MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2010 prosinec

Inventura urbanismu

O urbanismu je v posledních týdnech slyšet víc, než bývá zvykem. Skoro se chce říct: „Konečně!“ Tato architektura velkých měřítek je totiž dnes spíše úřední než tvůrčí disciplínou. A není to zdaleka jen teoretický problém – právě naopak, úkolem urbanismu je tvořit a chránit prostředí, ve kterém my všichni žijeme.

Začátek října byl v Praze skutečně nabitý – téma rozvoje měst a jeho limitů se objevilo na konferenci Fórum 2000, v Mánesu byly vystaveny strategické projekty a koncept územního plánu Prahy, v karlínské Galerii Kotelna bylo možné vidět jeden z největších německých rozvojových projektů – Hafen City v Hamburku. Ve zvulgarizované podobě se urbanismus objevil i ve volební kampani – stačí si vzpomenout na „Více zeleně, méně betonu“. Smysluplněji pak pojal své obcování s územním plánováním kandidát na pražského primátora Zdeněk Tůma, který se sešel s předními urbanisty k diskusi o rozvoji Prahy. 

Pokus o (kritickou) reflexi oboru pak nabídla konference s názvem Inventura urbanismu, kterou uspořádal Ústav urbanismu Fakulty architektury ČVUT. Příznačně se tato akce termínově kryla se seminářem Asociace pro urbanismus a územní plánování, který se nesl ve zcela jiném duchu – jeho součástí byla oslava 20. výročí založení tohoto sdružení.

Stigmatizovaný obor

Konference Inventura urbanismu byla jakýmsi pokusem udělat si pořádek uvnitř oboru – oproti jiným sférám se to děje s neuvěřitelným, téměř dvacetiletým zpožděním. Jak je to možné? Šéf Ústavu urbanismu Fakulty architektury ČVUT Jan Jehlík to vysvětluje tím, že v 70. a 80. letech se územní plánování měst a obcí, na něž byl urbanismus zúžen, stalo nástrojem politiky a skladba lidí, kteří se jím zabývali, tomu do značné míry odpovídala. Územní plánování se v podstatě odtrhlo od architektury, tedy odpovědné, ale zároveň tvůrčí práce, a stala se z něj pozitivistická věda – obor ovládli dopravní inženýři a další specialisté.

Není divu, že v letech 90. byl obor stále silně stigmatizován – urbanisté dostali nálepku „inženýrů lidských duší“ a mladší generace se raději zaměřila na projekty jednotlivých domů. K zásadnímu přehodnocení normalizačních východisek tedy dojít ani nemohlo. Přesto tu i v 90. letech bylo několik výrazných osobností, které se urbanismem zabývaly (Jan Sedlák, Ivan Plicka, Miroslav Baše), později se postupně přidávali i architekti z mladší generace (Roman Koucký, Radek Kolařík, Pavel Hnilička a další). Významným krokem ke změně diskursu byl pak v roce 2007 nástup Jana Jehlíka na místo vedoucího Ústavu urbanismu pražské Fakulty architektury, který znamenal výraznou personální (i generační) výměnu.

Coming out

O konferenci Inventura urbanismu mluví Jan Jehlík trochu nadneseně jako o revoluci či dokonce coming outu. Jedna z hlavních otázek, které si účastníci konference pokládali, mířila dovnitř oboru – je třeba si otevřeně přiznat si, jak na tom jsme. Je čím dál jasnější, že český urbanismus má velké mezery a pokulhává za zbytkem Evropy. A to jak v oblasti teorie (nejsou přeloženy zásadní texty), tak především v praxi, která neodpovídá současným poznatkům ani realitě, která se od 60. let značně změnila. Děkan pražské Fakulty architektury Zdeněk Zavřel, který žil více než dvacet let v Nizozemsku, v úvodním příspěvku poznamenal, že český urbanismus je stále v „diletantských botičkách“. Následující vystoupení architektů a urbanistů však zároveň ukázala, že je tu velká vůle i potenciál situaci změnit.

