MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2009 červen

Malbou o člověku

  • Datum / 05. 06. 2009
  • Autor / Vaněk Martin
  • Rubrika / výstava

Franta v Českém Krumlově / Do 27. září si mohou návštěvníci Egon Schiele Art Centra v Českém Krumlově prohlédnout retrospektivu devětasedmdesátiletého malíře Františka Mertla alias Franty. Ačkoliv jde o autora, který má na svém kontě desítky výstav po celém světě, u nás je téměř neznámý. Od roku 1958 žije ve Francii a nynější retrospektiva je jeho teprve třetí samostatnou výstavou v České republice.

Franta dal svému malířskému štětci poznat mnoho poloh především figurativní malby, laděné něžně i expresivně, vždy vedené se suverénní znalostí a jistotou. Malba pro něj představuje gesto – gesto touhy vyjádřit „něco“, nezůstat mlčet. Ve svých obrazech si všímá jak situací překypujících životní energií, tak i motivů zkázy a smrti. Od 80. let jsou důležitým tématem Frantovy tvorby černá Afrika a situace jejích obyvatel, které nabízejí dostatek námětů pro obě polohy jeho díla. Frantovy obrazy jsou tak zajímavé nejen svým malířským provedením a svou uměleckou hodnotou, ale mají i jistý sociální přesah. Malíř upozorňuje na odvrácené strany společnosti, neustále se ve svých malbách snaží pochopit sváry mezi jednotlivcem a společností nebo civilizací a přírodou. Je to malba v pozitivním slova smyslu angažovaná.

Člověk nebo figura jsou ústředním tématem, které se prolíná v podstatě celou Frantovou tvorbou. Nejranějším dílem na výstavě je drobnější plátno Portrét Jacqueline z roku 1965. Jedná se o ženský profil provedený širokými tahy štětce, který předznamenává jeho pozdější černošské obrazy. Nejde zde o klasický realistický portrét, nýbrž o zobrazení ženského prototypu, mytické postavy, modly, předmětu kultu. To vše je možné vyčíst z téměř archetypálních rysů portrétované. Jako bychom v této podobizně viděli návaznost na Piesenovy portréty Pavly Mautnerové. I v případě Frantova obrazu je portrétovanou malířova životní partnerka, za níž roku 1958 emigroval do Francie.

Lidské tělo trpící

Frantova figurální tvorba 60. a 70. let zřetelně vykazuje podobnosti s tvorbou Francise Bacona (na tuto příbuznost malíře mimochodem až zpětně upozornil Graham Greene, jeden z Frantových přátel). Jedná se o obrazy, které sice v Českém Krumlově vystavené nejsou, ale představují důležité východisko pro pochopení jeho další figurální tvorby. Společný jim je prvek deformace jako jeden ze základních výrazových prostředků obrazu. Deformace těla navozuje nepříjemné a skličující pocity, vytváří expresivní napětí, které je podpořeno způsobem Frantovy energické malby. Postupem času nabývá takové intenzity, že již v některých případech můžeme pouze tušit, že se jedná o lidské tělo. Tato tendence vrcholí v rozměrném triptychu Svědek z let 1992–93, který byl veřejnosti poprvé představen v Litoměřicích na výstavě konané k padesátému výročí osvobození terezínského ghetta, a v obrazu nazvaném 11. září 2001.

V prvním případě jde o monumentální dílo (200 × 670 cm), které nabádá, abychom nebyli slepí k hrůzám, které se na světě dějí. Po výtvarné stránce se jedná o maximalizaci použitých malířských prostředků Frantovy tvorby. Uprostřed se nachází lidská tvář zakrytá dlaněmi – symbol nevědomosti nebo neochoty vidět. Na dvou bočních částech triptychu jsou pak jedno přes druhé navršena torza mrtvých těl. Dnes je tento triptych vystaven v japonské Nagoji hned vedle děl Franka Stelly a Anselma Kiefera, kde funguje jako memento událostí v Hirošimě a Nagasaki. To mimochodem ukazuje, že Frantova tvorba je sdělná a dokáže oslovit publikum i mimo západní kulturní kontext. Na krumlovské výstavě je obraz zastoupen jen ve formě přípravných studií a zmenšené varianty.

Na obraze 11. září 2001 vidíme torza budov a růžovou zakrvácenou masu, kde nelze přesně identifikovat jednotlivé tvary, pouze tušit, o co jde. Vše je završeno shlukem mikrofonů čekajících na řečníka, který však nepřichází. Podobný motiv všímající si problematičnosti medializace lidského utrpení nejdeme i na obraze Příliš pozdě (1998), kde se nad mrtvá těla rovněž naklánějí zvědavé mikrofony. Všudypřítomná média nemohou zabránit teroru, stávají se tudíž pomníkem lidské neschopnosti a slabosti, která neví, jak bojovat proti zlu.

Okouzlení Afrikou

Protikladem výše popsaných obrazů jsou malby inspirované každodenním životem obyvatel západní Afriky. Malíř navštívil mnoho zemí – Keňu, Mali, Nigérii, Burkinu Faso, Senegal, Gambii nebo Čad. Zde je znovu a znovu očarován čistotou lidského jedince nepoznamenaného konzumem, který žije pro západního člověka v nepředstavitelné skromnosti, a i přes nepřízeň prostředí pociťuje radost ze života. Tato zkušenost navrátila ve Frantových obrazech lidskému tělu opět tvar a počala nově formulovat roli člověka, tentokrát vnímaného jako součást přírody.

