MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2019 duben

Marie Lukáčová

broukn harts banky chcou / Marie Lukáčová, výrazná mladá umělkyně, pracuje v širokém intermediálním rozsahu – je režisérkou, animátorkou, raperkou, střihačkou i scenáristkou. Své rané malby brzy vyměnila za tvorbu videí – nejdříve částečně dokumentárních, pak již zcela inscenovaných.  K tomuto rozhodnutí přispěly i samotné vlastnosti média: videa lze demokraticky šířit, odpovídají současným schématům percepce, což usnadňuje distribuci díla v uměleckém či aktivistickém prostředí. Participace Lukáčové ve skupině Čtvrtá vlna poukazující na sexismus na vysokých školách nebo v organizaci SocSol odráží potřebu autorky jednat, kriticky reflektovat a vytvářet reálný i imaginativní prostor pro transformaci. Staví se za genderovou a rasovou rovnost, společenskou a ekonomickou solidaritu i ekologickou udržitelnost. Stejné hodnoty přenáší do svých prací, kde je vrství do komplexního audiovizuálního zážitku. Ten v poslední době nabývá specifické formy polohraného a poloanimovaného rapového videoklipu.

Cyklus zastřešující nedávné i budoucí projekty nazvala Polyamorie, ekonomie, magie (2017–2020). Tato tři slova výstižně odrážejí klíčové motivy a témata jejích děl. Finanční toky jsou pro Lukáčovou neviditelnými nástroji, s nimiž umí čarovat jen několik vyvolených. Ti, kteří tomuto hermetickému, až magickému světu ekonomie nerozumějí a nemůžou jej změnit mávnutím kouzelného proutku, ohýbají své životy podle pravidel peněz.

O bezútěšnosti situace umělkyně cynicky rapuje jazykem propojujícím slezský dialekt s anglismy bankovních operací a slangem chudých. Ve videu Magie v době konjunktury (2019) odehrávajícím se v luxusní kuchyni u fresh džusu slyšíme: Ři-kaš-mi že sem low / Ani džob, ani stop / ale čum furt tu sem / shopuju mala hoe / […] / ani keš ani dope / hodně slow money flow / vařim cow vytřu zem. Ekonomická tíseň se stává tlakem formujícím mezilidské vztahy – v přátelství, v manželství, v práci. Abstraktní čísla generovaná v cloudu dopadají na jednání jednotlivce. „Babičko, ty mi tedy radíš, abych svůj život a sebe sama proměnila v investici?“ ptá se mladá dívka v Moréně Rex (2019). Rétorika „životních investic“, zpeněžení nemateriálních entit (zdraví, vzdělání, bezpečí atd.) prosakuje každým neoliberálním sloganem. Můžeme se ale této profitové logiky zbavit? Jiná postava z téhož videa, muž středního věku usazený za dřevěným stolem, nám nabízí řešení, když otráveně vzhlédne od svého mobilu a pronese: „Poor children, if you wanna change the system, you have to change the money.“

Lukáčová jako více či méně utopickou vizi prezentuje transformaci měny. „Od svých čtrnácti let, kdy jsem slavnostně začala dostávat první kapesné, přemýšlím, jak by se efektivně dal nahradit symbol oběživa něčím jiným. Od svých dvaceti zase myslím na to, jestli by nešlo využít alternativní měnu jako nástroj na zničení heteronormativního uspořádání něčím jiným,“ zaznívá v povídce Den mondén (2019).

K tématu socioekonomické transformace se umělkyně dostala skrze motiv kolektivního těla. Organismus vzešlý z autonomních bytostí, jež se přeskupuje do funkční struktury sdruženého, a přesto jedinečného útvaru, se objevuje například v pracích Who is the Agent, my Frozen Frog? (2017), Gizd i Zgarb (2017) nebo I Become a Man Who I Want to Be With (2017). Synergie probouzená stejně smýšlející hmotou, propojení živého a neživého, lidských emocí s materiály bez citů v reálném či virtuálním prostředí působí jako volání po nové sociální organizaci, překonání individualismu ve prospěch spolupráce, jasně ohraničených genderových rolí směrem ke svobodné volbě vlastního konání a identity. V díle Živa (2018) se tělo – v autorčině oblíbené textuře kůže na skalách – však dostává do role prázdné reflektující schránky. Prizma pohledu na druhé konstruuje jejich vzhled i chování, přestože zrcadlí stereotypy toho, kdo je hodnotí.  „Vaše personální chiméra, moje univerzální tělo, nedostatky, co vidíš, jsou jenom ty tvoje,“ pobrukuje ženský hlas. Voiceover v těchto videích nabývá převážně podobu vyprávění s rytmickými a hudebními prvky.

Narativ mytických příběhů vybublal v jejích nedávných projektech na povrch – přetavil se do obrazů, animací, kostýmů a performativní roviny (Oddcher’s Eco Trip [2018], Magie v době konjunktury, Moréna Rex). Magie slouží Marii Lukáčové – kromě podloží pro působivou vizuální platformu plnou zvířat, barev a podivností – jako prostor možného. Čarodějnice se mohou vloupat do míst, z nichž je muži vykázali, zanadávat si tam, kde se očekává ticho, dovedou proměnit peníze na obrazy, ženy na muže, jedince na skupiny, jed na lék.

Videa Marie Lukáčové se samozřejmým způsobem pohybují mezi vážností a ironií, odehrávají se na reálných místech s ne-uvěřitelnými postavami, mluví prakticky skrze imaginaci, představují občanské postoje na území neskutečného. Vytvářejí svébytný styl, který se z ezoterické a čarodějnické vlny v současném umění vymaňuje svým satirickým pragmatismem, přímé angažované umění překračuje obrazotvorností a fikcí, sentiment a patos vyvažuje provokativní rozzlobeností.


Marie Lukáčová (1991) absolvovala Fakultu výtvarných umění v Brně (ateliér Malířství 1) a ateliér Supermédií na UMPRUM v Praze. Zúčastnila se uměleckých rezidencí v Lublani, Wrocławi, Kišiněvě či na řeckém ostrově Nisyros. Je jednou ze zakladatelek feministického uskupení Čtvrtá vlna. Její práce byly prezentovány na Festivalu Fotograf, v galerii Kostka (MeetFactory), Kurzoru (Centrum pro současné umění), brněnské Galerii mladých (TIC) ad. Vloni byla finalistkou soutěže pro pohyblivý obraz Jiné Vize PAF a letos je mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého.