MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2007 leden

Jakub Nepraš

Mezi tranzistory, cívkami a dalšími součástkami ze staré televize projíždí miniaturní vlak, o kus dál proudí kolony aut, procházejí se lidé. Přes absurditu záběrů působí elektronkové město naprosto reálně – jde v podstatě o hru s měřítkem jejíž základ tvoří skutečné záběry. Dva roky staré video s názvem Generátor p-730 je asi nejznámějším dílem Jakuba Nepraše – získal třetí místo v soutěži Aerokraťas, promítal se ve Wolfsburgu i na Transmediale v Berlíně. Do své sbírky současného umění ho zakoupili vídeňští manželé Esslovi, kteří dali jméno soutěži pro mladé výtvarníky střední a jižní Evropy Essl Award.

Studium na AVU zahájil Jakub Nepraš u Aleše Veselého na monumentální tvorbě, brzy ho ale začala zajímat multimedia, a odešel do ateliéru Veroniky Bromové. „S komponovaným videem jsem se začal seznamovat hlavně i jako Vj,“ říká výtvarník. „Byla to pro mě výborná škola, nutnost promítat každý víkend na akcích a vyrábět pořád něco nového mě nutila plně využít stávající možnosti, jak manipulovat s videem a vymýšlet stále nové obměny a kombinace.“

Generátor p-730 byl však jen prvním krokem v destrukci klasické filmové formy, od té doby se Nepraš posunul mnohem dál. Jako materiál stále používá reálné videozáznamy, shromažďuje ohromné banky záběrů rostlin, zvířat, lidí, aut nebo artefaktů (znaků) naší doby, sbírá video otisky barev, tvarů a především pohybů města. S těmi pak nakládá se stejnou lehkostí, jako by to byly barvy, a skrze projektory je nanáší na různé projekční plochy. Výslednou pulzující videomalbu Nepraš často skládá ze synchronní projekce z více počítačů, což umožňuje ještě větší koncentraci obrazu.

Všech těchto způsobů práce Jakub Nepraš plně využívá v sérii pohyblivých videokoláží s názvem Kultury. V propojování mikro a makrosvětů i v ironickém a zároveň okouzleném pohledu na globální společnost navazují Kultury na Generátor p-730. Název vychází z biologického pojmenování velkých kolonií bakterií, kvasinek nebo jiných mikroorganismů. „Kultury jsou metaforou lidské civilizace,“ říká Nepraš, „je to superorganismus, který podobně jako jiné kolonie mikroorganismů přirozeně funguje v harmoniích a cyklech. Makro a mikro celky neustále komunikují v prosíťovaných rovnováhách, které můžeme stěží vycítit, natož měřit nebo předpovídat.“

Videozáznamy lidského hemžení a lopocení organizuje Nepraš do útvarů typických pro mikroorganické struktury. Výsledkem je živý šťavnatý organismus, ve kterém namísto krve nebo živin kolují lidé, auta, zboží, nebo zábava. Jednu z Kultur představil Nepraš loni na výstavě Podhoubí v galerii Montanelli, další promítal na zeď zrušeného nádraží v Plzni. I jeho diplomová práce s názvem Babylon Plant, kterou loni zakončil studium v ateliéru nových médií Michaela Bielického, zapadá do stejné série.

Ve svých dalších videoprojektech se chce výtvarník vydat ještě dalším směrem: „Moc rád bych se vracel k živým nabitým obrazovým návalům, které se mi jako malému dítěti občas zjevovaly těsně před usnutím. Přál bych si je znovu objevovat v dalších, tentokrát rostoucích audiovizuálních kompozicích.“ Zatím naposledy byl Neprašův videoart spatřen na výstavě Otevřeno, která se konala přímo v jeho domovském ateliéru – v bývalé trafostanici v pražských Vysočanech, kterou sdílí s Janem Kalábem a dalšími umělci.