MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2008 červen

Mikoláš Aleš v Plzni

  • Datum / 03. 06. 2008
  • Autor / Musil Roman
  • Rubrika / názor

Na přelomu loňského a letošního roku připravila Národní galerie v Praze velkou retrospektivu věnovanou Mikoláši Alšovi, snad i ve snaze ověřit si, jestli i tento klasik ještě v dnešní době dokáže přitáhnout pozornost veřejnosti a současně naplnit kritérium komerčního úspěchu, jehož indikátorem je zpravidla počet prodaných vstupenek a katalogů.

Aleš patří mezi autority, jejichž kult byl šířen už za jejich života a ještě intenzivněji po něm. Nesčetné výstavy i uměleckohistorická literatura, jež mu byly v uplynulém století věnovány a kterých se z českých výtvarných umělců v takové intenzitě dočkal snad jen Josef Mánes, přinesly řadu pozoruhodných zjištění, ale také množství mýtů a v poúnorovém období též vědomých deformací, které se posléze donekonečna nekriticky opisovaly. Věnovat proto pozornost této osobnosti, jež je zároveň po desetiletí pevně zakotvena v českém dějepisu umění, může dovést historika umění buďto k dalším interpretačním stereotypům, anebo naopak iniciovat netradiční pohled na zdánlivě vyčerpanou látku.

Proto mě potěšilo, jakou cestu zvolil Ondřej Chrobák v katalogu doprovázejícím výstavu, který je jakýmsi atraktivním kaleidoskopem událostí z doby druhé poloviny 20. století, kdy byl umělec postupně přetvářen do podoby bezduchého homunkula, vytvořeného z vůle lidu. Tak jako v případě světců jsme i zde svědky nově utvářeného druhého života umělce, jejž autor případně místy konfrontuje s fakty a širšími dobovými souvislostmi. Ke zhodnocení této práce nepochybně přispěla rovněž Chrobákova znalost aktuálního umění, která těsně souvisí s hledáním nových východisek, inspirativních i při zpracování uměleckohistorické problematiky staršího období.

Mikoláš Aleš je v současné době aktuální i pro Plzeň, kde nyní působím. Od minulého roku se zde restaurují sgrafita provedená podle jeho návrhů v Kollárově ulici a také v Západočeské galerii v Plzni necháváme restaurovat Alšovy rozměrné kartony, které sloužily jako podklad pro výzdobu fasád plzeňských domů, zejména v Nerudově ulici.

K tomu, jak je získala naše instituce, se váže bizarní historka, kterou mi nedávno vyprávěla paní Věra Kubová, vdova po tehdejším řediteli Západočeské galerie v Plzni Oldřichu Kubovi. V roce 1964 se Kuba dověděl, že prezident Antonín Novotný zvažuje možnost, aby Alšovy kartony z majetku prezidentské kanceláře Pražského hradu přešly pod správu nějaké galerie. Kuba proto neváhal a spojil se s redaktorem Rudého práva ve snaze upozornit na možnost věnovat uhlové kresby právě do Západočeské galerie v Plzni. Onen horlivý redaktor však přinesl v okurkové sezoně letních dnů hotového sólokapra. Napsal totiž text, v němž rovnou vyjádřil poděkování prezidentské kanceláři za vzácný dar. Antonín Novotný po přečtení článku prý pouze lakonicky konstatoval, že když už je to v Rudém právu, tak mu stejně nic jiného nezbývá.