MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2011 červen

Jan Kaláb

Se značkami Splash, Cakes a Point se ve světě graffiti průběžně setkáváme už od roku 1994. Existují zároveň, obměňovány podle toho, do čeho se jejich šiřitel právě pouští. Point vytváří trojrozměrné objekty, zatímco zbývající dvojice se věnuje spíše sprejerské hře s podpisem. Kdo je ale Jan Kaláb?   

 K dokonalosti dovedený a pokaždé v jiném pojetí vytvořený „Point“ v Riu de Janieru, Berlíně, newyorském Williamsburgu, v Moskvě a na Palachově náměstí, ilustrují autorův vztah ke geometrii, potažmo architektuře. V ateliéru Evy Jiřičné sice pobyl pouze rok, aby se přesunul do sochařského ateliéru Jiřího Beránka a později k Jitce Svobodové do ateliéru kresby, architektonické myšlení přesto jeho „pointíci“ nezapřou.

Zároveň s pouliční tvorbou, kterou také diplomoval (Barevné chodníky, 2005), vytvářel objekty i pro skupinové výstavy a festivaly všude po světě. Kromě konverze vysočanské trafostanice v dnešní Trafačku, kterou se svými souputníky proměnil v galerii a umělecké ateliéry, inicioval i První festival graffiti a street artu v Čechách NAMES (2008). Společně s Tronem a Pastou pomaloval DOX, účastnil se výstavy Metropolis na Expo 2010 v Šanghaji, výstavy Art Prague… Jeho stále abstraktnější, barevnější a větší kompozice se objevily na Divadle Ponec, Na Zderaze, Opatově, na základní škole v Litvínovské ulici, na pavlači Trafačky. Právě obsahová prázdnota značky, která jiné omezuje, Kalába dovedla až k naprostému osvobození tvarů a paradoxně k malbě na plátno.

Současné vyvrcholení Kalábovy tvorby překvapí – již z principu je dobrovolný odchod „dovnitř“, do uzavřených galerijních prostor v rozporu s tím, co o něm dosud víme. Překvapením jsou však zejména obrazy samy. Malby, které vznikaly v období 2009 – 2011, jsou sice přirozeným vyústěním jeho cesty od podpisu-značky ke geometrické abstrakci odkazující k modernímu umění. Ale právě tento jasně čitelný poukaz k modernímu umění při znalosti Kalábovy vzory nezatížené cesty svědčí o existenci obecně platných principů.

Levitující stereometrická tělesa vystupující z běžného, eukleidovského prostoru jsou zprávou o dimenzích, které prozatím navštěvujeme jen prostřednictvím vlastní imaginace. Kaláb, zvyklý podmaňovat si sprejem ty nejvyšší zdi domů, upouští náhle od potřeby dobýt velký formát a vydává se do neznáma – cítí, že prostor má hloubku, která s formátem podkladu nemusí souviset. Stává se tak zprostředkovatelem informace o časoprostoru, který víceméně jen tuší.

Aktuální výstava Kaláb 33 - Křížení planet, která je k vidění do 30. června v pražské Trafačce, je právě zprávou o „tušeném“. Je zobrazením mikro či makrokosmu, v němž člověk a lidský svět nehrají žádnou podstatnou roli, pokud nějakou. Pozorovatelem, jehož fascinuje hra s perspektivou, optický klam a nekonečno, je malíř, který svá plátna pojmenovává jednoduše a výstižně – Najdi červený čtverec, Stav bez tíže, Padající kvádry, apod. Osobní moment lze pak vystopovat až u obrazů, jejichž barevný úder a hlavně až násilné prolnutí hranolu s koulí působí expresivně, výbušně a v kontextu s dříve řečeným, paradoxně živelně. Za všechny jmenujme Mráz ve slunci a Neplatný vzorec štěstí z roku 2011.

Velice specifické jsou pak dvě minimalistické odbočky, Nekonečno v modré a Nekonečno v bílé ploše (oba 2011), které sice souvisí s „visutými rovinami“, jak nazval Kalábovy malby historik umění Karel Srp, ale zároveň stojí jako by mimo vše, co dva roky vznikalo. Různé formáty maleb prozrazují, že nový rukopis autora nevyžaduje pouze efektní formát činžovního domu, ale rozpoutá kosmické peklo i na ploše o poznání menší (60 x 80 cm). Kalábův „odchod dovnitř“, tj. návrat do galerie k závěsnému obrazu, není proto krokem zpět a ani do neznáma. Svoboda ulice se u něj transformuje v duchovní sféře, v nekonečnu imaginace.