MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2018 červen

Jsem kočičí povaha

Rozhovor s Marií Blabolilovou / S Marií Blabolilovou jsme se sešli v jejím smíchovském ateliéru. Ze všech stran obklopeni policemi s desítkami uskladněných obrazů jsme se vraceli k jejím určujícím vazbám na prostředí, v němž jsme žili před rokem 1989, k jejímu studiu na AVU v Praze nebo k důvodu, proč navzdory své pověsti výborné grafičky tuto disciplínu opustila.  

 

Ateliér na Smíchově jste si zařídila již během studií. To jste od té doby na stejném místě?

Ne, první ateliér jsem měla kousek odtud, v Lidické ulici. V bytě, kde jsme tehdy bydleli, nebylo místo na práci. Vlastně bych si tam neuložila ani desky. Takže jsem si ateliér vybudovala na půdě. Byl trochu provizorní, ale vydržela jsem v něm dlouho. A od roku 1990 jsem se ho snažila odkoupit. Ale protože to nešlo a nebylo jisté, kdy a jak proběhne privatizace, tak jsem nakonec ukořistila jiný prostor – ateliér, kde sedíme. Starý ateliér ale pořád mám, jen jsem ho poskytla k užívání vašemu jmenovci, malíři Jiřímu Ptáčkovi. K privatizaci bytů v domě dochází až dneska. A jsou strašně drahé, šest miliónů za stometrový byt. Takže uvidíme, jak to bude s nebytovými prostorami.

Tady ale nemáte moc místa. Všude jsou obrazy.

No, abychom byli přesní, mám ještě jeden ateliér. V sousedství domu, kde bydlím, v prostoru bývalé prádelny. Tam je to sice také malé, ale je tam dobré světlo. Mám tam satynýrku. Ale máte pravdu, místo tu nemám. Kdyby tu ale člověk neměl obrazy, tak by to bylo dobré.

Jenže je máte…

A to je hodně věcí v Českém Krumlově. Až se mi vrátí, tak nevím, kam je uložím.

Vaše současná výstava v centru Egona Schieleho je specifická – typologicky utříděná podle opakujících se motivů a prezentovaná bez popisků, takže mimo jiné uvedená do jakéhosi bezčasí. Koncipovala jste ji sama?  

Vůbec ne. Vlastně jsem ji nedělala vůbec. Celou ji zařídila ředitelka centra Hana Jirmusová Lazarowitz. Na výstavách nejčastěji spolupracuji s kurátorkou Lucií Šiklovou. Ta má tedy i největší přehled o tom, co mám k dispozici. Má toho hodně nafoceného, takže se z toho dá snadno vybírat. Ale paní Jirmusová si to chtěla udělat sama. Všechno si prošla v ateliéru a do Krumlova dala odvézt obrovskou spoustu obrazů. S tím, že to ještě probere na místě. A přiznám se, že mě pak na výstavě trochu zaskočilo, co všechno tam je. Víte, já často na něčem pracuji, ale pak to založím a zapomenu na to. Takže já bych z výstavy půlku vyházela. A samozřejmě bych nenatírala stěny růžovou a zelenou barvou. Ale já prostě paní Jirmusovou nechala, ať to udělá po svém.     

Aspoň tedy máte víc místa v ateliéru. Vy pocházíte ze Smíchova, že?

Ano, právě z toho domu v Lidické ulici. Byl to sice hrozný barák, ale byla jsem tam zvyklá. Chtěla jsem tam dožít. Proto jsem ráda, že jsem tady, protože je to podobný dům. Jsem na to fixovaná.

Takže jste v podstatě celý život strávila na Smíchově.

Nechtěla bych žít jinde. I když si uvědomuji, že je to tady místy ošklivé. Matka pocházela z Litoměřic, tam jsem jezdila a mám to tam ráda. Chalupu z otcovy strany jsme zase měli v lesích za Berounem. To je pro mě také důležité místo. Ale víc mě nezajímá. Nebyla bych například schopná emigrovat. Když jsem v roce 1973 byla v Paříži, bylo to tam úžasné, byla jsem nadšená, ale žít bych tam nechtěla. Jsem taková usedlá a nemám ráda změny.
 


