MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2016 únor

Lukáš Karbus

Jednu dobu si myslel, že je líný. Později přišel na to, že se brání „dělání za každou cenu“, jež by ho odpoutávalo od pečlivého prozkoumávání krajiny – prostoru, ve kterém je mu nejlépe.

Svou účastí v loňském finále Ceny Jindřicha Chalupeckého mnohé překvapil. Do širšího povědomí vstupoval nenápadně a pomalu už deset let, většinou ale pouze díky občasným výstavám v menších galeriích. Poměrně dlouho o něm věděli pouze lidé, kteří ho poznali ještě v době jeho studia na Fakultě výtvarných umění v Brně. Signál o jeho nadání vyslalo druhé místo v Ceně kritiky za mladou malbu v roce 2010, kdy se laureátem stal Vladimír Houdek. Skutečně průlomovou se ale stala až výstava o čtyři roky později v pražské Polansky Gallery. Měla určitý ohlas, galerista Filip Polanský se Karbuse rozhodl zastupovat. Jedno ani druhé ale ani v nejmenším nenaznačovalo, že záhy bude katapultován mezi top five mladých výtvarných umělců v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Ačkoli vzápětí získal přízvisko „malujícího vesničana“, nešťastnou a v některých případech asi i nezáměrnou nálepku outsidera, vzepřel se svému zvyku pracovat bez chvatu a stresu. Za tři měsíce namaloval čtyři rozměrné akvarely. Tyto obrazy se lišily od všeho, co dělal dříve. Drobnokresbu detailů nahradily skladby plošných, přes sebe kladených, jakoby nahrubo osekaných ploch. „Už chvíli ta změna zrála, cítil jsem, že jsem ze starších věcí trochu vyprázdněný. Samozřejmě že čas, který jsem na tu práci měl, ale byl na mé poměry velmi krátký.“ S kresbami obstál, posunuly jeho výrazový rejstřík. Nezvítězil, ale na Barboru Kleinhamplovou nežárlil. Získal diváckou cenu, pochopitelně. Hned nato se vrátil ke kresbě, kterou kvůli mimořádné situaci opustil nedokončenou.

Pověstným se během té doby stalo rozložení jeho pracovního dne mezi denní práci v zemědělství a večerní kreslení. Na velkých akvarelech, poprvé komplexněji představených právě na výstavě u Polanského, začal pracovat před pěti lety. Vyžadují hodně soustředěné práce a času, hlavně když se Karbus rozhodne malovat detailně provedená zátiší podle živých modelů. „Strávit nad kresbou denně osm hodin by ale bylo ubíjející. Tři čtyři hodiny jdou, potřebuji ale nad obrazem také přemýšlet a neztratit na něj napojení.“ S každou kresbou v současné době stráví přibližně měsíc. „Jednu dobu jsem si myslel, že jsem línej, ale tak to není. Došlo mi, že to není lenost, ale aktivní boj s tím dělat něco za každou cenu. Lepší je nechat si to projít desetkrát hlavou.“ Ke kreslířskému stolu i tak usedá téměř každý den. To je součást potřeby vnitřní disciplíny, podobně jako rozhodnutí nenechávat si hotové kresby doma a odpoutat se od nich okamžitým transportem ke galeristovi. Zároveň upozorňuje, že se za poslední rok změnilo mnohem víc. Omezuje práci v zemědělství a víc času hodlá věnovat malířské práci. 

Jeho hlavní inspirací ale i nadále zůstává krajina severního Českolipska, záhyby zdejších polí, stromy, jejich vyrůstání, „co je pod nimi, co je nad nimi“, pískovcové a čedičové skály, staré lomy. „Žiji tam, kde žiji. Narodil jsem se tady, mám tady dům, sociální vazby, jsem tady v krajině, která je pro mě zásadní, jsem tady doma. Když jsem bydlel třeba tři roky jinde, byl to výlet, když jsem cestoval, byl to také výlet, ale tady jsem opravdu doma.“ Zakořeněnost v krajině a dalších vazbách je základem duchovního prostoru, jež se kreslením snaží ohledat.

Nedílnou součástí tohoto procesu je ovšem intenzivní pozornost k formálním aspektům akvarelové kresby a jejich technologických podmínek. Rozvrstvení prostoru, průhledy skrze horizonty, asymetrie a odchylka na symetrické osnově či odlišnost při opakovaném kreslení květinového motivu z různých úhlů pohledu, řád a chyba. Naše poslední prohlídka nových kreseb se brzy zvrhla v jeho vyprávění o odlišných kvalitách papíru, o promýšlení možností kontury a poznatcích při opakovaném zobrazování nebe v odstupňovaných gradientech. „Když s kresbou začínám, vím, jestli to bude zátiší, nebo abstrakce. Mám hrubou představu o kompozici. Protože ale také vím, že obraz bude vznikat delší časový úsek, třeba měsíc, tak je důležité snažit se držet na uzdě, neulítnout a udržet obraz konzistentní. To je také určitá disciplína. Kromě toho jsem si uvědomil, že i když mám na začátku o obrazu jasnou představu, tak toho vím mnohem méně, než když obraz dodělám. Jak člověk zaplňuje prostor a vymezuje si mantinely, tak už pak jen nějakým způsobem ubírá a mění, a přichází na to, co na kresbě nechce a nemá být.“

V jeho obrazech vidíme vlivy renesančního tvarosloví v jeho jižní i severské podobě. K nezobrazivým kompozicím se zprvu dostal z potřeby odpočinku od popisných obrazů. Za produktivní ale považuje rovněž skloubení západní tradice s východním uměním. A i když obrazům nedává názvy, je příznačný pracovní titul jedné z jeho starších kreseb: Selská japonie (2011–2012). Přiznává, že neznal tvorbu některých dalších finalistů CJCH. Hodně si ale cení osobní a pracovní zkušenosti, která mu ji umožnila docenit. Rád o sobě říká, že je vesničan, ale rezolutně odmítá, že by to mělo co do činění s nějakou nekompetentností pro svět současného umění. A dodává, že i kdyby náhodou nebyl za současného umělce považován, není to nic, na čem by mu záleželo.