního slováckého oděvu. Naopak zvláště pozdní plátna, vznikající v klobušickém zámečku na Slovensku, kam se Uprka ve dvacátých letech přestěhoval, zachycují spíše iluzi světa jeho mládí, jak se mu vryl do paměti.

Výtvarné dílo

Uprkovo dlouhodobé soustředění se na víceméně jedno téma bylo svým způsobem omezující, čehož si povšimli už dřívější vykladači Uprkovy tvorby. V jejich textech i monografických studiích byla akcentována lidovost a národnost – zvláště po roce 1948 reprezentoval Uprka malíře „prostého lidu“. To, že byla většina zachycených výjevů nějakým způsobem spojena s církevními svátky a duchovním prožitkem, bylo odsouváno do pozadí a i to přispělo k jednostrannému vnímání Uprkova díla. Jeho svébytnému malířskému stylu a zasazení jeho tvorby do výtvarného českého i evropského kontextu byla oproti tomu věnována mnohem menší pozornost, i když cenné postřehy a nové interpretace je možné nalézt v některých textech Tomáše Vlčka či Petra Wittlicha.

Přitom, podobně jako v té době tvořící impresionisté, řešil otázky světla a účinku čisté barevné skvrny v malbě. Právě zmiňovaný pobyt v Paříži mu umožnil uvolnit malířské gesto, využít prosvětlenou paletu k emancipování barvy a zejména barevnou skvrnu jako hlavní výrazový prostředek, pomocí které budoval vlastní obraz. Cestu k tomu ukazuje celá řada krásných akvarelů zachycujících detaily tváří či krojů. Podobně jako s akvarelem později zacházel i s olejomalbou, která získala lehkost a průzračnost. V obrazech, jako např. Pouť ke sv. Antonínku, 1983; Jízda králů, 1897, pomocí barevné světelné skvrny vyjadřoval emoce ze dne naplněného duchovnem, vážností, ale zároveň veselím a zábavou. V jiné skupině obrazů (Pastýř, Štěrkař, Sekáč) pak malířskou cestou, pomocí barevné skvrny, dosahoval propojení člověka a krajiny jako nedílného celku. Zvláště akvarelové a olejové studie, které často nebyly určené k vystavení, ukazují Jožu Uprku jako výjimečného malíře, který inovativním způsobem spojil znalost nových malířských postupů doby fin de siècle a staletou tradici lidového umění rodného Slovácka, vytvářející umělecká díla v krojích, výšivkách a malovaném ornamentu.

Někdy poněkud opomíjené, nicméně pozoruhodné jsou některé obrazy pozdního období, kdy střídavě žil v Klobušicích na Slovensku, ve své vile v Hroznové Lhotě a u dcery Boženy v Brně. Vrcholem „slovenského období“ jsou asi léta 1927–1928, kdy připravoval velkou výstavu v Brně a také pražskou výstavu ke svým 70. narozeninám. Plátna jako Jaro nebo Babí léto (obě 1928) se vyznačují zklidnělým autorským rukopisem, spíše tlumenou barevností a zvláštní stylizovaností odkazující až k divadelní scénografii. Samostatnou kapitolu tvoří série obrazů modlících se mužů a žen, klečících či ležících. Zvláště v postavách klečících žen začal „vyvazovat“ figuru z okolního prostředí, pozadí bylo téměř abstrahované, jak je to krásně vidět na křehkém oleji Teplanky na hřbitově (1937) – ženy se modlí v zasněžené krajině, jejíž monochromatičnost porušuje jenom několik zkratkovitě načrtnutých stromů a křížů v pozadí.

Do titulu výstavy o Jožovi Uprkovi jsme včlenili slovo „evropský“. Naznačujeme tím, že Uprkovy snahy o zachycení a udržení dávných tradic a zvyků korespondovaly s celoevropským voláním po hledání kořenů, k návratu do bodu nula, jak tento myšlenkový proud nazval Friedrich Nietzsche. Nechceme tím dávat do roviny Gauguinovo putování po tichomořských ostrovech, spíše ukázat příbuzné ideje, které byly pro společnost přelomu století důležité. A i bez znalosti kontextu a okolností vzniku jednotlivých děl můžeme i s odstupem času Uprkovy nejlepší práce, jako jsou Úvodnice z Velké, Sekáč, Štěrkař či Boží tělo v Hroznové Lhotě, obdivovat pro vlastní malířské provedení, barevnost a neopakovatelnou atmosféru.