MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2010 červen

Ludka Hrachovinová

Ludka Hrachovinová (1984) absolvovala malířské studium v ateliéru profesora Ivana Csudaie na Akademii výtvarných umění v Bratislavě. Od loňského roku žije v Praze, kde příležitostně vystavuje. Velké formáty svých abstraktních obrazů považuje za průběžné záznamy malířských akcí, které vznikají při realizaci osobních vizuálních úvah. Svou „otevřenou malbu“ chápe jako kritickou činnost, která místy cituje akční záběry z dnešní reality, vyhýbá se však tomu, aby se tyto ideje nechaly zaškatulkovat.

Dnešní zběsilé tempo života nejspíš neposkytuje dost místa ani času, aby se v něm plně rozeznělo křestní jméno této malířky; namísto Ludmila jí všichni říkají Ludka. Výrazný talent a sebekritická soudnost poskytují Ludce šanci pokračovat ve zvolené orientaci na abstraktní malbu s předmětnými zlomky a útržky figurálních motivů. Pokouší se podat upřímnou výpověď a dovést kritický přístup své malby k aktuální společenské problematice až do extrému.

Soubor obrazů Ludky Hrachovinové vystavený loni v prostoru Trafačky mě mile překvapil a nadchl. Obrazy s názvy: Zrození umělce, První liga, Nohy, ruce, Mozeček nebo Liga mistrů z let 2008–2009 vynikly ve skvělé konfrontaci s rozměrnými plátny kvalitní malby na téma Hřiště od Romana Bicka. Po úspěšné výstavě studentských prací z bratislavské AVU ve Špálově galerii (2008) přijali návštěvníci této vysočanské galerie mladých umělců příznivě i malířské setkání jinjangové dvojice malířky a malíře, kterou připravilo pražské sdružení Skutečnost. Tuto přehlídku spontánně doplnilo pět dalších studentů z Csudaiova bratislavského ateliéru menšími obrazy, kresbami a objekty.

Roztříštěný prostor

Ludčiny obrazy vycházejí jak z kontinuity její volné malby, tak z jejího vytrvalého zájmu o průniky různých prostorových dimenzí, které se během malířského procesu postupně formují a rezonují na křižovatce několika různorodých témat. Intuice jejího malířského rukopisu vkládá do obrazu jemnost a plno vřelých emocí, zároveň se však v obrazech projevují i prudká expresivní gesta, která do členité sítě vizuálních shluků malby vnášejí ostrou ironii. Konkrétní souřadnice ironie často zůstávají divákům zpola skryté.

Neukotvené motivy těchto roztříštěných zpráv se v obrazech vynořují z autorčina vlastního sdílení archetypů a mytologie kulturní paměti. Přestože vystupují ze společného zdroje evropské kultury, lze do nich proniknout pouze jednotlivě: na vlastní kůži a na vlastní nebezpečí. Každý divák však může z těchto synkretických obrazů, s přístupem i ručením omezeným, vytušit výrazné kritické obrysy osobní zprávy.

„V pozadí mých obrazů se skrývá násilí, rychlá akce a setrvačné síly pohybu; vnímám je jako samozřejmé složky, které neustále pronikají do našeho současného života a do jisté míry nás ovládají, tak jako ovládají všechny věci kolem nás. Zkouším je zaznamenat prostřednictvím rozbitého prostoru, kde přestává být celistvost dějů účelem malby jak ve významu, tak i ve formě. Jde mi o to, zachytit rytmus neurčitých shluků malby v pulzující síti organických prvků, včetně chybných kroků, zřejmých omylů i nejistých výstupů, které se tak stávají rovnocennou stopou malířského procesu,“ píše autorka.

Plátno jako bitevní pole

V obraze s humorným názvem Kung-fu mela Ludka například zobrazila, jak se prostupují věci násilně vytržené z různých kontextů; podobně se v jejích obrazech s motivy všedních zápasů agresivně střetávají a všelijak překrývají výrazové prostředky. Obrazy klání a bitek vyjadřují jistou naléhavost prostřednictvím expresivních tahů a gest, ale i podivnou beztvarou substancí, která se na plátně projevuje jako pojivo významů. Jsou to obvykle zvlněné stružky anebo vlající smyčky tekuté emulze světlé až průsvitné barvy, které označují proudění motivů. V obrazech se většinou projevují jako výkřiky anonymních tváří, zrozených z chaosu. Někdy to jsou bezmocná gesta úst, jazyk a zuby nebo zpodobené části těla při nějaké činnosti, jindy jde jen o pohozené zbytky: oči, mozek, ruce a nohy ...

V malířském procesu je pro Ludku podstatná velikost formátu. Chápe takzvaný tělesný formát obrazu za zásadní podmínku, která jí dovoluje s pomocí mezních limitů dosáhnout v zobrazeném koloběhu věcí a jevů na hranice extrému. Ať už tyto bariéry označují prostor pro rozpínání a současně smršťování chaosu, anebo pouhé pouzdro či schránku, kde může načas spočinout rozbitá soudržnost malířské formy.

Obraz se prostě stává místem, kde se bez záměru překřižují a kříží energie všech věcí, které agresivita denně vytrhuje z vžitého kontextu. Je však možné, že obraz simuluje past, kam je násilně uvrženo všechno, co je živé, aby v něm zůstalo načas uvězněno. Anebo se v osidlech této zpřetrhané sítě náhodně prostupují objemy věcí, které padají do víru linií vymknutých z veškerých souvislostí?

A všechno tohle kroužení proti smyslu přirozeného světa zaznamenává Ludka bez vizí, které by překračovaly obzor vizuální reality. Utváří své obrazy v plynoucím proudu bdění i snění čistě malířským způsobem, jenž je jí vnitřně blízký a stává se nositelem jejích úvah.