MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2018 září

Kateřina Olivová

Každý zná její ňadra, která ji charakterizují. Každý zná její měkké oválné tělo, jež určuje její osobitost a jedinečnost. Ano, je to ta umělkyně, co se často svléká, ukazuje prsa a svoji bílou, dost často neopálenou zadnici. Letos je nominovaná mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Mnozí ji vlastně ani jinak neznají, Kateřina Olivová (*1984) však na umělecké scéně není žádným nováčkem. Její tvorba má letitou kontinuitu a většinu času jde zcela mimo trendové vlny. Kateřina je svá, ryze přirozená, naprosto intuitivní, čímž poměrně často uvádí lidi do rozpaků. Asi také proto, že ona svébytná přirozenost stírá hranice mezi žitím a uměním.

Jako jedna z mála je se svým tělem vyrovnaná. Neřeší, kde jí vykoukne měkký polštář nebo co bude kde přebývat. Své tělo bere jako hlavní vizuální nástroj, jako umělecký projekt, ale také jako osobní zónu. Již od roku 2007, kdy se Olivová častěji objevuje na výtvarné scéně, u ní lze spatřovat určitou hrdost a autentičnost, co se body artu a performance týče. Vystudovala Ateliér tělového designu na Fakultě výtvarného umění VUT v Brně a během studia (a pak v absolventském projektu Radost je cesta domů, 2012) entuziasticky skákala na trampolíně poseté závějemi třpytivých gliterů. Jak už sám název napovídá, šlo o hédonistické užívání si toho, co jsme nikdy předtím takto nezkusili. Banální, až dětinská radost, co může být pouhým snem, reklamou nebo kýčem. Takto definované hranice jsou ale Kateřině příliš těsné, a tak je zvesela překračuje. Mnozí mohou být v šoku z obscénnosti, jiní těmito levnými atrakcemi pohrdají, Olivová ale cíleně pracuje s lehkostí a radostí, sebeironií, pocitem studu, a především pak tělesností a sexualitou. Umělkyně tak konfrontuje diváky se svou nahotou, která v přihlížejících otevírá otázky o přirozenosti lidského druhu – lidského těla, reprodukčního vývoje, diktované ženské krásy a obnažené tělesnosti ve veřejném prostoru.

Výrazný posun v jejím díle můžeme vidět ve chvíli, kdy se autorka stala matkou. Dokládá to dílo Genesis (2013), kde je autorka v pokročilém stadiu těhotenství, a vnímá tak své tělo při tanci jinak, než ho znala doposud. Intimní zpověď přesahující do vnitřního rituálu, kdy se sami sobě dostáváme pod kůži. Mateřství vneslo do tvorby Kateřiny Olivové nové výzvy a ona se dokázala prosadit i jako umělkyně-matka. Roku 2013 založila Kojící guerillu, která spojuje aktivistický princip a potřeby matek, které se nechtějí skrývat. Zpočátku volné uskupení vzniklo na protest proti faktu, že lidem vadí ženy odhalující na veřejnosti svá ňadra, když musí nakojit své potomky. Později se projekt rozvinul do dalších podob, jak ukazuje například záznam akce Kojící guerilla pro Helenu (2017), která je poctou mladé matce Heleně Biháriové, která se 15. 2. 1998 stala obětí násilí, na jehož následky zemřela. Jak sama Kateřina Olivová o akci říká, šlo nejen o připomenutí smutné události, ale cílem bylo také jasně ukázat, že matky mohou pečovat o celý svět, a vymítat tak násilí. V roce 2016 pak Kateřina založila poradenství a podporu pro kojící ženy nazvané Výživa v Moravské galerii v Brně (předtím sama absolvovala kurz laktační poradkyně). Projekt se stal důležitým pro širší sociální skupinu – nejsou to jen matky, které se mohou dozvědět, jak své dítě kojit, jak se starat o svá ňadra, osvěta funguje obecněji a skupina nezahrnuje jen ženy, je otevřená i pro muže či nekojící matky.

Autorka se nebrání spolupráci se svým partnerem Aloisem Stratilem, s nímž performovala na několika akcích, např. na Festivalu nahých forem či v rámci mezinárodního ostravského festivalu performance Malamut. Dvojice při vystoupeních demonstruje proces a zkušenosti z rodičovství či partnerského vztahu s nebývalou otevřeností a nebrání se zapojovat do svých performancí i svého syna. Důležitou součástí autorky samotné je její alter ego v podobě např. kompletně zlatého oblečku, jenž její syn nazval Giant Golden. Jeho matce v něm není vidět do tváře, čímž se narušuje, až ztrácí vlastní identita. Narcismus, který Kateřina ráda tematizuje, se odráží i v dalších převlecích – leoparda, jednorožce, motýla, víly, princezny nebo šelmy. Tento pestrobarevný kostýmní šatník vytváří jedinečný životní performativní styl umělkyně a zároveň určité role, které reagují na kontext místa i diváků.

Autorka také v Brně založila nezávislou Galerii Krása a dlouhodobě spolupracovala jako kurátorka i organizátorka akcí s brněnskou Galerií Umakart. Aktuálně dokončuje doktorát na brněnské FAVU, jehož tématem je Umění a mateřství. Jak sama říká: „Chtěla jsem mít jako projekt druhé dítě, ale zjistila jsem, že se také musím hýčkat sama.“ V současné době pracuje na „boxu běžné pomoci pro rodiče a děti“, a ať již vznikne kniha, stavebnice, nebo něco jiného, určitě to bude mít charakter hry a nadsázky. Na Kateřině si nelze nevážit její přirozenosti, je sama sebou, svobodná: „Kdyby ti to nešlo, tak to radši zkundi.“ Životní performance nemá hranice, bude tedy nanejvýš zajímavé pozorovat, jak se Olivová vyrovná s formátem výstavy pro letošní finále Ceny Jindřicha Chalupeckého.