MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2014 červenec - srpen

Manifestské dlouhé noci

Noční procházka koncem června po břehu Něvy není pro osamělou děvušku tak nebezpečná, jak by se mohlo zdát. Je jedenáct večer, slunce ještě stále nad obzorem a úplně se nesetmí ani na okamžik. Je na tom cosi děsivého, jakožto i na celém Petrohradu, vybudovaném na močálech za cenu ztráty mnoha životů. Ostatně i samotná Manifesta, která mě sem přivedla, jako by se letos chtěla městu v něčem vyrovnat: být tou nejlepší a nejkrásnější přehlídkou s nejznámějšími současnými umělci, bohužel za cenu ztráty původního poslání (v definici Manifesty se dočteme, že se snaží hledat svobodu k experimentování s novátorskými tvůrčími postupy a udržet si odstup od uměleckých center).

Spolupořádající institucí letošního výročního desátého ročníku se stala Ermitáž, jedno z největších muzeí umění na světě, spravující na tři miliony uměleckých děl. Ve frontě na lístky se dvě turistky baví o tom, že někde vyčetly, že pokud by měl člověk strávit před každým dílem minutu, zabere mu zhlédnutí všech děl (při dané otevírací době) přes sedmnáct let.

Nikdo však netuší nic o tom, že by zde měla začínat Manifesta. S angličtinou moc nepochodím, úspěšnější jsou pokusy o lámanou češtinu s ruským přízvukem, poprvé v životě lituji, že patřím k mladší generaci. Nakonec se ukazuje, že zahájení je v protější budově, i ta však zavřenými dveřmi dlouho vzdoruje tomu, aby se do ní někdo dostal. Informační cedule zatím chybí. Počet vystavených děl neúprosně přebíjí počet zaměstnanců Ermitáže pobíhajících sem a tam s žebříky, vrtačkami, klíči, páskami či lejstry. Dostat se do všech prostor, kde je Manifesta nainstalovaná, vyžaduje perfektní znalost ruštiny a orientační smysl lva v džungli.

Nemusíte být zrovna specialista na současné umění, abyste se ve jménech (alespoň některých) z vystavovaných umělců docela zorientovali: Bruce Nauman, Rineke Dijkstra, Henri Matisse, který se sem dostal proto, že sály s jeho obrazy ve stálé expozici obsadily Nicole Eisenman a Marlene Dumas. Aby se neřeklo, máme tu i ukrajinského Borise Mikhailova se snímky Divadlo války zachycujícími nedávné události na Ukrajině. Druhá část výstavy, jež se svezla na módní vlně snah implementovat současné umění do stálých expozic umění starého, má za následek, že mezi davy turistů pobíhají po Ermitáži novináři s oranžovými kartičkami na krku snažící se podle velmi nepodrobné mapy nalézt konkrétní instalace, aniž by si všímali všech těch Rembrandtů a Rubensů kolem, zatímco japonský zájezd pod vedením zkušené průvodkyně rychle míjí Dumas, aby zase už byl u toho svého Picassa.

I zde se setkáváme v podstatě s klasikou: obraz Gerharda Richtera Ema z roku 1966, instalace Josepha Beuyse Ekonomické hodnoty ze začátku 80. let. Když vstoupíte na schodiště ozvučené hrou na piano, je jasné, že se jedná o Susan Philipsz, držitelku Turnerovy ceny. Přestože emocionální dopad ze skladby je nepopiratelný, o tom, že dílo má navozovat dojem Něvy stoupající z nábřeží po schodišti do horních pater Ermitáže, se dozvíte spíše z katalogu. Ostatně děl, která by vznikala přímo pro daný prostor a situaci, je zde poskrovnu a jsou to zvláště ona, která vyznívají nejlépe.

V jednu odpoledne začíná tisková konference, všichni se vzájemně pochválí, všichni si poblahopřejí. Jediná otázka z auditoria zazní od finského novináře, pán je trochu ostrý: „Jak se z dnešního pohledu díváte na umělce a umělecká uskupení, kteří se rozhodli Manifestu bojkotovat?“ Jako konkrétní příklad uvádí Dmitrije Vilenského a skupinu Što dělať. Kasper König, kurátor letošní Manifesty, stěží zakrývá rozčilení, když někdo chce z účasti na Manifestě odstoupit, ať si klidně odstoupí, ale nikdo mu nebude říkat, co on má nebo nemá dělat, protože jsme jeden umělecký svět a musíme spolu mluvit a bojkot není způsob komunikace. Ostatně v podobném duchu se nese i Manifestou organizovaná diskuze Co dál? O socio-politickém kontextu bienálí a dalších významných uměleckých událostí, kde se dozvídáme, že umění samo o sobě je nástrojem protestu, že je jednoduché někoho izolovat a není příjemné se v izolaci ocitnout.

A co na to bojkotér Dmitrij? Ve sklepním baru umělecké školy, kterou založil a vede, organizuje paralelně s otevřením Manifesty program týkající se politické role umění. O Manifestě se bavit nechce, jen zdůrazňuje, že přestože se zde uskuteční debata Co je potřeba udělat s Manifestou?, nemá s oficiálním programem nic společného. Místo toho mi vráží do rukou noviny vydávané školou, přinášející články o diskutovaných tématech. Z přednášky Alfreda Jaara si odnáším silnější zážitek než z celé oficiální přehlídky Manifesty dohromady.

Ostatně zajímavých výtvarných událostí se v Petrohradu paralelně se zahájením Manifesty odehrává povícero. U mnohých z nich se dá očekávat, že to budou právě ony, které mohou naplnit původní poslání přehlídky. Z oficiálních informací rozesílaných žurnalistům ke dvěma dnům, kdy je Manifesta otevřená jen pro ně, se dozvíme pouze o bytu používaném jako ateliér a galerie. Když se však do něj nahrnou všechny ty davy novinářů a profesionálů, kteří sem kvůli Manifestě přijeli, ztrácí byt svoji původní funkci a začíná v něm být nedýchatelno.