Marie Blabolilová: Umyvadlo, 1979, tempera na plátně, 100,5 × 81 cm

 

Ptám se proto, že jsem nedávno v Chebu viděl vaši diplomovou práci z Akademie výtvarných umění. Vedle leptů zahrad tam byl vystavený také triptych s fasádami činžovních domů s typickými řadami oken.

To byl právě pohled od nás z okna do uzavřeného dvora. Tehdy to byl vnitroblok zarostlý stromy. Bohužel po revoluci přišli soukromníci a všechny vykáceli. Úplná hysterie, nechápala jsem, co se s lidmi děje. Zbyl jen jeden strom, ale ten také zmíral. Dlouho jsem žila s matkou, ale když před sedmi lety zemřela, tak jsem se odstěhovala a úplně se od toho odstřihla.

Současný konzumní svět je mi protivný. Pořád si říkám, že jsem ráda, že jsem stará. Kdybych byla mladá, tak nevím, jak bych byl schopná v tomhle přiblblém světě žít. A musím přiznat, že si někdy říkám, že za komunistů bylo líp. Sice jsem si vždycky říkala, kdo mezi námi je asi fízl, ale skvělé bylo, že jsme žili jako průměrní normální lidé a měli mezi sebou dobré vztahy. Člověk se totiž potřebuje hlavně trochu najíst a mít kde bydlet. 

Rád bych vám ukázal obrazy Kamily Zemkové. Myslím, že byste porozuměla jejím domácím zátiším a zákoutím, detailům starého a omšelého nábytku, pohledům z oken přes zatažené záclony. Myslím, že byste si emocionálně porozuměly, i když vás dělí několik generací.

Umění se dnes často snaží hlavně upoutat pozornost. Někdy člověk uvidí něco, co mu vyrazí dech, ale osobně si říkám, že už je všechno jinak. Člověk jako já se cítí mimo dobu. A říkám si, že se nedá nic dělat, že vlastní stín už nemohu překročit.

A myslíte, že s tím máte bojovat?

Myslím, že ne.

Jak se stalo, že jste se začala věnovat výtvarnému umění?

Vždycky jsem se dobře učila, ale nic mě zvlášť nebavilo. Byla jsem hodné, snaživé dítě. Otec by právník, ale nechtěl vstoupit do strany, tak ho vyrazili a dělal na stavbě. Ale nestěžuji si, on byl vlastně rád, protože ho ta právničina nebavila, takže takhle byl svobodný člověk. A já prostě věděla, že jestli chci na střední školu, tak musím mít dobré známky. A protože jsem ráda kreslila, tak jsem šla na Hollarku a pak jsem se naštěstí dostala na akademii. Měla jsem kliku, byl rok 1967, kdy byla všeobecně uvolněná atmosféra.

První rok na AVU u Arnošta Paderlíka byl prý pro vás utrpením…

Ano, na ten rok nerada vzpomínám. Hlásila jsem se totiž k Jiroudkovi na krajinu, ale protože nás bylo hodně, tak některé, včetně mě, dali na monumentální malbu. Šli jsme tedy k němu takoví naštvaní. Dostávali jsme podivné úkoly a všechno vyvrcholilo, když jsme měli udělat kopii mozaiky a Paderlík mi u klauzur vyčetl, že jsem zničila materiál. A já mu řekla, že jsem to dělat nechtěla, načež on vybouchl. Myslela jsem, že skončím. Naštěstí Jiroudek byl tak hodný, že si mě vzal k sobě.

A tam to bylo lepší?

