MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2014 listopad

Jiří David v Benátkách

Praha – Česko-slovenský pavilon bude příští rok na 56. bienále v Benátkách hostit instalaci Jiřího Davida. Jednomyslně o tom rozhodla devítičlenná mezinárodní komise. Projekt Apoteóza s podtitulem Kde domov můj má být „reinstalací, reinterpretací a apropriací“ stejnojmenného obrazu Alfonse Muchy, který uzavírá cyklus Slovanské epopeje.

Komise, v jejímž čele zasedla Marta Gili, ředitelka pařížské galerie současného umění Jeu de paume, vybírala z 38 přihlášených projektů. Během svého zasedání je nejprve všechny prodiskutovala a následně z nich vybrala pět finalistů. Spolu s Jiřím Davidem se v užším výběru ocitli umělci všech generací: od nejstaršího Stanislava Kolíbala přes Magdalenu Jetelovou a Krištofa Kinteru až po dvojici Ladislava Gažiová a Alexey Klyuykov. Těchto pět projektů, podle historičky umění Marie Klimešové, jedné z členek komise, „přesáhlo místní kontext, oprostilo se od sebereprezentace, a posunulo se tak do mezinárodního kontextu“. Vítěznou instalaci Jiřího Davida Marta Gili pak označila za „politickou a poetickou“ a nový šéfkurátor Národní galerie Adam Budak zdůraznil její „jednoduchost a komplexnost“.

Inspirace monumentálním plátnem Alfonse Muchy by podle komise měla být srozumitelná všem, bez rozdílu toho, zda českého umělce znají, či nikoli. V rámci prezentace na tiskové konferenci zaznělo, že nedílnou součástí instalace je plánovaná mezinárodní konference. Témata, která se v souvislosti s instalací rýsují, odkazují k problematice pojmu lid, národ a vlast.

Přesnější debata o podobě instalace Jiřího Davida není v tento okamžik možná. „Nechci k tomu víc zmiňovat. Navíc bude docházet k procesuálním změnám,“ říká Jiří David a dodává, že „to magické“ se nedá naplánovat. Zároveň na tiskové konferenci zaznělo, že Jiří David zvítězil i díky velmi preciznímu popisu zamýšleného projektu. Ten by ostatně měl být podle propozicí soutěže součástí každého přihlášeného projektu, a to včetně rozměrů a váhy jednotlivých exponátů a ekonomické rozvahy, která v případě, že náklady přesáhnou státem garantovanou částku 1,5 milionu korun, musí obsahovat „doklady o zajištění vlastních či externích zdrojů“ financování.

Zárukou úspěšnosti česko-slovenského pavilonu by dále měla být také zkušenost Kataríny Rusnákové, která je kurátorkou Davidova projektu a v minulosti již česko-slovenský pavilon jednou připravovala (Surůvka/Neméth, 2001). Podobnou zkušenost má i Budak, jenž se podílel na řešení polského a estonského pavilonu.

Tisková konference se rovněž točila kolem úvah o budoucnosti výběrových řízení na pojednání česko-slovenského pavilonu. Adam Budak upozornil na nutnost zpřesnit, ve spolupráci se slovenskou NG, zadání. Stejně tak do budoucna Budak plánuje větší podporu uchazečů ve věci formálních náležitostí přihlášek. Důležité by mělo být i to, že národní pavilony jsou kulturně politickou záležitostí, a měly by tak být náležitým způsobem podporovány ze strany ministerstva kultury.

Letošní výběr umělce pro benátské bienále probíhal poněkud nestandardně, když došlo na poslední chvíli k prodloužení termínu odevzdání projektů. Tento krok Jiří Fajt odůvodnil problematickým vyhlášením soutěže v době před jeho nástupem. Od jara totiž bylo známo personální složení komise, kterou Fajt pro možnou předpojatost odvolal a najmenoval komisi novou.

Jistým paradoxem spojeným s československým pavilonem je, že zájemci se neucházejí o pojednání pavilonu, ale účastní se soutěže, jejíž hlavní cenou jsou dva celoroční volné vstupy do NG. Projekt, se kterým ten který uchazeč zvítězí, pak podle oficiálních pravidel realizuje Národní galerie v součinnosti s ministerstvem kultury.