MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2007 prosinec

Na hranicích uměleckého provozu

Cena Jindřicha Chalupeckého 2007 / V této chvíli již není žádným překvapením, že Cena Jidřicha Chalupeckého byla slavnostně udělena 14. listopadu v Roxy/NoD Evě Koťátkové. Tato informace, jak je zvykem, proběhla téměř všemi médii, vítězka poskytla rozhovory, ale celkově se informovanost mediálně zploštila na obligátní kdo? kdy? kde? co? Vyjma Reflexu práce jednotlivých finalistů nejsou brány na zřetel. Hlavní je jméno vítěze. Pardon, Reflex ještě přináší anketu Kandidáti slávy, v níž vede Michal Pěchouček.

Před vyhlášením vítěze se o ceně mlčelo i v odborných periodikách. Zdá se, že výtvarná cena nemá potenciál se stát společensky prestižní záležitostí. Co už jiného z výtvarného světa by mohlo aspirovat na pozornost široké veřejnosti?

Jedním z důvodů může být i to, že kromě svého jmenovce již delší dobu není podporována žádným symbolem. Nepředává ji Václav Havel, nevystavuje se v Národní galerii a letos ani v Galerii hlavního města Prahy, ani v žádné jiné významné instituci. Dostupnost CJCH širokému publiku se ještě více zkomplikovala – přehlídky jednotlivých finalistů probíhají v alternativních galeriích A.M. 180, Entrance, etc, Jelení a NoD. Cena se stává akademickou a budeme-li rétoricky přehánět, subkulturně-undergroundovou. A přitom nejde o postoj, ale o důsledek.

Malé, ale hezké

Na straně druhé to finalistům v nezávislých galeriích, které nemají pošramocenou pověst, sluší. A aby ne, když jsou všichni těmito místy odkojeni. Jenže než by je cena vynesla do vyšších hierarchií uměleckého kontextu, nechává je tam, odkud vyšli. Nakonec i výběr míst jednotlivých prezentací byl zvolen na podkladě možná až příliš lapidárního klíče – vystavují tam, kde ještě nevystavovali. Pozitivem rozdrobení prezentace a setrvání v nezávislých hladinách je dokumentární pravdivost výpovědi o společenském postavení a politickém stavu naší současné výtvarné kultury. Mezi tzv. nezávislými galeriemi a institucemi pro umění zeje propast, která se násobí směrem za hranice země.

Oddělené prezentace nabídly finalistům příležitost vytvořit uzavřené celky blízké samostatným výstavám a méně či více se vyjádřit ke specifičnosti prostoru a galerie, čehož nejdůsledněji využila Pavla Sceránková. Naopak se tím oslabila možnost přímého srovnání. Předpokládá se, že se zvýšila návštěvnost těchto „malých“, ale pro vývoj mladé umělecké scény zásadních galerií. Někdo jejich existenci teprve objevil. Pro galerie to znamenalo větší zodpovědnost a možnost alespoň vymalovat. Organizátoři A.M. 180 si dokonce do interiéru baru pořídili pruhovaný limonádový design, najmuli kustodku a měli otevřeno. Pro galerii etc měla prezentace CJCH zásadní význam, neboť urychlila konec asi půlroční pauzy v jejím výstavním programu, způsobené ztrátou prostoru. Azyl jí byl nabídnut galerií NoD.

Tipování na vítěze

Uvnitř umělecké obce si CJCH stále drží vysokou vážnost už z historického hlediska, ale především na základě kvality výběru laureátů, kteří ji reprezentují. (Její výsostné postavení neohrozí ani nová cena Národní galerie „333“, financovaná Skupinou ČEZ. S NG musí být vše nadvakrát.) Samotnou podstatou soutěže je samozřejmě její vítěz a o vítězi se – jak jinak – než spekuluje. Jedni věštili, že jím letos bude malíř, jiní tipovali Zbyňka Baladrána (nejen proto, že je trojnásobným nestorem finále). Tváří v tvář konkrétním autorským prezentacím to nakonec byl, alespoň pro mne, souboj Jana Nálevky a Evy Koťátkové.

Malíř nakonec cenu dostal. Jakub Hošek získal Cenu čtenářů Reflexu, generálního partnera, a přebral tak štafetu po Rafanech. Celková úroveň letošního Chalupeckého je vysoká a vítězství Evy Koťátkové je zasloužené, i když možná méně zasloužilé, než by si někteří představovali. Tato skutečnost s sebou přináší otázky, zda má být cena přístupná studentům nebo má být zacílena na zasloužilé mládí. Někteří by zase rádi ve sledu vítězů uplatnili jistou rozmanitost. Je příznačné, že výčet posledních vítězů je protnut jistými společnými hledisky. Ale.

