MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2008 únor

Fenomén známých neznámých

  • Datum / 07. 02. 2008
  • Autor / Gintel Allan
  • Rubrika / staveniště

Věhlasný americký profesor psychologie Stanley Milgram jezdil po mnoho let do práce příměstským vlakem. Na stanici, kde nastupoval, se téměř každý den potkával se stejnými lidmi, které, stejně jako většina ostatních, registroval pouze pohledem. Ta skutečnost v něm vyvolávala zvláštní psychické napětí. Domníval se, že lidé se navzájem vnímají pouze jako „mobilní urbanistické doplňky“, ale ne jako lidské bytosti. Téměř denně se vídají, ale vlastně se nikdy skutečně nepotkali. To profesora Milgrama přimělo k tomu, aby uskutečnil jeden ze svých mnoha proslulých experimentů.

Na zmíněné vlakové zastávce postupně vyfotografoval všechny pravidelné cestující. Očísloval si je a následující den rozdal portréty všem poněkud překvapeným „známým neznámým“ a požádal je, aby: 1) označili osoby, které znají a s nimiž hovořili; 2) označili úplně neznámé jedince; 3) označili lidi, které znají od vidění a s nimiž nepromluvili ani slovo.

A co zjistil? Každý cestující znal v průměru 4 až 5 osob a každý si udržoval o svých „známých neznámých“ určité představy: Odhadoval, čím asi jsou, kde jsou zaměstnaní, jaký vedou soukromý život, uvažoval o tom, co jim sluší a co nikoliv, co mají rádi apod. 80 procent dotázaných poznalo krasavici středního věku, která byla charakteristická odvážnými minisukněmi za každého počasí, či pána, který míval často na hlavě nepřehlédnutelný klobouk. Milgram zjistil, že někteří hrají tuhle podmanivou a věčnou hru „kdo je kdo“ takřka denně, a tak si hned zrána pochytají libé emoce, aby měli povedený den.

Tento vcelku nenápadný způsob registráže má mentálně hygienický význam, podporuje všímavost, svádí dobrodružné povahy, probouzí mysl a odhání nudu z krátkodobého nicnedělání. Je tu s námi odnepaměti, už od dob, kdy jsme jen tak seděli a pozorovali, jak krajem táhnou vlci. A jak z toho nakonec vyplývá, rozhodně to neznamená nějakou absenci mezilidských vztahů.

Jak konstatuje moudrý Michal Černoušek: „Jde o zvláštní druh zmrazeného interpersonálního jednání, který je nevyhnutelně vázán na životní prostředí velkých měst a má za určitých okolností i svou kvalitu. Třeba když se ,známí neznámí‘ potkají v jiném městě. Mohou rychle navázat kontakt, protože psychologické souřadnice prostředí jsou úplně jiné a nepodporují onen zvláštní druh mlčenlivé komunikace. Lidé jsou křehká stvoření, vpletená do sociálních kontaktů i zábran, a právě prostředí, jeho daný charakteristický lokální kolorit, je v takovém jednání povzbuzuje.“