Coming out, o němž mluvil Jehlík, spočívá také v tom, přiznat si, že přesně nevíme, jak plánovat města, že to byla modernistická chiméra. Je lepší nechat nějaký prostor jejich samovolnému rozvoji. Můžeme se jen snažit chránit a rozvíjet kvalitní obytné prostředí a bránit se nejrůznějším excesům – předjímat, ale ne do puntíku plánovat. S tím souvisí další pro mnohé těžko stravitelný názor: územní plány v té podobě, jak dnes vznikají, jsou zcela nevhodným urbanistickým nástrojem. Už jenom proto, že nejsou schopny pružně reagovat na změny. Ještě zamrzlejší než samotný obor je pak legislativa s ním spojená, která se podle mnoha architektů stala brzdou smysluplného uvažování o rozvoji měst a vesnic.

Hlavní relikt modernistického uvažování je funkční zónování měst (redukce na „práci, bydlení a rekreaci“) – stojí na něm všechny územní plány a vynucuje jej stavební zákon. A to navíc v přebujelé podobě často několika desítek specifických „funkcí“. Mnohokrát se již ukázalo, že město rozdělené na monofunkční zóny je obrovskou, nejen dopravní a psychologickou zátěží. Cíl je právě opačný – podporovat mísení funkcí, nemít to daleko do práce, do školy, na nákup ani do parku. Velmi přesně to vyjádřil Jan Jehlík: „Neutíkejme od obtížnosti úkolu vytvářet obytné prostředí v každém místě.“

Na konferenci zazněla ještě jedna důležitá obecná poznámka: Urbanismus je v české tradici (na rozdíl například od Francie) vnímán jako součást architektury, tedy v podstatě jako tvůrčí práce s prostorem. A do kontextu architektury je třeba ho také vrátit.

Legislativa

Dnešní územní plánování, přinejmenším tak, jak s ním pracuje legislativa, ale také v podání mnoha starších architektů, stojí na modernistických představách, které ve světě od 60. let procházely revizí postmoderny. Podle právníka ČKA Jiřího Plose je dnes situace v mnohém dokonce horší, než byla v 90. letech. Tehdy sice platil stavební zákon ze 70. let, ale díky několika novelám se podařilo územní plánování alespoň částečně emancipovat od centrálního řízení státu – odpovědnost za rozvoj měst a obcí se přesouvala do kompetence samospráv. Do rozhodovacího procesu byla postupně včleňována také občanská veřejnost.

Novela z roku 2000 a především nový stavební zákon, který byl schválen v roce 2006, je podle Plose i mnoha architektů krokem zpět. Znovu se posiluje role státu – především prostřednictvím tzv. dotčených orgánů státní správy, což jsou v podstatě specializované úřady od ochrany přírody a kulturních památek přes dopravní a inženýrské sítě až k hasičům či hygienikům. V současné době je těchto rezortních orgánů více než třicet a všechny se k územnímu plánu vyjadřují. Pro komplexnější strategické plánování, pro to, co chtějí místní občané, tak nezbývá téměř žádný prostor – jít s některým z resortů do sporu znamená pro obce a města velké zdržení celého procesu.

Součástí právního předpisu je navíc i detailně popsaná metodika, která stojí na funkčních regulativech, a velké podrobnosti měřítka zpracování. Je tam sice jistá klička, jak se této metodice vzepřít, ale jen málo měst a architektů má chuť si celý proces komplikovat. Nejúspěšnějším rebelem je v tomto ohledu architekt Roman Koucký.

O krok pozadu

Žijeme v době, kdy se města mění a rozvíjejí rychleji než kdy dřív. Strategické plánování měst by přesto mělo být o krok napřed, předjímat vývoj či alespoň držet prst na tepu doby, namísto toho jen uštvaně klopýtá za realitou.

Tato situace má konkrétní dopad, patrný především ve velkých městech – územní plán nepředjímá, nestaví vize rozvoje, často jen zpětně zachycuje to, co si s politiky domluvili developeři. Týká se to i nakládání s pozemky – města a vesnice rozprodávají celá velká území namísto toho, aby napřed rozhodly, co na nich chtějí. V Evropě převažuje zcela jiný přístup – města připraví infrastrukturu, vymezí veřejné prostory, vytvoří zastavovací plán a pak teprve prodají, nebo ještě spíš dlouhodobě pronajmou jednotlivé pozemky za jasně daných podmínek. Skvělou ukázkou tohoto postupu je například v úvodu zmiňované Hafen City v Hamburku.

