MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2008 únor

Matěj Smetana

Pohybuje se mezi Vraným nad Vltavou, Prahou a Brnem, jeho práce však rezonují v mnoha dalších koutech republiky. A nejen tam: vystavoval v Bukurešti, Londýně, Madridu, New Yorku, Vratislavi a dalších městech. Mezi loňskými absolventy Fakulty výtvarných umění VUT v Brně byl jedním z nejzajímavějších. Narodil se v roce 1980, ale na umělecké scéně už rozhodně nepatří k nováčkům.


Cesta Matěje Smetany k umění byla přímá, ale ani na takové cestě se nelze vyhnout kruhovým objezdům, křižovatkám a hledání v mapách. Iniciačním momentem pro něj bylo rané poznání, že se realizací představ, hledáním nových spojení či prezentováním nehmotného nezabývá sám. Když se během návštěv základní umělecké školy dozvěděl, že existuje konceptuální umění, ujistil se, že nejde slepou ulicí, ale že participuje na něčem, co zajímá mnoho dalších lidí. Své směřování pak stavěl nejen na praktické, ale i na teoretické bázi, která vyústila v roční studium estetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Po bilančním roce hledání a přemítání, kdy pracoval v geodetické kanceláři jako figurant, se rozhodl přihlásit na Fakultu výtvarných umění v Brně. Během šesti let prošel ateliérem malby, intermédií, kresby a absolvoval stáž v Maďarsku. Studijní životní etapu hodnotí kladně především díky takřka bauhausovskému prostředí, ke kterému atmosféru brněnské školy přirovnává: „FaVU je typická tím, že se v ní mísí naprosto osobní vztahy mezi studenty a profesory a vysokoškolský systém se striktními pravidly. Je to hybrid mezi školou, sociální službou a výtvarnou komunitou, který ale nějakým způsobem dobře funguje, alespoň pro ty, kteří chtějí.“

A Matěj Smetana chtěl a díky své nápaditosti a pracovitosti se už během studia zapojil do současného výtvarného provozu. Na výstavě Nejmladší/The Youngest na sebe upozornil objekty Vlajek (české, německé, francouzské, španělské), jež jsou tvarovány tak, aby při pohledu z kterékoli strany vypadaly jako zvolená vlajka. Jejich výběr je určen samotnou proveditelností a tak, aby neobsahoval nežádoucí politický kontext. Ve stejné době vytvořil Hradčanoid, otočný objekt modelovaný podle siluety Pražského hradu. V roce 2005 se zabýval kontextuálními přesahy, z nichž vzešel například komiks Děti kakaové skvrny nebo textová díla shromážděná na jihlavské výstavě Remix, v nichž do množinových buněk v rámci textů uzavíral sdělení zcela odlišná od celku. Text a jeho význam se stal také základním prostředkem projektu Dědičné postižení, v němž spolu s bratrem Filipem rozpracovává fenomén pointy. Averze vůči prohřeškům, jako je prozrazení pointy a závěru, shrnul do výstavy čítající na 200 vyzrazených point filmů nebo knih. Napětí, očekávání, vyzrazení a zklamání se v tomto projektu zhmotnila do stručných vět typu: „Apokalypsa/Apocalypse Now: Martin Sheen nakonec najde toho šíleného plukovníka, po kterém pátrá celý film. Zabije ho, i když ho obdivuje, nechá celou vesnici vypálit napalmem a odjede na lodičce.“

S minimálním vyjádřením pak Smetana pracoval častěji – konečně jedním z projektů, kterých si osobně nejvíce cení, je cyklus fotografií „Donald Judd, Sol LeWitt a John McCracken jsou jako my“ zachycující nedokonalosti v jinak technicky a řemeslně dokonalých dílech světových minimalistů. Vizuálně nejúspornějším Smetanovým dílem se pak stala „Neobyčejná místnost“, jíž byla galerie G99, které nechal požehnat představiteli všech náboženství praktikovaných v Brně ve snaze o postižení specifika přístupu jednotlivých náboženství ke změně a fungování daného prostoru. 

Je zřejmé, že Matěj Smetana stále postupuje k větší nejednoznačnosti sdělení, akcentuje a soustřeďuje se na konotace faktu, jemné nuance. Tato charakteristika je společně s časovým údajem současné reality snad jediným spojujícím prvkem jeho díla, jejž lze nalézt.

Smetana nečerpá z historie, vyhýbá se politizování, nezabývá se psychologií a neanalyzuje člověka, jeho práce nejsou ani sociologickými studiemi, ani sondami do náboženství. Zároveň přitom obsahují od každého něco. A především: liší se dílo od díla. „Baví mě sledovat, co mě napadlo a proč. Asi bych se nechtěl předem rozhodnout pro nějaké médium nebo pro určitý princip a realizovat různé varianty, které by z toho principu vycházely. Zároveň nechci, aby byly moje práce příliš osobní, aby z nich byly znát mé emoce, i když tomu asi zcela zabránit nejde.“

Práce Matěje Smetany jsou nyní k vidění na různých místech. V pražské galerii Futura je zastoupen na výstavě Neexistuju, když mě nevidíš, v níž kurátor Jiří Ptáček pracuje s fenoménem chybění. V průběhu ledna byl v Moravské galerii v Prostoru pro jedno dílo vystaven objekt Hradčanoid, ve Veletržním paláci je ve stálé expozici sbírky moderního a současného umění Národní galerie prezentováno autorovo video Je to jenom film.