MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2016 březen

Martin Lukáč

  • Datum / 08. 03. 2016
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / portfolio

Další z mladých slovenských autorů, který se nenápadně stal integrální součástí české výtvarné scény. Vyznavač na první pohled divoké, ale ve skutečnosti ukázněné malby má a svém kontě první ocenění.

Před třemi lety o něm v Česku věděl jen málokdo, ale v lednu se definitivně zařadil mezi mladé umělce, které je dobré sledovat. To, když se stal se laureátem 9. ročníku Ceny kritiky za mladou malbu. Zřejmě to byla jen otázka času, protože na Slovensku se už v roce 2013 dostal do finále prestižní soutěže Maľba pořádané Nadací VÚB. Do Prahy přišel krátce poté, když nastoupil k magisterskému studiu v ateliéru malby na pražské VŠUP. Letos tam bude končit.

Martin Lukáč (*1989) se narodil těsně po sametové revoluci ve slovenských Piešťanech, ale od pěti let vyrůstal v Bratislavě v postsocialistických kulisách sídliště Petržalka. Podobně jako jeden z největších talentů současné slovenské malby Andrej Dúbravský se nejprve věnoval kamenosochařství na střední Škole úžitkového výtvarnictva Josefa Vydru. Pak už pokračoval v ateliéru súčasného obrazu Adama Szentpéteryho na fakultě umění TU Košice, kde skončil jako bakalář, aby následně přestoupil do Prahy. Sem ho lákalo kosmopolitnější a otevřenější prostředí i větší konkurence, ale především Jiří Černický a Marek Meduna v čele ateliéru.

Neustrnul však ani tady. Jeden semestr strávil na AVU v ambiciózní škole malby Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy a na další odešel na stáž do Lipska na Hochschule für Grafik und Buchkunst. Přestože tam pracoval v intermediálním ateliéru Astrid Klein, nositelky Ceny Käthe Kollwitz, možná ho právě prostředí školy ovlivnilo natolik, že si pro svou diplomovou práci vybral formát knihy – chce vytvořit svůj slabikář vizuální identity.

Během několika let, která zatím prožil v Česku, má Martin Lukáč ve svém portfoliu autorské projekty v mnoha respektovaných galeriích. I když jde často především o menší formáty – KIV v Karlin Studios (Shooting with M. J.), Galerie SPZ (Fail), Galerie Ferdinanda Baumanna (Prima Tunes) nebo Kabinet TIC v Brně (VISVA.CO) dohromady tvoří zajímavou prezentační linii. Při pohledu na skupinové výstavy je patrné, že v názvech některých z nich zřetelně rezonuje slovo generace, ať je to třeba B. H. G. (Black Hole Generation, Galerie UM, Praha 2015), nebo kurátorský projekt Davida Kořínka a Milana Mikuláštíka Generation Smart v NTK (2015). Jak ale ukázal výběrový přehled z mladé malby Černý koně (2015) v brněnské Richard Adam Gallery, objevil se Martin Lukáč kromě sebeurčujících generačních výstav už i ve výrazném institucionálním kontextu.

Lukáčův projev přitáhne především expresí a vnitřní dynamikou. Přestože může někdy působit až neškoleným dojmem, je naopak pečlivě, téměř klasicky vystavěný. Jeho základem jsou početné automatické kresby uhlem, kterými vyhledává nějaký tvar, a teprve když jej racionálně přijme, převádí ho kontrolovaně na plátna. Ta obvykle podmalovává olejovým pastelem, aby je dál barevně rozváděl pomocí válečků a plochých štětců. Možná trochu překvapivě pracuje mistrovskou technikou olejomalby, navzdory tomu, že pomaleji zasychá a je tak vůči jeho gestickému způsobu vyjadřování vlastně kontraproduktivní. Také z toho důvodu obvykle pracuje na několika obrazech najednou, a často tak vznikají cykly, které se točí kolem jednoho motivu. Další souvislost s tradicí představuje rozvádění abstraktního jazyka skrze konkrétní témata zvazbená s realitou, především figurou.

I když se Martin Lukáč považuje za malíře, lze o něm uvažovat v intermediálním smyslu. Také jeho pojetí obrazu – většinou vrstveného z plošných plánů za sebou – je otevřené. Nejen že svobodně kombinuje malbu s kresbou, ale někdy se dostává až na pomezí sculpto-paintings nebo kompozici rozkládá do prostorové instalace tak, že je do ní možné vstoupit. S lidským měřítkem ostatně komunikuje i jeho oblíbený formát 200 x 160 cm orientovaný na výšku, který mu zároveň zajišťuje dostatečný rozmach. Přemýšlí malbou. Tak se mu také do obrazu dostala například charakteristická mřížka, původně použitá čistě prakticky jako pomocný element. Teprve když si uvědomil, jak rozvibrovala prostor obrazu, stala se z ní vědomá součást malířského jazyka.

Martin Lukáč hledá své modely často v popkultuře a sféře sportovních superstar. Ve svých výstavách polemizuje s meziválečnou avantgardou, postmodernou, ale neváhá zabrousit ani do ikonografie mořské panny. Na hladině jeho současného výrazu se občas vynoří Matisse, Warhol, Basquiat nebo Bacon. Nechce, aby jeho plátna byla primárně čitelná, a proto se snaží vyhnout přímé ilustraci a naraci, která mu připadá školní. Právě to u něj zapříčinilo rozpad konzistentního obrazu do dynamického výbuchu, který se sice dá číst, ale spíš iracionálně. Snad i proto dostávají jeho plátna někdy název podle čísla skenů z risografu, kterými v první fázi „umravňuje“ spontaneitu svých skic. „Pořád ale maluju nějakou postavu, osobu nebo sebe,“ říká a tipuje, že i nové obrazy nejspíš přinesou sérii dalších divných figur nebo písmen. Ověřit si to bude možné už na jeho letošních výstavách v Galerii 35 m², Fait v Brně nebo varšavské galerii Leto. S divokým abstraktním expresionismem a znakovostí, navzdory tomu, že by byl rád trochu víc konkrétní, si starosti nedělá. „Když má být obraz dobrý, často vyžaduje i obecné znalosti. I proto se snažím jít už od kresby najisto,“ vysvětluje. „Ale plátno je z podstaty konzervativní médium, ať je na něm cokoli.“