Dnešní územní plány jsou tak předefinované a rigidní, že jsou nutné jejich permanentní změny – například v územním plánu Prahy jich proběhlo již několik tisíc. Změny se navíc schvalují ve vlnách, což jen napomáhá nepřehlednosti celého systému – rozhodování je tak nutně nekoncepční, a navíc se tu otevírá velký prostor korupci. To samo o sobě opět ukazuje na nefunkčnost současné podoby plánování rozvoje měst.

Výzvy

V příspěvcích účastníků konference se objevila rovněž celá řada výzev, které dnešní doba před architekty a urbanisty staví. Většina z nich se týká právě oblasti územního plánování, i když to navzdory rozšířené představě zdaleka není jediný nástroj, jak vytvářet kvalitní obytný prostor a jak usměrňovat a iniciovat rozvoj měst a obcí. Přinejmenším stejně důležitá je soustavná a drobná práce ve veřejném prostoru města – od dílčích urbanistických studií (a také realizací) pro jednotlivé čtvrti, náměstí či ulice přes mobiliář až po každodenní péči a úklid. Je potřeba se vrátit k samé podstatě urbanismu, kterou lze definovat jako tvorbu a ochranu prostředí.

Klíčová témata a výzvy najdeme ve všech fázích urbanistické práce – od zadání přes navrhování a jeho nástroje až k realizaci. V případě územního plánování je pak výslednou fází spíše vyvážené fungování než konkrétní realizace – cílem není do detailu nakreslit budoucí podobu města, není to možné ani žádoucí. Demokratické město není umělá struktura, ale mnohem spíš živý organismus.

Zadání

Zadání územního plánu, ale i drobnějšího urbanistického úkolu je v zásadě politická záležitost – mělo by obsahovat představu společenství o tom, jaké město či obec chtějí mít. Tato artikulace veřejného zájmu by měla vycházet jak z dialogu odborníků, tak i z veřejné diskuse. Samotné zadání je pak už na politicích – mělo by být otevřeně a srozumitelně formulované, a především odpovědné, a to i v dlouhodobé perspektivě.

Diskuse se dnes vede také o tom, kdo by měl územní plány, ale také menší urbanistické projekty zpracovávat. Stejně jako v případě veřejných staveb to nemá být architekt, který nabídne nejnižší cenu – v případě urbanismu to platí dvojnásob. V případě konkrétních urbanistických studií na řešení menších celků či veřejných prostranství se osvědčila architektonická soutěž. Totéž lze v určitých případech doporučit v případě územních plánů obcí či malých měst. Co se týče územních plánů velkých měst, situace se ukazuje být složitější.

Podle Jana Jehlíka mají územní plány větších měst zpracovávat jejich vlastní útvary hlavního architekta. Ovšem s tím, že vize rozvoje i metodika vzejdou z dialogu předních architektonických osobností a samotný vznik plánu bude i nadále konzultován. Autoři, především hlavní architekt, musejí mít rovněž dostatečné pravomoce a odpovědnost. Tento model v podstatě funguje v Praze – Útvar rozvoje města má však postavení servisní organizace magistrátu a v jeho vedení chybí silná osobnost se silným mandátem. Vznik územního plánu pak nereflektuje veřejný zájem, ale je v područí (mnohdy zlobbovaných) politiků a také partikulárních zájmů jednotlivých specialistů – v případě Prahy především dopravních inženýrů.

Z rozhovoru s Jiřím Plosem vyplynulo, že dnešní stavební zákon v případě územních plánů vůbec nepočítá s úvodní tvůrčí fází – tedy tím, co se v architektuře nazývá studie. Přitom ta je pro výsledný projekt klíčová, navíc umožňuje tvůrčí dialog mezi architektem (urbanistou) a zadavatelem, vyjasňování možností a priorit.  