Tam to bylo ještě horší. Ten byl pečlivý a chodil do ateliéru každý den. Jenže vždycky přiběhl a přemaloval nám obrazy. V podstatě nám na plátno namaloval svoje obrazy. A když jsme mu pak do nich dál malovali, tak se urazil. Byl ale hodný a nechtěl mě vyhodit. Řekl, že mám grafický talent a poslal mě do grafické dílny. Tam jsem byla sama, dělala si, co jsem chtěla, a jednou týdně mě korigoval Jiří John.

Co vím, tak na něj vzpomínáte úplně nejlépe. V čem spočívala kvalita jeho konzultací?

Jak byl dobrý, tak byl také noblesní a ohromně skromný. Neprosazoval svůj názor a jednal s námi jako se sobě rovnými. U ostatních pedagogů byl problém v tom, že jsem si jich nevážila. O všech jsem si myslela, že jsou pitomci. Oni nás úplně zdeptali. Když jsem na akademii šla, malovala jsem ráda. Když jsem odešla, neměla jsem odvahu vzít štětec do ruky. Ještě že jsem měla tu grafiku.

Jsem přesvědčená, že škola je hrozná, když nad vámi pořád někdo stojí a s něčím otravuje. Je dobré, že jste v ateliéru mezi spolužáky, kteří mají podobný zájem, ale profesoři by tam vlastně vůbec nemuseli být. Myslím, že ani ten Paderlík nebyl špatný člověk, dokonce mi přišel zajímavý, ale jako učitel byl nepoužitelný. Ale já být profesorkou na akademii, tak jsem také taková.  
 


Marie Blabolilová: Ozdoby, 1999, akryl na linoleu, 40 × 31 cm, sbírka Fait Gallery, Brno

 

Krátce po škole jste šla učit na LŠU do Litoměřic.

Měla jsem chuť vypadnout z Prahy. A v Litoměřicích jsem mohla bydlet u babičky. Takže jsem tam šla učit. Po čase jsem ale viděla, jak to kolegyně učitelky pohlcuje, a říkala si, že mohu buď jen učit, anebo jen dělat umění. Unavovalo mě pořád dětem říkat, co mají dělat, nebo je do něčeho nutit. A takových tam byla většina. Viděla jsem, že tudy cesta nevede.

Čím jste se potom živila? Prodejem obrazů?

Mým štěstím bylo, že už na akademii mě vzaly do party holky restaurátorky. Občas jsem od nich tedy dostala nějakou zakázku. A živila jsem se vlastně pouze tím. Prodejem obrazů ne. Samozřejmě jednou za čas byly nějaké ministerské nákupy. To ale byl tak jeden obrázek za tři roky. V Díle jsem měla nějaké grafiky, ale to člověk jásal, když mu jednou za půl roky přišly dvě stovky. To až v poslední době jsem něco prodala. Až poté, co se mě ujala Lucie Šiklová.

Po škole jste se dál paralelně věnovala grafice i malbě?

Grafika pro mě byla záchrana hlavně po škole. To jsem skoro nemalovala. A to, co jsem vyplodila, bylo šílené. Byla jsem úplně vedle. Až za pár let jsem čas od času ušmudlala nějaký obrázek. A ani jsem to nikomu nechtěla ukazovat. Strašně pomalu jsem se rozmalovávala.

Jenže malba a grafika jsou dva odlišné přístupy. Grafika mě opravdu bavila. Akorát jsem pak všechno viděla graficky. Jak jsem ale začala malovat víc, tak se to zase přehouplo. Takže dnes mám takový pocit, že jsem s grafikou už skončila. Sice občas vidím něco, co mám chuť udělat, ale to je tak jednou do roka.

Takže malování zcela převážilo?

Ano, malovat mě opravdu těší. I když zrovna začíná léto, je horko a to mě vždycky rozhodí. V duchu už jsem na chalupě. Tam trochu něco dělám, ale není to pro mě to správné období. Nejraději mám podzim, kdy se člověk vrátí zvenku, je nabitý a uklidněný. Nejvíc toho namaluji od podzimu do konce roku, možná do února.

