MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2017 červenec - srpen

Miroslava Večeřová

  • Datum / 15. 07. 2017
  • Autor / Čech Viktor
  • Rubrika / portfolio

Lidské tělo, materialita a jejich vztahy v performativní rovině jsou v současném umění výraznými tématy. Miroslava Večeřová se řadí mezi ty autory, jež je reflektují prostřednictvím média fotografie. Na její letošní výstavě v pražském NoD (společně s Pavlem Příkaským) se to například projevilo v přesazích mezi snímky, práci s objekty a performancí.

Vždy když jsem se v průběhu let setkal s prací Miroslavy Večeřové, vytanula mi na mysli útlá knížečka Under Blue Cup od Rosalind Krauss publikovaná v roce 2011. Proslulá teoretička umění se v ní vyrovnává s postmediální situací současného umění a definuje v ní svůj postoj, založený na chápání média jakožto „podpory“ (support). Specifické vlastnosti každého z nich jsou pro ni pak základem principů reinterpretovaných v širším intermediálním poli. Zároveň se však vždy zpětně odkazují k výchozímu paradigmatu. Vzniká tak pohyb, v rámci nějž je médium vždy znovu definováno. Takto chápanou základnou či podporou pro tvorbu Miroslavy Večeřové je fotografie.

To má jistě svůj základ ve vzdělání umělkyně, které Večeřová získala ve fotografických ateliérech na londýnské Camberwell College of Arts a pražské UMPRUM. Rovina technicky zachyceného obrazu se v její tvorbě stala základnou pro ohledávání, které bychom mohli stručně definovat jako setkávání těla a materiálu s dvojrozměrnou reprezentací. Tento princip, ve spojení s hravě humornou pointou, se projevil již u starších prací, jako je Řeka z roku 2013. Na tomto videu, stejně jako na řadě dalších je také dobře patrný performativní rozměr, s nímž se autorka potýká se zdánlivě statickou podstatou fotografického média.

V případě videa Řeka je divák postaven před statický záběr vodního toku, který je ale vzápětí odhalen jako pouhá potištěná plachta plovoucí na hladině bazénu, přes niž autorka performativně skočí do vody. Iluze dvojrozměrného obrazu je zde animována živou akcí a plastickým živlem vody, celek je ale reprezentován v orámovaném záběru dvojrozměrné promítací plochy.

Tato hra mezi povrchem, tělem a materiálem se v tvorbě Večeřové vyskytuje v mnoha podobách. Řada jejích fotografických prací využívá analogickou situaci k intimnímu dialogu mezi předmětnými prvky či tělem a jeho částmi na straně jedné a plochým povrchem snímku na straně druhé. U starších prací se to projevuje především v samotném aranžmá fotografií, zatímco v nedávné tvorbě tento dialog vystupuje i před jejich rovinu do reálného prostoru.

Práce s pigmentem a plastickým materiálem vnesla do autorčiny práce výtvarný moment, který je posílen v tvůrčí spoluprací s malířem Pavlem Příkaským. Jejich společná realizace Inner Monologue (2016) spojila intimní hru se zákoutími, lidským tělem a výtvarnou intervencí jak v rámci videa, tak v přilehlé instalaci. Tělo zde vystupuje jako předmětný aktér, zbavený psychologizující subjektivity, ale odhalující nám svá zákoutí ve hře s pigmenty, materiály a předměty, v níž je narušena binarita živého a neživého. Podobně jsou v jejich starším společném videu Icebergs (2013) animovány pomalu plovoucí objekty připomínající kry, které vytvářejí ve fluidně neurčitém prostoru bazénu křehký tanec věcí.

V rámci projektu Images That Occupy Thoughts (2017) vytvořila Miroslava Večeřová sérii objektů, v nichž je fotograficky zachycený materiál reflektován v přímé konfrontaci snímku s věcmi a situacemi. Fotografie se zde staly objekty zapojenými do interakce v rámci instalace ve výstavním prostoru a stejně tak performeři navazují fyzický kontakt s na snímcích zachycenými těly a vytvářejí aktivní zpětnou vazbu například tím, že je jakoby drží na stěně nebo se o snímky opírají. I samotná fotografie se zde stala součástí oné animistické hry mezi životem a předmětností.

Termín „support“ ve zmíněné knize Rosalind Krauss není chápán ani tolik v rámci spektra uměleckých médií, jako jsou malba, socha či nověji už vlastně i fotografie – médií tradičně definovaných a modernismem reflektovaných. Nahrazuje  tento jejich status pojetím „podpory" jako funkčního základu umožňujícího danému jevu naplňovat svou kulturní funkci. „Supportem" tedy mohou být pro umělce i tak různorodé jevy, jako jsou animovaný film, automobilismus nebo investigativní žurnalistika. Miroslava Večeřová chápe fotografii v lecčems podobně: není jejím vězněm, nechápe ji jen jako umělecké médium, její zájem se obrací spíše k podstatě současnosti, založené na neustálé konfrontaci mezi dvojrozměrností technických obrazů a předmětností a tělesností virtuálního i reálného prostoru, v němž se s nimi setkáváme.