Metodika

Většina účastníků konference se shodla na tom, že současné územní plány jsou předefinované, pracují s příliš podrobným měřítkem a jsou složité a často i širší odborné veřejnosti nesrozumitelné. Navíc stojí převážně na restrikci, tedy omezování, a nenabízejí téměř žádnou iniciaci, výzvu, podnět. Jejich metodika je ze zákona velmi unifikovaná, je jedno, zda jde o metropoli, nebo o městečko pod horami.

Jak už bylo zmíněno, primárním nástrojem českého územního plánování je funkční zónování, přestože se již dávno prokázalo, že to není smysluplná cesta k usměrňování vývoje měst. Navíc, jak vtipně poznamenává v jednom ze svých textů Jan Jehlík, funkcí města není „bydlení, produkce, zeleň a rekreace“ – což jsou základní pojmy, s nimiž pracují územní plány –, ale spíš „bezpečí, komunikace a reprezentace“.

Jaké by tedy měly a mohly být plány rozvoje měst? Především jednodušší, pružnější a realističtější. Roman Koucký připomněl, že existuje i bílá barva – tou bývá v zahraničních územních plánech bez dalších podrobností zobrazeno stabilizované území. Městští stratégové se jím zkrátka nezabývají a pozornost soustředí jen na ta území, kde se něco děje, připravuje nebo je záhodno, aby se dělo – tedy v tuzemských pojmech území transformační a rozvojová. Pro tyto lokality je pak potřeba také vytvořit podrobné regulační či zastavovací plány.

Od modernistického funkčního plánování se v zahraniční praxi ustupuje již od 80. let – metodiky se liší město od města a vycházejí z jeho konkrétních potřeb. Jan Jehlík navrhuje nahradit funkce třemi základními regulativy: měřítkem, zátěží a režimem. Samozřejmě se základním dělením na zastavitelné a nezastavitelné plochy. Klíčové je rovněž vymezení území, pro které budou dané regulativy platit – územní plán nemůže fungovat v měřítku jednotlivých pozemků, měl by se zabývat mnohem většími celky. Hranice mezi jednotlivými lokalitami by pak neměly být tvořeny uměle, ale měly by vycházet ze skutečných rozdílů v charakteru území.

Veřejný prostor

Jedním z nejdůležitějších úkolů dnešních architektů a urbanistů je udržet v městském prostoru lidské měřítko. Zní to téměř samozřejmě, ale stačí se podívat například na dopravní stavby, a samozřejmost je ta tam. Ve městě zkrátka nemají co dělat rychlostní komunikace ani mimoúrovňové křižovatky. Spolehlivě zničí sebekvalitnější městský prostor a vytvářejí neprostupné bariéry – to je základní problém vnitřního městského okruhu v Praze. Dopravní inženýři tu na celé čáře vítězí nad architekty. Individuální automobilová doprava ve městě nemůže být nadřazena chodci, cyklistovi ani veřejné dopravě. Josef Pleskot zdůrazňuje, že čitelnost (a tedy i bezpečnost) města souvisí s jeho vazebností – tedy propojením jednotlivých sousedících částí. Což opět úzce souvisí s průchodností.

Jsme u tématu veřejného prostoru, který například Hannah Arendt považovala za základ demokratické společnosti. I kdybychom veřejný prostor nepojímali takto politicky, je jeho přítomnost, artikulace a kvalita jedním ze základních charakteristik města. V poslední době je veřejný prostor často skloňovaný termín, především mladší generace (nejen) architektů začíná být k jeho stavu citlivá. Je nejvyšší čas. Kvalita veřejných prostor, které jsme zdědili z období normalizace, není valná a ta nově vytvořená či revitalizovaná se také ne vždy daří. Navíc se jen pomalu učíme je používat – tedy skutečně žít městským životem. Pozitivní vliv na vnímání veřejného prostoru měl český překlad knihy dánského architekta Jana Gehla Nové městské prostory.

V současnosti je veřejný prostor atakován hned z několika stran – dochází k jeho plíživé privatizaci (k ní lze v extrémním případě počítat i parkování) a bývá nahrazován tzv. soukromými prostory s veřejným přístupem (převážně obchodní a zábavní centra). Ta však skutečný veřejný prostor nahradit nemohou, mají svůj provozní režim, který zdaleka není otevřený všem aktivitám. Plnohodnotného architektonicky artikulovaného veřejného prostoru přibývá jen velmi pomalu oproti množství lidí, které ho chce využívat – v suburbánní sídelní kaši žádný veřejný prostor nevzniká, její obyvatelé za ním jezdí „do města“.