Některé vaše náměty ale s létem souvisejí. Třeba slunečnice…

Ty ale dělám zpaměti. Když je vidím, tak si říkám, že bych si tam mohla vzít plátno a malovat na místě. Ale v létě spíš jen něco rozdělám a namalovat je mohu až ze vzpomínek.

Svého času jste do obrazů vlepovala reprodukce obrazů Jana Zrzavého nebo Vincenta van Gogha. Umisťovala jste je tam proto, že jejich autoři byli vaši favorité, anebo kvůli tomu, že svého času takové reprodukce visely na každé školní chodbě a v leckterém obýváku?

Samozřejmě to jsou i moji favorité. Ale já jsem opravdu fixovaná na vlastní prostředí. Mám kočky a sama jsem taková kočičí povaha. Mám prostě ráda své prostředí. A tak přestože nejsem žádná komunistka a vždy jsem byla spíš reakcionářka, tak jsem v tom prostředí žila a silně mě to ovlivnilo. Je to směšné, ale možná se mi po něm stýská.

Od dětství jsem také měla ráda, když jsem k někomu vlezla do bytu. Silně na mě působily. Byty jsou světy samy pro sebe. Jejich obyvatelé tam nemusejí být, ale podle toho, jak mají zařízený byt, vidíte, jakým životem žijí. Mám například ráda byty starých lidí, mají úžasný ráz. A začínám mít také ráda paneláky. Sestra bydlí v paneláku. Svým způsobem to je úžasné mraveniště.

Ale vy jste nikdy v paneláku nežila?

Nežila. Ale dlouho jsem se obávala, že se na sídlišti skončím. A to mě nutilo zaobírat se tím a nějak se s tím vyrovnávat. Takže jsem to i malovala. Víte, já přišla na to, že často maluji to, co mi je nepříjemné a s čím se potřebuji nějakým způsobem spřátelit. Tak tomu bylo i u domu, kde jsem bydlela jako dítě. Vždycky, když jsme s babičkou šly z procházky a vešly do průjezdu, tak se mi z té pochmurnosti udělalo špatně. Říkala jsem si, že se musím vdát a dostat se odtud co nejdál. A nakonec jsem tam zůstala celý život. Uvědomuji si tedy, že jsem takový typ, který se vždy chce obeznámit s tím, na co se nadává, a zkusit zjistit, jestli to je tak hrozné, jak se říká.

A malujete hlavně předměty a místa, ke kterým máte osobní vztah?

Možná to vypadá, že úmyslně dělám retro. Ale tak to není. Podstatná část mého života prostě spadá do té doby. A tak se mezi tím cítím dobře. Byli jsme chudá rodina, takže jsme nic nevyhazovali. Bohatší lidé to vyhodili a koupili si moderní nábytek. Doma tedy mám nějaký nábytek po babičce a do toho třeba nějaké skříňky z 60. let, všechno splácané dohromady. V podstatě to je nevkusné, ale mně se v tom dobře žije. Pochopitelně nemaluji pouze to, co mám v domácnosti. Jsou to různá zákoutí, viděná třeba u někoho jiného. Jde mi totiž také o to, co je typické. Typické věci té doby. Proto například ráda maluji knihovny, a podobně to bylo i u těch Goghových reprodukcí.
 


Marie Blabolilová: kleC, 1998, akryl na linoleu a desce, 39 × 50 cm, sbírka Fait Gallery, Brno

 

Ze stejného důvodu jste jako podklad svých obrazů začala využívat linolea?

Na počátku to byla náhoda. Ve starém ateliéru jsem měla linoleum na podlaze. A měla jsem tam také nějaké odřezky. Malovala jsem tehdy nějaké zátiší a z legrace mě napadlo, že ho zkusím namalovat na tenhle podklad. Když ho ale viděla moje kamarádka Zuzana Nováčková, původně výborná grafička, tak mi pověděla, že to je pěkné. A protože Zuzana vždy byla kritická, tak jsem se nad tím začala zamýšlet. Na linoleu mě zaujalo, že se mu musím přizpůsobit. Dívám se na něj třeba půl dne a něco vykoukám. Nějak mě to nakopne. Linolea a válečky mi dovolují experimentovat. Zároveň si uvědomuji, že se jimi blížím ke grafickému uvažování. Mé malby jsou do jisté míry pořád grafické.

