MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2009 květen

Má umění cenu?

Ach, samozřejmě! Na stránkách Art+Antiques o tom nacházíme v každém čísle řadu důkazů. Ale umění má také své ceny, ankety a ocenění. Dostávají je umělci za revoluční čin, nebo za pracovitost? Za novátorství, či naopak za uchovávání tradice? A probůh – rozhodují odborné komise spravedlivě?! Vždyť soud „rady moudrých“ administrativním zásahem vynáší umělce okamžitě na výsluní před všechny ostatní. Je udělování cen a vyhlašování „vítězů“ přirozenou součástí uměleckého provozu nebo manipulujícím zásahem?

Když byla v roce 1990 poprvé udělována Cena Jindřicha Chalupeckého, sám první laureát Vladimír Kokolia se v několika rozhovorech zmínil, že vlastně ani nevěděl, zda si ocenění převzít a zda si ho vážit. Tehdy jsme ještě všichni silně pociťovali nedůvěru k jakémukoli oficiálnímu přidělování cen, neboť dřívější ideologické manipulace s uměním jsme měli všichni v živé paměti. A toužili jsme po svobodě tvorby, do níž nezasahuje žádný mocenský aparát ani svými zákazy, ale ani nějakým oceňováním.

Co ale bylo podstatou Ceny Jindřicha Chalupeckého? Členové odborné rady byli organizátory jmenováni z řad uznávaných teoretiků a umělců.  Právě umělci měli v radě většinu. Přestože o nezaujatosti či objektivnosti „komisařského“ rozhodování lze asi vždy pochybovat, vše nakonec nejvíce ovlivnila skutečnost, že na počátku 90. let zde byla velmi silná generace umělců téměř pětatřicetiletých. Tehdy nikoho ani nenapadlo hledat adepty mezi studenty, protože tu byli umělci, jejichž dílo se výrazně rozvíjelo, ale přitom bylo již podloženo mnoha obhájenými a dlouhodobými výkony. Právě takovým příkladem byl Vladimír Kokolia. Porota tedy neobjevovala nové a dosud neznámé talenty, ale stvrzovala skutečnost, která byla v té době již všeobecně známa. Proto nikdo ocenění v prvních letech nezpochybňoval ani tehdy, když byl členem poroty třeba i soukromý galerista nebo dokonce rodič držitele ceny. Současnost tohoto ocenění již známe a věk Kateřiny Šedé či Evy Koťátkové v okamžiku předávání ceny jasně napovídá, že umění omládlo a v posledních letech je tu opět velmi silná generační vlna.

Pro definování uměleckých hodnot jsou důležité také ankety, kde namísto několikačlenné komise rozhoduje širší společenství „účastníků provozu umění“. Takhle si mladí umělci sami vymysleli Cenu Vladimíra Skrepla, resp. Jiřího Kovandy – tedy cenu každoročně pojmenovanou po jiném umělci, kterého si sami vybrali jako osobnost s největším vlivem na mladou generaci. Redakce časopisu Reflex uspořádala rozsáhlou anketu o nejvlivnější osobnost výtvarného umění po roce 1990 a její vítěz Jiří David se mohl těšit ze zjištění, že svoje hlasy odevzdalo asi devadesát umělců, publicistů či kurátorů. Přibližně padesát osobností rozhoduje každoročně v anketě klatovské galerie o udělení titulu Osobnost roku. Jiní teoretikové a umělci jsou v odborné radě Zlínského salónu mladých, kde bývají jednou za tři roky uděleny ceny Václava Chada a Igora Kalného, jiná porota uděluje v Klatovech Start Point za nejlepší diplomovou práci, jinak sestavenou komisi má Společnost přátel Moravské galerie v Brně při udělování Ceny Michala Ranného, a zase odlišný tým odborníků doporučuje udělení Ceny Ministerstva kultury za celoživotní přínos.

I přesto jsou tu další otazníky. U klatovské Osobnosti roku bývají vždy častěji navrhováni umělci, jejichž výstavy v daném roce probíhají právě na konci roku, kdy oslovení teoretikové a galeristé přemýšlí, kdo je v daném roce nejvíce zaujal. Heslo zní: Nevystavuj v první půli března, porota tě koncem roku nezná! Cena ministerstva kultury je v našem oboru společná pro výtvarné umění a architekturu, což rozhodně není ideální ani pro malíře, ani pro architekty. A především – veřejná reflexe výtvarných cen je stále ještě podstatně menší než u cen literárních, u nichž se stále naříká, že jsou přehlíženy (aktuální dubnovou informací je, že na udělování Ceny Magnesia Litera se neobjevil ani ministr kultury, ani jeho náměstek). Má tedy výtvarné umění cenu?