MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2019 květen

Fajt, Soukup, nebo Staněk?

Praha – Ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) na Zelený čtvrtek s okamžitou platností a bez předchozího varování z funkce odvolal generálního ředitel Národní galerie Praha Jiřího Fajta a ředitele Muzea umění Olomouc Michala Soukupa. Oficiálně zveřejněné důvody, které si podle ministra vynutily takto urychlený a razantní postup, působí nepřesvědčivě. Minimálně není jasné, proč oba ředitelé vůbec nedostali příležitost na ministrovy výtky reagovat.

O svých odvoláních se Fajt a Soukup dozvěděli sotva pár hodin před narychlo svolanou tiskovou konferencí, která se konala paralelně k tiskové konferenci NGP k zahájení výstavy Josef Šíma – Cesta k Vysoké hře ve Valdštejnské jízdárně. Zpráva o sesazení obou ředitelů výstavu v médiích zcela zastínila. Ve vztahu k zahraničí podobně nešťastně působí, že Jiří Fajt byl odvolán necelé tři týdny před zahájením bienále v Benátkách, které je nejvýznamnější mezinárodní akcí na poli současného umění, na níž se NGP podílí.

Ministr se na zmíněné tiskové konferenci oháněl několika trestními oznámeními, jejichž znění však odmítl zveřejnit, a údajnými manažerskými a hospodářskými pochybeními obou ředitelů. Některá svá tvrzení, například o poklesu návštěvnosti NGP, sám při následujících vystoupeních v médiích popřel. Výtky týkající se ukončení spolupráce s bezpečnostní agenturou ABAS, která nezvládala zajišťovat ostrahu a kustodské služby v objektech Národní galerie na odpovídající úrovni, zase prozrazovaly malou obeznámenost se situací. Odvolání Jiřího Fajta je široce chápáno jako ministrova úlitba prezidentu Miloši Zemanovi, který je s Fajtem v dlouholetém sporu, odvolání Michala Soukupa pak vyznívá jako pokračování ministrova boje proti projektu SEFO, o němž jsme psali v minulém čísle.

Proti ministrovu chování a na podporu obou ředitelů vzniklo několik petic a otevřených dopisů. „Údiv a zděšení“ nad odvoláním Jiřího Fajta v dopise premiéru Andreji Babišovi vyslovilo také několik desítek muzejních ředitelů z celého světa. Do konce dubna jich svůj podpis připojilo třicet osm. Mezi signatáři se objevují například ředitelé Metropolitního muzea a MoMA v New Yorku, National Gallery, Tate Galleries, Victoria & Albert Musea a British Musea v Londýně, Prado v Madridu či Centre Pompidou a Musée d’Orsay v Paříži.

V reakci na sílící kritiku Staňkova postupu vyjádřil v České televizi pochybnosti nad jeho dalším setrváním ve funkci místopředseda ČSSD Roman Onderka. Premiér Andrej Babiš následně na svůj facebookový profil napsal, že se chce sejít jak s Jiřím Fajtem, tak se zástupci petice za odvolání Antonína Staňka, kterou iniciovalo pražské Centrum současného umění DOX a kterou do konce dubna podepsalo víc než pět tisíc lidí. Mezi nimi například ředitelka GHMP Magdalena Juříková, ředitel Oblastní galerie Liberec Jan Randáček, architekti Eva Jiřičná a Josef Pleskot, operní pěvkyně Dagmar Pecková, spisovatel Jáchym Topol, fotograf Josef Koudelka či umělci František Skála, Michal Škoda nebo Petr Dub.

Ministerstvo kultury necelé dva týdny po odvolání obou ředitelů na svých internetových stránkách zveřejnilo více než desetistránkový materiál, ve kterém se snaží svůj postup vysvětlit. Hlavní výtkou proti Jiřímu Fajtovi nakonec je, že de facto sám se sebou uzavřel autorskou smlouvu na dramaturgickou koncepci loňských osmičkových výročí. Ke svému standardnímu platu a odměnám si tak měl přijít na 1,12 milionu korun (ministerstvo tuto částku manipulativně a v rozporu s pravidly zaokrouhluje na 1,2 milionu). Vedle toho ministerstvo v této věci uvádí řadu formálních pochybení, která však opět spíše naznačují malou obeznámenost s problematikou fungování rezortu a jeho příspěvkových organizací. Jakkoliv například retroaktivita smlouvy může na první pohled působit „podezřele a účelově“, v situaci, kdy ministerstvo samo není schopné vydat rozhodnutí či uvolnit přislíbené prostředky v řádných termínech (což se běžně děje), může jít o jediné funkční řešení.

Jiří Fajt se již při svém jmenování do funkce před pěti lety netajil tím, že má výrazně vyšší platové požadavky, než odpovídá rezortním tabulkám. Ještě před tím, než se fakticky řízení galerie ujal, vypukl v prosinci 2014 skandál, když se na veřejnost dostal návrh sponzorské smlouvy, ve které bylo počítáno s možností, že 1,3 milionu korun z poskytované částky by bylo účelově vázáno na plat ředitele. Do galerie nakonec Fajt nastoupil, přestože tehdejší ministr Daniel Herman (KDU-ČSL) žádné systémové řešení nenavrhl. Z vyjádření Jiřího Fajta i z již dříve zveřejněných materiálů vyplývá, že podobné odměny či honoráře pobíral i v minulých letech.

Problematičtější než samotná částka, která odpovídá 70 tisícům měsíčně, což je více než dvojnásobek průměrného platu v galerii, je Fajtovo vysvětlení, že práci na programu dělal „vedle svých hlavních pracovních povinností manažera ve volném čase“. To šlo přijmout například v případě výstavy Císař Karel IV. 1316–2016, jejímž byl Jiří Fajt hlavním kurátorem, ale stavět na stejnou úroveň přípravu dramaturgické koncepce znamená radikální redukci práce muzejního ředitele. Neplatí ani argument, že z pozice ředitele musel suplovat práci šéfkurátora, jehož místo není obsazené. Prací manažera by samozřejmě mělo být obsazení příslušných postů schopnými lidmi, ne přebírání jejich zodpovědností a úvazků.