Franta se na výstavě dále prezentuje i jako umělec suverénně a bravurně vládnoucí sochařské tvorbě. Jeho bronzové sochy se stejně jako malby vyznačují jednoduchým a sdělným tvarem a především zájmem o člověka, lidskou figuru. Vytváří torza, která svou absencí detailu a záměrným borcením proporcí mají leccos společného s kultovními soškami primitivních národů a pravěkých společenství.

Kritika civilizace

Téma civilizace se ve Frantově tvorbě objevuje v záporném významu. Civilizace je zde zobrazována odosobněně, jako by do ní člověk již nepatřil, a to i přesto, že se jedná o jeho produkt. Civilizace nepříznivě ovlivňuje jak život člověka, tak i celou planetu. Vytváří svět sám pro sebe, který ohromuje svou nepotřebností. Do této skupiny patří obrazy Vrakoviště (1992), Skladiště 58 (1993), Beze zpráv (2002) nebo Skládka (2004). Na těchto plátnech spatřujeme – stejně jako v případě lidských torz – tentokrát torza průmyslových produktů. Vraky aut, rozbité televizory, nad nimiž zbytečně ční bílé satelity, jež nikam nejsou připojeny a nic nepřijímají ani neposílají žádnou informaci dále. Jedná se o zobrazení naprostého vyprázdnění smyslu přetechnizované lidské společnosti.

Dalšími obrazy, ve kterých Franta řeší problémy civilizace, je cyklus „pouštních“ obrazů z roku 2006. Jedná se o obrazy Poušť – povolený průjezd, Poušť – prohraný zápas, Pátrání a Nepokořená země. V každém jde o vztah civilizace a přírody. Civilizace se zde objevuje v torzovitých náznacích závor, sloupů, cedulí s čísli – to vše v protikladu k nekonečné poušti. Ve Frantově případě jde nepochybně o Saharu. „Objevení Sahary, to byl velký moment v mém životě. Ta strašlivá síla přírody, která vás naprosto obnaží. Stojíte před ní a uvědomujete si svoji malost, křehkost. Člověku ta konfrontace zpřehází veškeré hodnoty a přeskupí jejich pořadí,“ píše sám malíř v monografii, která současně s výstavou vyšla v nakladatelství Academia.

Příroda se ve Frantově díle objevuje v roli morálního imperativu. Jen výjimečně u něj nalezneme obraz, který nepředstavuje nic jiného než „pouze“ přírodu – strom nebo krajinu. Tuto polohu na výstavě reprezentuje pouze jeden obraz – Africká krajina (2003). Co se týče vztahu s civilizací, příroda zatím vždy na Frantových obrazech zápas vyhrává – poušť zůstává nepokořena a člověk před ní stojí ohromen a připadá si malý. Ve stejném smyslu vyznívá obraz Zuřivost (1995), na němž jsou zobrazeni dva rozezlení velcí psi s vyceněnými zuby, chystající se vrhnout se z obrazu na diváka. Expresivnost scény doplňuje perfektně malířsky propracované okolí zpracované energicky rychlými tahy štětce. Zde jde opět o tematizování převahy přírody nad člověkem, který je bezbranný před zuřivými psy, stejně jako před jinou přírodní ničivou silou.

Příroda je přímo tematizována v souvislosti se zobrazením lidského jedince. Obrazy Narození (na výstavě je vystaven jeden z roku 1992) vypovídají o nevyhnutelné bolesti prožívané při příchodu na svět. Obrazy z Afriky upozorňují na potřebu návratu ke kořenům. Franta zobrazuje africké domorodé obyvatele jako poctu prapůvodní lidské přirozenosti těsně spjaté s přírodními zákony a koloběhy.

Po dvanácti letech

Od poslední Frantovy výstavy v České republice uplynulo více než deset let. V roce 1997 se s jeho tvorbou mohli setkat návštěvníci Městského muzea v Třebíči, o dva roky dřív měl výstavu v pražském Karolinu, kterou připravilo České muzeum výtvarného umění. Od té doby nic. Výstava v Egon Schiele Art Centru, která bude následně reprízována v Brně na Špilberku, tak po dlouhé době nabízí vzácnou příležitost seznámit se s dílem umělce, který je právem spojován především s malířstvím evropským – s existencionální tvorbou Francise Bacona nebo s figurací Pabla Picassa, u něhož se inspiroval ve stálém hledání východisek malby. Franta se téměř zcela odcizil českému malířskému kontextu, jelikož emigroval již v roce 1958. Mimo jiné se tak úplně vyhnul informelním tendencím počátku 60. let.

Výstavu v Českém Krumlově tvoří nepříliš početný soubor, který však představuje ty nejdůležitější tendence a témata Frantovy tvorby. Důstojnou splátkou dluhu je i zmiňovaná monografie, kterou edičně připravila Duňa Panenková. Kniha seznamuje s Frantovým dílem ve větší šíři a přesvědčivěji ukazuje vazby mezi různými polohami jeho tvorby. Mimo to se v knize nachází několik fundovaných textů – mírně pozměněný text Jana Kříže z roku 1995 a téměř filozofický výklad Frantovy tvorby z pera Jeana-Luka Chalumeaua. Kniha je završena vzpomínkovým vyprávěním autora, které stručně shrnuje jeho život a tvorbu. Velkým přínosem jsou i soupisy samostatných a kolektivních výstav, bibliografie a zastoupení ve veřejných sbírkách. Z těchto přehledů si zájemce velmi dobře utvoří přehled o Frantově poli působnosti, které je velmi rozsáhlé.

 

FRANTA – František Mertl

pořadatel: Egon Schiele Art Centrum
kurátorka: Duňa Panenková
termín: 4. 4. – 27. 9. 2009
www.schieleartcentrum.cz