MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2017 listopad

Kresba podle Raffaela

V současné době probíhá ve vídeňském muzeu Albertina reprezentativní přehlídka Raffaelových kreseb nazvaná krátce Raffael. Projekt vznikl ve spolupráci s Ashmolean Museum v Oxfordu, kde skoro stejná výstava proběhla v polovině roku. Ve sbírkách Moravské galerie v Brně se nachází kresba, která byla původně považována za Raffaelovu práci. I když se jedná pouze o starou kopii, o díle renesančního mistra nám může ledasco říci.

Zatímco v Oxfordu byly vystaveny pouze kresby, z nichž nejvíce pocházelo právě ze sbírek Ashmolean Museum, ve Vídni ukazují kromě asi 130 prací na papíře i osmnáct malířských děl. Obě výstavy, k nimž byl vydán obsáhlý katalog, představují Raffaela jako neobyčejně invenčního malíře – Raffael byl ostatně již Vasarim ceněn právě pro svou invenci. Své nápady zachycoval prostřednictvím kreseb prováděných různými styly a technikami v závislosti na jejich funkci v procesu vzniku uměleckého díla. Na četných příkladech studijních skic je zachyceno ideové i praktické rozfázování výsledného artefaktu (concetto), na němž se kromě samotného mistra mnohdy podílela i dílna.

Výstava se tentokráte věnuje pouze divácky atraktivním Raffaelovým vlastnoručním kresbám. V porovnání se šířeji koncipovanou přehlídkou Raffaelovy tvorby, která se ve Vídni konala v roce 1999 pod názvem Raphael und der klassische Stil in Rom 1515–1527, sem nebyly zahrnuty kresby nejvýznamnějších Raffaelových žáků jako Giulio Romano, Giovanni Francesco Penni (1496–1536) a Giovanni da Udine (1487–1564) a – až na výjimky – ani grafické listy vzniklé podle mistrových děl.

Osudy kreseb

Stejně jako obrazy mají i kresby své osudy. Podobně jako malířská díla procházely často mnoha různými sbírkami, o jejichž majitelích mnohdy svědčí sběratelské značky a razítka na přední či zadní straně listů. Každý sběratel toužil vlastnit kreslířská díla prvořadého významu, a tak se stávalo, že nadšeným, ale mnohdy nezkušeným milovníkům kreseb byly na trhu se starožitnostmi nabízeny vedle kopií i falza. Kvalitní kopie sama o sobě však nemusela být ostudou sbírky, neboť mnozí kopisté se později stali stejně proslulými mistry jako jejich učitelé.

Prvními sběrateli byli vlastně žáci velkých mistrů, sami malíři (Giorgio Vasari) a malíři, kteří si neprávem přivlastnili kresby svých kolegů (Antonio da Trento, Marten van Heemskerck). Nejvíce soukromých sběratelů a prvních badatelů, nazývaných také dilettanti, amatori, courieux, collectionneurs apod., pocházelo z řad světské i duchovní aristokracie a měšťanů. Na vrcholu této hierarchie sběratelů stáli panovníci, jejichž rozsáhlé kolekce však byly po jejich smrti téměř vždy rozptýleny do mnoha různých sbírek.

Nešetrným zacházením s kresbami, ať to bylo ještě v dílenském provozu, nebo na uměleckém trhu, docházelo k jejich poškozování. Některé kresby tak byly zcela zničeny, jiné byly podobně jako obrazy retušovány, doplňovány či jinak „konzervovány“. Zvláště ty kresby, které byly považovány za díla velkým mistrů, byly „vylepšovány“ tzv. dessinateurs, kteří pracovali současně jako správci a restaurátoři ve velkých grafických kabinetech.

Raffaelovy kresby

Zvláště zajímavý osud potkal právě Raffaelovy kresby, které byly již od svého vzniku ceněny stejně jako malířská díla. Po umělcově smrti získal jeho ateliérovou pozůstalost jeho žák Giulio Romano (1499–1546), který ještě před vypleněním Říma (Sacco di Roma) v roce 1527  přesídlil do Mantovy. Jeho syn prodal kresby vzdělanci a antikváři Jacopovi de Strada (1507–1588). V 17. století zakoupil Raffaelovy kresby v Mantově anglický král Karel I. prostřednictvím obchodníků s uměním Nicholase Laniera a Daniela Nijse. Po tragické smrti Karla I. (+1649) je koupil bankéř Eberhard Jabach (1618–1695), jehož sbírka se roku 1671 stala součástí královské kolekce Ludvíka XIV.

