MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2013 červenec - srpen

Jana Kochánková

  • Datum / 12. 07. 2013
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / portfolio

Umělkyně mnoha tváří. Cvičitelka jógy se slabostí pro sádru a monotyp. Performerka, která vytvořila a provozuje čím dál tím úspěšnější oděvní značku. Sochařka fascinovaná háčkovanými dečkami a živým ovocem. Příležitostná malířka stínů. Všechno, co dělá, je přitom propojené, takže bez nadsázky formuje svůj vlastní svět. Ten už má dokonce i jméno – kokoland.

Cesta na Akademii výtvarných umění vedla u Jany Kochánkové (1979) přes matematické gymnázium. Rodiče, oba inženýři, si neuměli představit, že by se živila volným uměním, takže i po střední škole začala nejdřív studovat pedagogickou fakultu. „Ve třeťáku jsem tajně dělala přijímačky k Šejnovi. Tátovi jsem ukázala až papírek, že mě vzali,“ vzpomíná Jana Kochánková. Po dvou letech v ateliéru konceptuální tvorby přešla na malbu k Vladimíru Skreplovi, kde také v roce 2007 diplomovala. „Potřebovala jsem víc dělat s formou,“ vysvětluje dnes důvody svého rozhodnutí. Ale i v novém ateliéru se rychle vydala svou cestou. Začala se věnovat sochařině, která se postupně stala těžištěm její práce. Přesto na jiná média ani na vedoucího domovského ateliéru nezanevřela. „Kdysi jsme u Písaříka v ateliéru dělali s Vladimírem společné kresby a na Mystic Sk8 Cupu jsme spolu pro změnu malovali. Vždycky, když jsme dělali něco dohromady, stálo to za to,“ podotýká. Jejich spolupráce vyvrcholila výstavou Lost Eye (ještě s Benem Cottrellem) ve smíchovské MeetFactory v roce 2009, kde se ale Kochánková představila zase jako sochařka.

Její první samostatná výstava Princezny, zvířátka a já se však odehrála už v roce 2005. „Uspořádala jsem ji u sebe doma. Jak člověk nemá kontakty a není ve vystavujících partách, nic jiného mu asi ani nezbývá, ale i tohle mělo smysl,“ vypráví. „Tehdy se tam daleko na Barrandově postupně objevili Karel Císař, Ondřej Brody, Josef Bolf nebo Eva Koťátková. Jednotlivé objekty byly nenápadně rozmístěné po bytě, ale daly se najít. Byly tam třeba takové zvláště dělané koberečky nebo silonky s texty. Úspěch slavila i zafóliovaná hlavička mikymauze v záchodové míse, která nešla spláchnout.“ Následující rok už ale vystavovala regulérně v Galerii Jelení. Projekt se jmenoval Igloo a měl podobu prostorové instalace. Kochánková interiér galerie pomocí kostek z polystyrenu proměnila ve „skutečné“ iglú se zurčícím pramínkem vody, čistý bílý prostor, který sváděl k meditaci. „Nejvíc mě asi fascinuje bílá zasněžená krajina,“ říká k tomu. „Ráda jezdím na běžkách, právě při tom mi často přicházejí nápady.“ Ostatně i to může být jeden z důvodů, proč si tak oblíbila právě sádru, která se pro ni stala typickým materiálem. Zhusta používá reálné předměty, které rozmíchanou sádrou zalévá, jako by je zasněžila. „Mám v oblibě přírodní, čisté věci,“ objasňuje, „navíc je pro mě podstatná jednoduchost toho procesu. Zajímá mě i jasně vymezený časový limit, který tahle práce vytváří, stejně jako nevyhnutelný princip náhody. Výsledek vlastně nikdy není stoprocentní. To mě taky baví.“

Modelem pro první sochu ovoce se stal banán, který odlila z betonu při své stáži v newyorském Cooper Union v roce 2006. Krom něj po sobě na pláži Coney Islandu nechala velkou sněhovou muchomůrku, jejíž puntíky vyznačila nejlevnějším kečupem, který byl k mání. Tehdy také při koňaku a belgických pralinkách poseděla s Louise Bourgeois. Posun při práci s ovocem přinesli o pět let později uhňácaní sádroví smajlíci s pomerančovýma očima a banánovým úsměvem pro tematickou výstavu Absurdita, groteska, ironie? v pražském NoD (2011), na kterou v témže roce volně navázal halloweenský projekt Když uřízneme hlavičky, ručičky a trup, zbydou nám jen hlavičky pro galerii Berlínskej model. V něm už dostala příležitost i zelenina. Svou roli tady nehrála jen absurdní kombinace „materiálů“ a hravé využívání přirozeného tvarosloví jednotlivých plodů, ale především jejich proměnlivost v čase, která postupně posouvala výraz sádrosmajlíků.

„Ironická“ výstava byla pro Kochánkovou významná i tím, že na ní představila také svůj první dečkový objekt. Byla to lampa, jejíž tělo tvořil sádrou ztvrdlý hadr, do něhož si při práci utírala ruce. Právě ten odstartoval fascinaci textilem, který ale důsledně používá jako sochařský materiál. „Asi to má co dělat i s holčičím vztahem k oblékání,“ komentuje to z odstupu. Při instalaci Hidden Rooms (2011) v bohnické léčebně použila textil fixovaný sádrou jako subtilní křehkou i pevnou sochu pokrývající starý nemocniční nábytek. Záclony naplněné balonky zase akčně zformovala do podoby velkých abstraktních objektů na výstavě Useless (2012), koncipované podle kritéria neužitečnosti a sebedestruktivní umanutosti v Divus Pragerkabaretu. „Jak je to rychle, tak tam není kalkul,“ pochvaluje si Kochánková. „Snad i proto mě to nutí dělat podivné bezmyšlenkovité procesuální věci.“

Zatím poslední březnová výstava s Jiřím Frantou ve Fotograf Gallery se jmenovala TIA, zabývala se zrcadlením a posunula Janu Kochánkovou směrem k fotografii, takže i o svých posledních malých objektech uvažuje především jako o snímcích nádhery drobnosti, které by měly být tím hlavním výstupem. „Já si myslím, že člověk by se neměl upínat na jedno jediné médium,“ domnívá se malířka, která ze svých monotypů tištěných na látky šije modelové šaty. Momentálně se sdružením Jiné laně připravuje sérii workshopů pro děti z dětských domovů. „Z nějakých důvodů mi hranice umění nevyhovují a myslím si, že s dětmi vznikne něco hezkého,“ uzavírá. Přesvědčit se o tom bude možné v říjnu v pražském Doxu.