MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2013 listopad

Má dáti, dal

Restituce z Národní galerie jsou po čase opět velkým tématem. Cisterciáci v souvislosti s loni přijatým zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi žádají o vydání tzv. Vyšebrodského cyklu, Augustiniáni o dva Rubensovy obrazy z kostela sv. Tomáše v Praze a Křížovníci s červenou hvězdou o tzv. Puchnerovu archu.

Zákon si klade za cíl „zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, které byly spáchány komunistickým režimem“, což by mohlo navozovat dojem, že restituce uměleckých děl jsou čímsi specifickým pro naši situaci. Opak je však pravdou. Restituce jsou tématem, s nímž se dnes potýkají muzea a galerie všude po světě.

Příkladem za všechny může být, že jen pár dní po tiskové konferenci NG k církevním restitucím, obdrželo rakouské ministerstvo kultury žádost o vydání tzv. Beethovenova vlysu od Gustava Klimta. Restituce monumentální fresky, která je trvale umístěna v pavilonu Secession, se domáhají dědicové Ericha Lederera, jehož rodiče byli Klimtovými mecenáši. Rakouský stát dílo oficiálně získal v roce 1973 koupí, právníci rodiny však argumentují, že prodej byl vynucený. Stárnoucí Erich Lederer, který před druhou světovou válku emigroval do Švýcarska, s prodejem souhlasil jen proto, aby získal vývozní povolení na ostatní díla z rodinné sbírky. Že tato žádost není bez šance, dokazuje sedm let starý příklad zlatého portrétu Adély Bloch-Bauer a dalších čtyř Klimtových obrazů. Rakouský stát tehdy uznal, že dar těchto obrazů byl v roce 1948 vynucený. I v tomto případě bylo k tlaku na původní majitele využitou vývozních povolení na další díla z jejich sbírky.

Zatímco střední Evropa se potýká s restitucemi souvisejícími s křivdami nacismu a komunismu, muzea v západní Evropě a ve Spojených státech jsou konfrontována s dědictvím kolonialismu. Nejde přitom jen o etický problém – otázku zneužití vlastní moci na úkor kolonizovaných národů –, ale často o činy, které byly protiprávní i ve své době. Velkým tématem je v současnosti například budoucnost čínských starožitností pocházejících z Letního paláce v Pekingu, který byl vypleněn francouzsko-britským vojskem v říjnu 1860.

Restituce jsou komplexní problémem, ve kterém se kříží otázky právní, historické i etické. Důležitější než to, komu budou konkrétní díla patřit, nakonec je, že se připomínají jejich osudy. Jde-li křivdy minulosti vůbec nějak napravit, pak nikoliv zúčtováním „vzájemných pohledávek“, ale jedině živým dialogem a odvahou bez předsudků reflektovat vlastní historii. Bylo by hezké, kdyby církevní restituce měly hlavně tento efekt.