Další část Raffaelových převážně raných kreseb vlastnil jeho přítel z mládí a krajan, malíř Timoteo Viti (1469–1523). Kresby pak přešly do rukou jeho potomků – rodiny Viti-Antaldi, která si je velmi cenila. V 17. století je jeden z členů rodiny katalogizoval a označil razítkem R. V.,  které dodnes nacházíme na mnoha listech. Roku 1714 zakoupil dvacet šest kreseb Pierre Crozat (1665–1740), patnáct zbývajících získal malíř a sběratel Jean-Baptiste-Joseph Wicar (1762–1834). Roku 1828 je koupil obchodník s uměním Samuel Woodburn (1786–1853) a později skončily v Oxfordu.

Raffaelovy kresby tak byly v průběhu od 17. do 19. století rozptýleny do různých soukromých sbírek a veřejných muzeí. Jejich převážná část již našla své definitivní místo a zařazení, rovněž tak atribuce nepříliš jednoznačných kreseb spojovaných mnohdy s dílenskou produkcí se ustálila, i když občas ještě dochází k atribučním posunům, jednou ve prospěch Raffaela, podruhé ve prospěch jeho žáků.

Kresba podle Raffaela

Raffaelovo dílo bylo nesmírně inspirativní nejen pro umělcovy vrstevníky, kteří se mistrovi pokoušeli umělecky alespoň přiblížit, když ne jej překonat, ale i pro generace následovníků, kteří z něj čerpali inspiraci pro svou tvorbu (Giovanni Battista Salvi da Sassoferrato, Nazaréni). Problém dobových kopií a kreseb vzniklých po Raffaelově smrti není však doposud spolehlivě vyřešen a bude i nadále zaměstnávat znalce a historiky umění. Vídeňská výstava tak může být i podnětem k zamyšlení nad jednou z několika málo kreseb z českých sbírek dříve připisovaných Raffaelovi.     

V Moravské galerii v Brně se nachází kolorovaná kresba Svaté rodiny  tradičně spojovaná s Raffaelovým jménem. Kresba vzbudila zvláště v minulosti obrovský zájem mezi německými umělci a historiky období romantismu, seskupenými kolem sběratele Franze hraběte von Sternberg-Manderscheidt (1763–1830), který ji původně vlastnil.

Jde o kopii proslulého Raffaelova obrazu Svaté rodiny, rovněž nazývaného „Madonna Canigiani“, který je dnes umístěn v mnichovské Alte Pinakothek.

Obraz datovaný do let 1506–1507 jako první popsal Giorgio Vasari (1511–1574): Raffael namaloval pro Domenica Canigianiho Madonu s dítětem radostně vítajícím malého sv. Jana, kterého k němu přivádí sv. Alžběta, jež ho podepírá a přitom se dívá s nesmírnou živostí a bezprostředností na sv. Josefa; ten se opírá oběma rukama o hůl a naklání hlavu k světici, jako by se divil a vzdával chválu velikému Bohu, že ji v tak vysokém věku obdařil děťátkem […] Tento nesmírně ušlechtilý obraz je dnes v majetku dědiců zmíněného pana Domenica Canigianiho, kteří jej chovají v úctě […]. Odsud se dostal do medicejské sbírky ve florentských Uffiziích. Po roce 1691 jej od Cosima III. de’Medici (1642–1723) jako svatební dar získal kurfiřt Johann Wilhelm von der Pfalz (1658–1716) a umístil jej ve své rezidenci v Düsseldorfu. Na popud tehdejšího ředitele düsseldorfské galerie Wilhelma Lamberta Kraheho (1712–1790) jej kolem roku 1755 restauroval francouzský malíř a inspektor galerie Ludvíka XV. Colins, který na obraze zamaloval zvláště špatně zachovanou horní partii s andílky v oblacích.

Kresba z Moravské galerie v Brně původně patřila ke klenotům sbírky známého brněnského sběratele a mecenáše Friedricha hraběte Silva-Taroucy (1816–1881), který ji získal s pozůstalostí po již zmíněném Franzi hraběti von Sternberg-Manderscheidt, v jehož sbírce ji poznal i krajinář, kreslíř a rytec Johann Gottfried Abraham Frenzel (1782–1855) a podal o ní jako první zprávu.  Podle Frenzela, který ji s otazníkem připsal nizozemskému autorovi, byla původně součástí kunstkomory Rudolfa II.

