MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2007 březen

Maria Varvodičová

Dvaatřicetiletá mladoboleslavská malířka chorvatského původu Maria Varvodičová má za sebou úspěšný rok: devět samostatných výstav by bylo víc než dost i na oblíbeného klasika. Maria samozřejmě využívá především menší alternativní prostory, skoro by se chtělo říct, že vystavuje, kde se dá. V NoDu zaplnila zeď svými Hlavouny, galerii Art on Paper obsadily její Andělé, její obrazy se objevily i v kavárně Indigo nebo v Kávovarně v Lucerně.

Loňskou sezonu zakončila výstavou v prodejní Galerii Peron, kde představila svůj nejaktuálnější projekt – sérii maleb Intimní oceán. Tématem obrazů je uzavřený svět akvária, který je konfrontován s diváky a čumily tam venku, kteří se sice na chvíli stávají součástí skleněného moře, ale můžou své nosy kdykoli odlepit a odejít. “Tato série mě vtahuje do velkého území klasické malby, dlouhodobého procesu spolužití s obrazem, který pomalu schne, barvy tmavnou, jiné prosvítají, postupně přidáváte vrstvy,” říká autorka o Intimním oceánu.

Malba se stala výsadním územím autorky, už dva roky žije v domě své matky v Mladé Boleslavi a téměř veškerý čas tráví nad obrazy. Do Prahy jezdí především na schůzky s galeristy – volným uměním se snaží živit, což není jednoduché. Maria Varvodičová je cílevědomá, trochu sveřepá a velice pracovitá. Plátnem, barvami ani motivy nešetří. Drží se převážně figurativních námětů – parafrází na společné nejen školní fotografie je cyklus Přátelé, plný lidí je i soubor Veliké koupání, i když málokterá z postav je na obraze celá, jsou to spíše fragmenty, skrumáž těl. Varvodičová maluje také akty, na kterých vystupují celé rodiny, nebo alespoň dvojice. Čistě abstraktně se naopak rozhodla pojmout erotické téma. Na pokraji abstrakce je také její diplomová práce – drobné lidské postavičky topící se v barvě lze jen stěží rozeznat.

Techniku zvládá suverénně, je vidět, že maluje denně. Na pražské VŠUP navštěvovala ateliér malby profesora Nešlehy, poslední rok pak strávila u Stanislava Diviše. Snad víc než na malbu se během studií soustředila na figurální kresbu: “Chtěla jsem si lidskou anatomii zažít tak pevně, že nebudu potřebovat model ani fotku a budu moct malovat úplně svobodně, podle svých představ.” A přesně to autorka dělá, všechny její figurální malby vznikají bez konkrétní předlohy. Právě toto “malování z hlavy” považuje Maria Varvodičová za jakési logo své tvorby: “Potřebovala jsem přesvědčit samu sebe, že nepotřebuji žádnou vnější inspiraci, žádný předobraz, že si dokážu vytvořit vnitřní negativ, který pak skrze malbu vyvolám na svět.”

Stejnou pozornost jako vlastní malbě věnuje autorka fotografiím svých obrazů. Nechce se smířit s nutnou nepřesností reprodukce – než je se snímkem alespoň trochu spokojená, zmizí metry filmu. Záleží jí na dobré prezentaci jejího díla. Zatím největším úspěchem Marie Varvodičové byla Cena Josefa a Marie Hlávkových, kterou získala v roce 2000 za cyklus velkoformátových maleb s názvem Kmen.

k obrazum: urcite dat in colours a potom jednu z koupacich: bud ano-ne nebo intimni more, z te serie kmen by se dal udelat nejaky pas nebo tak neco, jsou dobre, jen kdyz je jich vic pohromade, pokud by zbylo misto, coz asi nezbyde, vybrat jednu ze zbylych detskych motivu