MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2010 květen

Lucian Freud

  • Datum / 04. 05. 2010
  • Autor / Švecová Petra
  • Rubrika / zahraniční výstava

Pařížské Centre Pompidou do poloviny července hostí retrospektivu britského malíře Luciana Freuda, která právem aspiruje na titul jedné z nejzajímavějších výstav letošního jara.

Ve svých osmaosmdesáti letech je Lucian Freud považován za umělce, který zásadně ovlivnil portrétní malbu 20. století. Slovo portrétní je namístě, Freud i o figurativních obrazech mluví jako o nahých portrétech a například v souvislosti s květinami popisuje, jak složité je portrétovat jednotlivé lístky. Jeho díla fascinují především svou schopností vystihnout tělesnost člověka – se vším, co k ní patří.

„Když mluvíte o tom, jak si věci odpovídají, znervózňuje mě to,“ říká o svých obrazech sám malíř. „Chci, aby se malba chovala jako tělo, což je něco jiného. Vždycky jsem opovrhoval la belle peinture a la delicatesse de touches (krásnou malbou a delikátností tahů). Vím, že můj přístup vychází z nespokojenosti s portréty, které se lidem podobají. Chci, aby ty mé lidi zachycovaly, ne aby byly ‚jako‘ oni.“

Lidé na Freudových obrazech nezaujímají žádné složité pózy, často leží či sedí v poloze, v níž odpočívají, ovšem která k nim současně není nijak lichotivá. Stačí připomenout dílo, které z Freuda učinilo nejdražšího žijícího umělce, Benefits Supervisor Sleeping z roku 1995, za nějž Roman Abramovič před dvěma roky zaplatil 33,6 milionu dolarů. Mohutná žena (Big Sue) spí s tváří přimáčknutou k pohovce, obrovská ňadra a břicho padají k zemi... Rozměrné plátno zachycující promodralé žilky na prsou či kůži zvlněnou tukem působí až hypnoticky. Ne abnormální fyziognomií modelu, ale tím, nakolik je esencí lidské přítomnosti.

Malba jako záznam

Dnes je řazen mezi nejvýznamnější britské tvůrce, ještě před několika lety jej ale kritika v podstatě ignorovala jako mírně anachronického autora. Lucian Freud, který se narodil v roce 1922 v Berlíně (je vnukem Sigmunda Freuda, do Británie rodina emigrovala v roce 1933), totiž stál mimo nejrůznější tendence, jimiž umění během mnoha desítek let jeho tvorby prošlo, a stále vycházel z klasické malby.

I proto není výstava v Centre Pompidou řazena chronologicky, ale zkoumá hlavní oblasti jeho práce. K vidění je na ní přes padesát maleb a rytin především ze soukromých sbírek. Nevýhodou zvoleného přístupu je, že opomíjí první obrazy ovlivněné surrealismem i první portréty. Ty se z dnešního pohledu mohou zdát „nefreudovsky“ malebné, jak ale připomíná malířova tehdejší žena Caroline, „mnoho portrétů, které namalovat ve 40. a 50. letech, je nyní považováno za romantické a jemné, ve své době byly ale mnohými vnímány jako šokující, násilné a kruté“.

Rané Freudovo dílo na výstavě zastupuje jediný obraz, The Painterʼs Room z roku 1944, na němž do pokoje s pohovkou nahlíží žlutočervená zebra a který je považován za završení surrealistické etapy umělcovy tvorby. Právě toto dílo uvádí první část Interiér/Exteriér s obrazy odhalujícími umělcův osobní svět. Jak totiž Freud poznamenává, práce je pro něj vlastně deníkem: „Je o mně a mém okolí. Je to pokus o záznam. Pracuji s lidmi, kteří mě zajímají a jsou pro mě důležití, a v místnostech, kde jsem žil a které znám.“ Při tvorbě tak v podstatě neopouští studio, takže pokud se v ní například objeví krajiny, jedná se o pohled z okna jeho ateliéru. Jinak se opakovaně drží svých „rekvizit“, ať už jde o starou pohovku, nebo zeď zamazanou otíráním barev ze štětce.

Posedlost tělem

Autobiografický přístup ještě více vynikne v sekci Reflexe, zahrnující autoportréty, které ve Freudově tvorbě mají zcela zásadní roli. Na výstavě nechybí například Painter Working, Reflexion z roku 1993, zachycující nahého stárnoucího malíře s paletou. Jde o jeden z nejpředělávanějších obrazů, takže silné vrstvy barev vytvářejí ve tváři a na paletě až reliéf a odrážejí Freudovu usilovnou snahu o prozkoumání sebe sama. „U autoportrétů se ‚podobnost‘ stává něčím jiným. Musím malovat to, co ‚cítím‘, ovšem aniž bych se stal expresionistickým,“ říká Freud.