Hrabě Silva-Tarouca ji však považoval za Raffaelův originál, v čemž jej údajně podpořil velký znalec Raffaelova díla Johann David Passavant (1787–1861), autor umělcovy velkolepé dvoudílné monografie Rafael von Urbino und sein Vater Giovanni Santi (Lipsko 1839).

Restaurování originálu podle kopie

V roce 1983, kdy bylo v souvislosti s 500. výročím Raffaelova narození dokončeno restaurování mnichovské Svaté rodiny, byla i brněnská kresba podrobena detailní analýze. Na obraze byla obnovena horní partie s andílky v oblacích právě s pomocí brněnské kopie. Bylo potvrzeno, že kresba je jediným existujícím dokladem, který zachycoval celkovou kompozici obrazu v původní podobě před jeho „restaurováním“ v polovině 18. století. Ostatní malířské doklady, jako tzv. kopie Rinuccini, datovaná do doby kolem 1550, kresby a především četné grafické listy zachycující mnichovský obraz, nemohly být pro jeho restaurování oporou. Od originálu, ale i od sebe navzájem, se liší především v horní části kompozice, kde kolísá počet zobrazených andílků.

Stále však není jasno, kdy a kde brněnská kresba vznikla. O jejím stáří a původu však existuje zajímavá hypotéza. Uvádí se, že kresba mohla vzniknout kolem roku 1600 na medicejském dvoře ve Florencii, kde byly miniaturizovány významné obrazy, mezi nimi i Raffaelova Svatá rodina. Tyto „miniatury“ prováděli mezi jinými Daniel Fröschl (1573–1613) a Valerio Marucelli (činný ve Florencii mezi 1589–1620). Od obou se nám zachovaly redukce Raffaelova obrazu, které jsou komponovány do podélného oválu, tzn., že z obrazu nepřevádějí jeho horní část. Lze si povšimnout, že brněnská perokresba byla původně zamýšlena rovněž do oválného formátu, a to na šířku i na výšku. Její autor zřejmě horní část listu ohnul, aby zachytil průběh horizontální elipsy. Ohyb i část elipsy jsou na listu ještě dnes dobře patrné. Změnou formátu pak došlo k odstranění rohů papíru, které však byly později znovu doplněny. Autor brněnského listu tak údajně vytvořil kreslířskou předlohu pro malovanou redukci („miniaturu“), jak potvrzují čtvercová síť položená přes kresbu a proporční měřítka umístěná dole uprostřed listu.

Největší zvláštností kresby je však její kolorování, které popsal již Frenzel v Schornsches Kunst-Blattu z roku 1832: … ústřední skupina je provedena v barvách, aby tak byla naznačena barevná kompozice výsledného díla; tato půvabně kolorovaná kresba vlastně představuje malý obraz. Alžběta má na sobě plášť šedé barvy s nažloutlými světly a pod ním tmavofialový spodní oděv, šátek je bílé barvy. Marie je oblečena do načervenalého šatu se žlutozelenými rukávy a bleděmodrého, ultramarinem kolorovaného pláště. Josef je oděn do zeleného roucha a žlutého pláště s načervenalými odstíny; lemy šatů jsou navíc jemně zdobeny zlatem.

Vizuální průzkum nenechával na pochybách, že barevné dotvoření díla je primární. Pouze některá místa – evidentní retuše mající někde charakter lokálních přemaleb kvaší, snad z doby kolem roku 1830, kdy kulminoval zájem o obraz i kresbu – vyvolávala pochybnosti o původnosti kolorování. Jeho originalitu i stáří nakonec potvrdil restaurátorský průzkum, při němž se ukázalo, že místo ultramarínu zde byl použit azurit. Ten bývá na malbách z období od 15. do poloviny 17. století identifikován častěji než ultramarín. Žlutým pigmentem byla olovnato-cíničitá žluť, která byla po roce 1750 velmi často nahrazována neapolskou žlutí. Přítomnost těchto pigmentů v kolorované části kresby však rovněž nevylučuje, že list z Moravské galerie je mnohem staršího data, než jak tvrdí výše uvedená hypotéza. Ať už je tomu tak, či onak, jisté je, že kresba podle Raffaelovy Svaté rodiny představuje mezi četnými dochovanými kreslířskými a malířskými kopiemi tohoto proslulého díla umělecký záznam, který nejvěrněji tlumočí vzhled obrazu v době jeho vzniku mezi lety 1506 a 1507.


Raffael

místo: Albertina, Vídeň

termín: 29. 9. 2017–7. 1. 2018

www.albertina.at