MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2007 září

Muž, který našel poklad

Rozhovor s ředitelem Albertiny Klausem Albrechtem Schrödrem.

S jakým konceptem jste před osmi lety nastupoval na místo ředitele?

Albertina byla ve velice vážné krizi, neměli jsme skoro žádné návštěvníky. V předchozích dvaceti letech se návštěvnost pohybovala mezi sedmi a osmi tisíci ročně. Bylo třeba něco dělat. Muzeum jsme zavřeli a od základů je změnili. Na jedné straně jsme se snažili vrátit se k počátkům, rekonstruovat a renovovat náš historický palác, na straně druhé jsme chtěli vybudovat zbrusu nové muzeum. Třetím úhelným kamenem bylo skoncovat s vystavováním kreseb a grafik izolovaně od ostatního umění. Umění je jen jedno a nemá smysl je dělit na různé podkategorie. To vedlo k myšlence vystavovat obrazy, kresby, nábytek, sochy atd. pohromadě. A divákům se to velmi líbí. Každoročně nás navštíví 700 až 800 tisíc návštěvníků. To z nás dělá – pokud jde o muzea, která mají k dispozici jen jednu budovu – nejnavštěvovanější muzeum v Rakousku, a myslím, že i v celé střední Evropě.

Držíte se nějakého pevného pravidla, pokud jde o střídání výstav starého a nového umění?

Většinou se snažíme ukazovat současně od každého něco, mít třeba velkou výstavu starých mistrů a k tomu menší studijní výstavu současného umění. Podle našich statistik až 80 procent lidí, kteří přijdou do Albertiny třeba kvůli Dürerovi, se nechá zlákat i k návštěvě té další výstavy. To funguje velice dobře. Teď na podzim ale dojde k podstatné změně, neboť poprvé v naší historii zpřístupníme stálou expozici. Dostali jsme jednu z největších a nejdůležitějších soukromých sbírek klasické moderny. Tím se mění celková filozofie naší sbírky. Nebudeme tedy již nadále jen největším a nejdůležitějším muzeem kresby a grafiky, ale posouváme se někam jinam.

Jak vás vnímají ostatní vídeňská muzea? Jste pro ně konkurence?

Možná, nevím. Upřímně – asi ano. Myslím si to, protože já sám je tak vidím. Pokud jde o místní publikum, jsme rozhodně konkurenty. Na druhé straně máme všichni stejného vlastníka – stát. Všichni pobíráme dotace od státu, i když v našem případě představují pouze 30 procent našich příjmů. 70 procent si musíme vydělat sami, většinou ze vstupného. To znamená, že od státu ročně dostáváme něco přes 5 milionů euro a dalších 8 až 9 milionů si vyděláme. Jsme jediným rakouským muzeem, které se v tomto může poměřovat s velkými mezinárodními muzei, jako je Tate Gallery nebo Metropolitní muzeum.

Kolik z těchto prostředků vynakládáte na nové akvizice?

Moc ne, na nákupy nám peníze nezbývají. Jsme závislí hlavně na darech, ale přeje nám štěstí. Před časem jsme dostali 34 velkých obrazů od Marie Lassnig, velké obrazy z 60. let. Dostali jsme celou sbírku Batliner, jejíž tržní cena je víc než půl miliardy eur. Nemůžeme si sami dovolit nakupovat takováto díla, ale přesto se k nám dostanou.

Jak se vám daří přesvědčovat zahraniční muzea k zápůjčkám?

Muncha nebo Rembrandta asi nikdo nepůjčuje rád... Je to otázka důvěry, otázka konceptu výstavy, který je dokáže přesvědčit, že zrovna tahle akce si zaslouží jejich podporu. Je to také otázka osobních vazeb a samozřejmě i moci. Ředitel budapešťského Szépmüvészeti Múzeum László Baán nedávno na konferenci v Mnichově hovořil o tom, že existuje něco jako mezinárodní burza muzeí a každý velice přesně ví, jak si které muzeum stojí – komu nemůžete zápůjčku odmítnout a komu můžete říct: „Vám nikdy.“ Myslím, že v našem případě všichni pochopili, že nová Albertina bude skutečně nová a že s tou starou krom sbírky nemá nic společného. Sbírka Albertiny byla jako poklad ukrytý na neznámém ostrově.

Je tedy právě sbírka tím rozhodujícím faktorem? To, že můžete vyjednávat – vy nám půjčíte tohle, my vám tamto...

Přesně tak to funguje. V našem případě to ale není tak jednoduché, protože v roce 2005 došlo k omezení toho, co můžeme půjčit do zahraničí. Byla rozjednaná zápůjčka Dürera do Prada do Madridu, ale památkový ústav nám to zakázal. Proto je pro nás taky tak důležitá sbírka Batliner, protože s ní budeme moct dál pracovat.

Mluvil jste o mezinárodní burze muzeí, jak si na ní stojí Albertina?

Na rovinu, mezi naprostou špičku nepatříme. Nejsme Louvre, ani Metropolitní muzeum. Řekl bych, že jsme jedním z největších malých muzeí.

 


Více o historii Albertiny zde.