MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2007 březen

Galerista (ne)ví

Každý galerista ví, že kritériem výstavního programu je kvalita, ne každý si však už připouští, nakolik jeho či její výběr ovlivňuje sklon k emocionalitě a z ní pramenícímu subjektivismu. Ten by však v  žádném případě neměl mít křídla podivínského nadšení s puncem diletantismu, nýbrž by měl vyrůstat z dobrých znalostí uměleckého terénu, současné výtvarné teorie a hlavně dějin umění (jako vědecké disciplíny i jako historie umění samotného). Zde je totiž důležitým pojmem kontinuita, kterou někteří současní sběratelé, kurátoři, ale i galeristé bohužel rádi podceňují.

V rámci zmíněného „osvíceného“ subjektivismu si galerista samozřejmě může a vzhledem k nepřehlednosti a nepřebernosti aktuální výtvarné produkce snad i musí vymezit vlastní preference. Může to být některý z mnoha proudů a tendencí současného umění stejně jako zaměření na určité výtvarné médium. Generační kritérium naopak považuji za stěží akceptovatelnou možnost, neboť zde vzniká riziko, že právě výše uvedená kontinuita zůstane skryta a jemné vazby ve vývoji současného umění (rozuměj umění od konce druhé světové války po dnešek) zůstanou návštěvníkům neodhaleny, a tedy bohužel nepochopeny.

Charakteristickým rysem produkce současné mladé generace je hledání, ovšem nikoli ono hledání nových cest, kterým se například v 60. letech oživovaly zpřetrhané vazby s klasickou modernou, ale hledání vlastní identity – vypořádávání se s otázkou co znamenám, jak mohu obstát a zda vůbec smím obhájit svou intimitu ve světě přehlceném informacemi. Na mladou generaci navíc klade nápor i duch doby nasáklý démonem reklamy. Autor tak snadno upadá do spárů tzv. „self- promotion“ a více než je zdrávo soustředí síly do manažerování vlastní propagace.

Cílem je objevit se na co nejvíce výstavách, nebýt opomenut na důležitých bienálních přehlídkách a pochopitelně získat finance na samostatné katalogy. Vlastní tvorba pak mnohdy ustoupí na druhou kolej, o čemž ve výsledku referuje hrozivé prázdno a občasná bezduchost dnešní produkce. Nedostatek času a s tím související neschopnost koncentrace dávají vzniknout plátnům sice formátově rozměrným a technicky dobře dotaženým, nikoli však vnitřně prožitým.

Ovšem dosti skepse! Umění je cesta! A dobrý galerista musí být schopen nalovit ony vzácné rybky, které žádanou kvalitu přinášejí. Ty je ovšem také potřeba dnešnímu divákovi umět představit co možná nejodborněji, tedy v kontextu uměleckého vývoje posledních pěti desetiletí, nikoli vytržené ze souvislostí.