Jeho posedlost lidským tělem naplno vyniká v části Jako tělo. Vedle zmíněného obrazu Benefits Supervisor Sleeping je zde představeno například i několik aktů australského performera Leigha Boweryho. Výrazná postava londýnské avantgardní scény 80. let Freuda zaujala svou mohutnou konstitucí a charismatem. Výsledkem jsou velká plátna, která až omračují. Jak ostatně připomíná britský kritik William Feaver, Freudovy malby jsou naživo méně „líbivé“ než v katalozích, „protože při reprodukci je zářivost ztlumena, tělesnost zjemněna a vyabstrahována“.

Big Sue odpočívající na pohovce, mohutná záda Leigha Boweryho, Sue ležící na zemi před dívkou, která na pozadí obrazu Evening in the Studio vyšívá... Právě v těchto pracích Freud dosahuje mistrovství. Přes své expresivní působení jsou výsledkem pečlivého pozorování. „Mým cílem při malování obrazů je snaha zasáhnout smysly zesílením reality. To, zda tohoto dosáhnete, závisí na tom, jak intenzivně malíř rozumí osobě nebo objektu, které si vybral, a jak s nimi souzní. Proto je malířství jediným uměním, v němž jsou intuitivní schopnosti umělce cennější než jeho znalosti a inteligence,“ píše Freud ve své stati Some Thoughts on Paintings.

Divadlo velkého mistra

Díky tematickému řazení výstavy je možné sledovat, že postupem času se sice na Freudových obrazech objevují větší nánosy barev a tahy štětcem jsou výraznější, jeho technika že se ale od 60. let změnila jen minimálně. Za určitý zlom je považována jen druhá polovina 70. let, kdy začal využívat kremžskou bělobu, která jeho malbám dodává větší luminozitu a zároveň mu umožňuje pracovat s velkými nánosy barev. Ostré tahy na postavách jsou přitom postaveny do kontrastu s pečlivě prokreslenými detaily, například vzorem na saku barona Thyssen-Bornemisza, odrůstajícím stříbrným lakem na nehtech stojící modelky nebo položenými štětci, vykreslenými do každé štětinky.

Z osob, které Lucian Freud maluje, je cítit osamění, únava, ale i napětí. Možná proto, že Freud sice opustil surrealistické vize, jeho dílo však stále přináší znepokojivé scény. Ať už jde o Large Interior, Paddington z let 1968/69, na němž leží na podlaze do půl těla nahá malá Freudova dcera Isobel, nebo obraz Large Interior, Notting Hill z roku 1998. Zatímco starý muž v popředí čte korespondenci Gustava Flauberta, nahý muž v pozadí kojí dítě – jde o malířova asistenta Davida Dawsona. Na obraze původně byla modelka, Freud se ji ale v průběhu práce rozhodl vyměnit, ovšem pozici zanechal.

To, že Freud svými díly stále provokuje, dokazuje i nejednoznačné přijetí nynější výstavy francouzskou kritikou. Philippe Dagen, kritik deníku Le Monde, například tvrdí, že Freudova práce je jen „předstírání založené na akademismu spojeném s obscénností“. „Chcete-li malovat jako Freud,“ pokračuje Dagen, „začněte tím, že si najdete model, který je ‚obdařen‘ některým z těchto anatomických rysů: obezita, jasné disproporce, křivá kolena, povislá prsa nebo vzrušené mužství. Svlečte ho a umístěte na rozestlanou postel nebo starou pohovku v póze, při níž tyto specifické znaky dostatečně vyniknou. Přidejte spícího psa nebo květinu, která uvadá. Podivnost, která sehraje svou roli: dvě nohy, které vylézají zpod postele, nebo nevysvětlitelné gesto rukou.“

Tento názor se ale zcela míjí s tím, co je Freudovým cílem. Spíš než podoba těla je pro něj důležitější vystižení podstaty subjektu. Z tohoto pohledu tak navazuje na Egona Schieleho, který počátkem 20. století neváhal výraznými liniemi i expresivními barvami zachytit vibrace, které tělo vyzařuje. Freud tak své obrazy pečlivě propracovává, což trvá několik měsíců až rok. Od modelů tak vyžaduje opravdovou oddanost. Maluje totiž převážně své přátele a známé, kteří jsou ochotni do ateliéru docházet. U profesionálních modelů se mu nelíbí představa, že „když si sundají šaty, nejsou nazí; jejich kůže se stala další formou oblečení“. A pokud něco Freud nechce, tak aby pro něj někdo „pózoval“. Nejde mu o vnější slupku, ale o vnitřní podstatu. A právě v důslednosti a umanutosti, se kterou se snaží o zachycení podstaty lidí prostřednictvím štětce a olejových barev, je nepřekonatelný.

 

 

Lucian Freud: LʼAtelier

místo: Centre Georges Pompidou, Paříž

kurátor: Cécile Debray

termín: 10. 3. – 19. 7. 2010

www.centrepompidou.fr