Veřejný prostor je jedním z příkladů zcela zásadní městské kvality, kterou se územní plán nezabývá a ani zabývat nemůže. Klíčová je tu péče o stávající veřejné prostory, jejich revitalizace či vytváření nových. A také kvalita architektonických projektů, podle nichž jsou tyto prostory vytvářeny. Tady už zcela mizí rozlišování mezi architekturou a urbanismem – veřejné prostory jsou spoluvytvářeny domy, které stojí kolem něj. Především pak parterem, který může městský život podpořit, nebo naopak téměř znemožnit.

Zde se nabízí připomenout také pojem městský projekt, s nímž pracují dnešní teoretici architektury a na konferenci o něm mluvila Irena Fialová. Jedná se o stavbu, většinou veřejnou budovu, která má silné urbanistické kvality a stane se impulsem rozvoje celého širšího území. Někdy dokonce vyřeší klíčový urbanistický problém místa. Není to nic nového, takové stavby jsou staré jako architektura sama. V dnešní situaci, kdy se územní plánování často vymyká z rukou, však nabývají na významu.

Recyklace

Dalším z úkolů, na nichž se dnes architekti v podstatě shodnou, je pokud možno omezit šíření měst do krajiny a soustředit se prostor uvnitř jejich hranic. Což stejným dechem znamená pokusit se tyto hranice vymezit – rozhodně je nelze ztotožnit se správními hranicemi sídel. Jak stále opakuje především architekt Pavel Hnilička, vytváření suburbií je neúnosnou zátěží dopravní, infrastrukturní, energetickou i sociální – v podstatě parazitují na městě, aniž by mu cokoli přinášely.

Zanášení staveb do volné krajiny je přitom z větší části zbytečné. Ve stávajících hranicích měst je stále dostatek prostoru, jen je třeba na něj poukázat a třeba i motivovat investory k jeho využití. Tedy intenze namísto extenze – revitalizace brownfields, recyklace nevyužívaných území a budov, zahušťování. Znovu se tak dostáváme k tomu, že města by ve svých plánech neměla jen omezovat, ale také iniciovat. Zapíchnout vlaječku s nápisem: Zde stavte! Součástí této výzvy by však měly být i jasné podmínky, a to především opět urbanistické – nově vznikajících soubory staveb by se měly začlenit do organismu města, navazovat na stávající uliční síť, vytvářet nové veřejné prostory, umožnit prostupnost.

Rehabilitace oboru

Rehabilitaci oboru by rovněž velmi pomohla větší srozumitelnost územních či strategických plánů. To by umožnilo větší zapojení obyvatel do rozvojových záměrů, případně jejich podporu – měnit město proti vůli jeho obyvatel lze jen velmi těžko. Skvělým příkladem může být Kodaň, kde se díky vstřícnému a otevřenému postoji vedení města podařilo přesvědčit občany i k tak nepopulárnímu kroku, jako je každoroční postupné ubírání parkovacích míst v centru. I díky tomu dnes patří Kodaň k nejpříjemnějším městům Evropy – navzdory chladnému podnebí jsou veřejné prostory plné lidí a 300 tisíc obyvatel Kodaně denně vyráží do města na kole.

Architekti by měli vystoupit ze zárodečného obalu svého oboru a více komunikovat s veřejností, třeba tím, že budou více psát do novin, tak jak to bylo běžné třeba za první republiky. Otázky, které si urbanismus klade, mají všeobecnou platnost a týkají se nás všech. Jen poučený občan neskočí na špek zjednodušujícím sloganům: zeleň není vždycky dobro a beton není vždycky zlo, jde o kde a jak.

Architekt Michal Kohout na konferenci definoval město jako smysluplný, obytný a srozumitelný útvar – což není jen úkol pro architekty a urbanisty, ale také pro politiky a pro nás pro všechny.