Eva Koťátková (1982) svou prezentací vytřela zrak. Stále ještě studentka na sebe upozorňuje již od začátku svého pobytu v ateliéru Vladimíra Skrepla. Od výstavy k výstavě něco zkouší a pokouší a možná jsme si nevšimli, že to prověřování není projevem studentského hledání se, ale stálým základním principem její tvorby. Výstava v Jelení však nemůže nechat nikoho na pochybách, že Koťátková si rozvíjí na podkladě kovandovské tradice a skreplovského experimentátorství již nějakou dobu vlastní jazyk. Zabudování autentického světa „koťátkovských“ představ do prostorového modelu, dotvořilo všechny chybějící spojnice. I když si myslím, že výstava trochu doslovně hraje na všechny smysly a média, musím uznat, že se tím zároveň stává celistvou a porozumitelnou. Autorka si vytváří prostorová omezení, v jejichž rámci svobodně a vynalézavě zkoumá možnosti a vlastnosti prostředí a sebe samé a v tomto systému rozehrává množství vztahových variací. Manipulativní přístupy nemají za cíl něco ovládat, ale poznávat. Rozvinutá představivost, v kresbách se projevující se surrealistickým přízvukem, se v prostoru stává prostřednictvím samozřejmého gesta a demonstrace jakoby normální, reálná. Koťátková převedla automatismus kresby do objektu a posléze do prostoru, prostředí a „performance“. Sloučeniny skutečného a neskutečného měří limitem lidského (vlastního) těla a nekonečností asociací. Ze svého světa vylučuje exkluzivitu, vše zakládá na známém a běžném.

Jakub Hošek (1979) konečně dostal příležitost vystavit se ve „své vlastní“ galerii A.M. 180. V reprezentaci CJCH zastupuje „malíře“. Jenže více než malířem je umělcem, který myslí v obrazech. Malířské kategorii se snaží unikat již dlouho specifickými „nerukopisnými“ technikami a používáním šablon nebo přesahy do obrazového i čistého objektu a kresby v prostoru. Výsledek  představuje textově obrazovou instalaci, v níž je přítomná i hudba jako námětová iniciace díla. Ta je zcela konkrétní, v podstatě konceptuálně použitá, jak v katalogu dokládá publikovaný email členům skupiny Xiu Xiu. Je to biotop „videoklipu“ a prostorového komiksu. Komiks je navíc převrácený naruby: text není transformován do obrazu, ale obraz do textu a do jednotlivých znaků, písmen (Your Acne Is Like A Pearl, Don´t Say Be Tender First, Vulture Piano). Diváckou cenou a v pořadí již druhou účastí to má Hošek v podstatě také vyhrané.

Vyhrané to má i Zbyněk Baladrán (1973), a tak se jen zařadí do zástupu vedeného Krištofem Kinterou, všech těch, kteří to „dostat měli, ale...“. Místo, aby představil univerzálnější záběr, Baladrán ještě více podpořil hermetický jazyk do systému uzavřeného, sociálně orientovaného útvaru. Paradoxní je, že ono „hermetické“ je firemní slovník a behaviorismus, tedy realita sama. Přesné oddělení a následné prolnutí jednotlivých formálních rovin – lidský faktor, grafické schéma, obraz a text – vytváří emocionální napětí v racionálně strukturovaném dokumentu. „Teorie práce“ vznikla jako reakce na novou administrativní budovu ústředí ČSOB v Radlicích AP Ateliéru Josefa Pleskota, která je propagována jako revoluční architektura zosobňující „novou podnikovou kulturu informačního věku“ (viz katalog CJCH).

Principy tvorby Jana Nálevky (1976), které jsou zároveň její podstatou, se vždy v průběhu díla (procesu vznikání a vnímání) jogínským obloukem očistí ke svému počátku. Předem dané schéma se naplní, a ještě než dojdeme na konec, se stačí vyprázdnit. Tak ani nemůžeme jednoznačně mluvit o konkrétním nosném obsahu. Dobrodružství se odehrává v rozmezí odchylek. Současná prezentace „Je to tak“ odpovídá opět všem strukturám Nálevkovy tvorby, jak je v katalogu CJCH analyzuje Jiří Ptáček. Jako ready-mades byly použity texty z reklam kompletních ročníků deníku Dnes a časopisů Reflex a Time In. Z nich autor vybral všechny proklamace, které se přímo nevztahují k nabízenému produktu. Stroboskopický efekt černých a bílých písmen a rychlá sekvence činí nápisy pro většinovou populaci nečitelné. Jen ti vyvolení se tak stanou možnou obětí rafinované konzumní masáže.

Kdyby Pavla Sceránková (1980) vsadila jen na jednu kartu, stáli bychom zmrazení před jednoslabičným faktem. Jasné a čisté řešení komunikující v úrovni smyslů a pojmů. Do prostoru by doplnila tvar a nic navíc. Zbývající práce už jen doříkávají, i když roztomile, že tvar objektům dokáže také na čas odebrat.

Gratuluji všem!