MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2013 únor

Fantazie a znázornění

Na Freudově interpretaci uměleckých děl bývá vyzdvihováno jeho zaměření na psychologii tvůrců, demaskování pohnutek k tvorbě, jejichž původ je nalézán v nepříjemných, často až pikantních zážitcích z dětství. Domnívám se, že některé Freudovy estetické názory náleží do tradiční estetiky víc, než se zdá.

Ve studii Básník a lidské fantazie odlišuje fantazii běžného člověka a básníka (pro naše účely rozšiřujeme básníka na umělce vůbec). Fantazie běžného člověka nedokáže v druhých lidech vyvolat estetickou slast, ba co víc, působí odpudivě, a pokud je obyčejný člověk soudný, své fantazie pečlivě skrývá. Naproti tomu fantazie umělce estetickou slast navozuje. Jak toho umělec dosahuje? Freud tvrdí, že je to díky technice – umělec zmírňuje egoistickou povahu původních fantazií jejich různým pozměňováním a zastíráním a volí přiléhavý způsob znázornění svých fantazií. V tomto stanovisku si všimněme dvou rysů, jež jsou z hlediska současných teorií umění více než tradiční: zaprvé umělec musí ovládat jistou techniku (od modernismu bývá řemeslná dovednost zpochybňována); zadruhé umělcovy fantazie musí být pomocí této techniky znázorněny (Duchamp, a hlavně na něj navazující neoavantgarda 60. let zpochybňuje i toto).

Zaměřme se na druhý bod týkající se vztahu fantazie a znázornění. Podle Freuda fantazie sice představují umělcův inspirační zdroj pro tvorbu díla, ale teprve tehdy, jsou-li zpřístupněny smyslům, jsou-li vloženy do vnímatelné skutečnosti, do nějakého nosiče – předmětu–, teprve pak mohou navozovat estetickou slast. Pouhá fantazie, není-li vložena do něčeho vnímatelného, zůstává soukromou záležitostí jednotlivce a stěží dospěje k trvalejšímu ocenění. Až když ji básník vloží do slov, sochař do kamene, malíř na plátno, hudebník do tónů atd., může být pociťována nikoli jen jako subjektivní příjemnost, nýbrž si po kantovsku nárokuje stát se závaznou i pro ostatní. Jinými slovy, na rozdíl od příjemné slasti, kterou v nás vzbuzuje naše soukromá fantazie, nám fantazie umělce sugeruje pocit, že by se měla líbit všem.

Freud patří ještě k těm myslitelům, kteří nepochybují o tom, že pro přístup k uměleckým dílům je nezbytnou podmínkou smyslové vnímání a jen a pouze ty fantazie, které procházejí přes médium smyslově vnímaného předmětu, mohou vést k estetické slasti. Toto hledisko bylo zpochybněno důmyslnými projevy neoavantgardy 60. let. Radikální teoretik konceptuálního umění Sol LeWitt, který by Freudův náhled jistě považoval za anachronický, ve svých manifestech nutnost smyslového znázornění umění popírá. Jde tak daleko, že odmítá i všechny nižší schopnosti mysli, včetně fantazie. Domnívá se, že umění má být myšlenková práce. Nepotřebujeme umění vnímat, natož ho imaginativně dourčovat, stačí pouhý popis či komentář, skrze nějž porozumíme, v čem invence díla spočívá a v čem je umělecká. Bez vjemů, bez fantazie, bez emocí. Tak k ocenění performance Claese Oldenburga, který vykopal a hned zase zasypal jámu v Central Parku, nemusíme být „při tom“ a dílo vnímat, stačí si o něm přečíst komentář. K ocenění Duchampova přimalování a následnému odmalování knírku na pohlednicích Mony Lisy není podstatné ono provedení vidět, stačí pochopit nápad. Tento umělecký přístup vyznává přísný asketismus mnichů. Stejně jako oni si odříkají všechno kromě obyčejné vody a suchého chleba, vyznavači norem Sol LeWitta snesou jen myšlenky bez obrazů, vjemů a fantazie.

Sol LeWittovy nároky na umění byly vzneseny v 60. letech a otřásly základními axiomy estetiky. Vynořily se otázky: Může v nás estetickou libost navodit něco, co není znázorněné? Něco, co nemůžeme pozorovat očima, poslouchat ušima? Může něco, co není vloženo do hmotného nosiče a co nevyvolává imaginativní evokace, být uměním?

Takové úvahy by pro Freuda byly nepochopitelné. Pro něj platí, že umění, které není vložené do smyslově vnímatelného nosiče, je nesmysl, resp. je to nedohotovený projekt uměleckého díla. Dá se předpokládat, že by projevy konceptuálního umění považoval za odpudivé a jejich autory za nesoudné, když místo aby tyto nedodělky skrývali, tak je vystavují.