Mezi vašimi výstavami zaujímají neobvyklé postavení Pomněnky v Galerii Nashledanou v budově nevyužívané smuteční síně na hřbitově ve Volyni (2012). Pojala jste ji jako soubor velmi redukovaných jednobarevných nástěnných maleb. To bylo poprvé, co jste takto pracovala?

Ta nabídka mě docela zaujala, protože do té doby jsem o ničem takovém neuvažovala. Nenaskytla se taková možnost. Ale musím přiznat, že jsem to tehdy trochu odflákla. Kurátor Jan Freiberg mi nabídl, abych tam bydlela třeba čtrnáct dní v kuse. Jenže já měla doma tři kočky, a tak jsem každý den musela odjet autobusem do Prahy, abych je nakrmila. Proto jsem ty malby pojala tak minimalisticky. Na druhou stranu to bylo v době, kdy jsem se vyrovnávala se smrtí matky, takže to pro mě bylo zajímavé.  

Objevila se tam i silueta Krista, která se vyskytuje i na několika vašich dalších obrazech. Jeho plechová předloha se spolu s nimi objevila i v instalaci českokrumlovské výstavy.

Známí z vesnice, kam jezdím na chalupu, mají veliký kříž pod jasanem. Starý jim shnil, tak si nechali vyrobit nový a toho zrezivělého Krista mi nabídli, protože jinak by ho snad vyhodili. A mně připadá nádherný.  

A máte k němu vztah, protože jste věřící?

No, byla jsem tak vychovaná, chodila jsem dokonce na náboženství. Ale nesnáším řeči farářů. Na ty jsem alergická, stejně jako jsem byla alergická na to, když mi Jiroudek maloval do obrazů, nebo na to, když se mi někdo montuje do života. Flanďáky mám prostě ještě méně ráda než komunisty.


Marie Blabolilová (*1948) pochází z Prahy. Po absolutoriu na Akademii výtvarných umění v Praze (1967–1973) se věnovala především grafické tvorbě. Za ni byla několikrát oceněna, například Cenou Vladimíra Boudníka (2003) nebo čestným uznáním Grafika roku (2008). Od 80. let ale se stále větší intenzitou maluje. Charakteristickými motivy jejích obrazů jsou civilní domácí zátiší, obrazy křesel, stolků, lamp či knihoven. Vedle štětcové malby v nich často využívá ornamentálních struktur prováděných tradičními malířskými válečky. Již od 80. let také maluje na rastry průmyslově vyráběných linoleí. Protiváhou domácích zátiší jsou krajinné náměty nebo malby a grafiky s architektonickými motivy, mimo jiné paneláků a sídlišť. První samostatné výstavy měla v Divadle E. F. Buriana v Praze (1975) a v Galerii mladých v pražském Mánesu (1977). V roce 1978 se zúčastnila Konfrontací v Mikrobiologickém ústavu ČSAV. V průběhu 80. let vystavovala například spolu s Anežkou Kovalovou, Miroslavou Zychovou nebo Zuzanou Nováčkovou. Výrazný nárůst jejích výstavních aktivit lze sledovat od roku 1988. Z posledních let lze jmenovat například výstavy Uvnitř vně v olomoucké Galerii Caesar, Rastry v Galerii Vysočiny v Jihlavě (obě 2015) nebo letošní samostatnou výstavu v Galerii U Betlémské kaple v Praze. V současné době probíhá rozsáhlá výstava její malířské i grafické tvorby v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově. Svými pracemi je Marie Blabolilová zastoupena v řadě veřejných sbírek, například v Národní galerii v Praze, Galerii Klatovy / Klenová, Galerii moderního umění v Hradci Králové nebo ve Východočeské galerii v Pardubicích.