MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2011 duben

Na jedné lodi

Nová budova ČVUT v Praze / „Adame, to je dobře, že vás vidím, máte chvilku?“ ptá se pedagog s hlavou otočenou vzhůru. Oslovený stojí o patro výš, a ještě navíc za rohem, přesto hovor plynule pokračuje. Jsme v jedné ze tří dvoran nové budovy ČVUT v pražských Dejvicích, kterou navrhla architektka Alena Šrámková. Dialog napříč patry, ateliéry a názory je zde přirozený, už jen proto, že do všech místností lze z ochozů volně nahlédnout.

Pro architektku Alenu Šrámkovou (*1929) je budova sloužící vzdělávání architektů vysněným úkolem. Od začátku 90. let vede na Fakultě architektury ČVUT školní ateliér, jehož absolventi patří mezi nejvýraznější tvůrce mladé generace architektů. Navíc zastává názor, že architektura má schopnost lidi vychovávat. K velkorysosti, skromnosti a pravdivosti.

Dvoukolová architektonická soutěž na budovu Fakulty architektury ČVUT proběhla v roce 2004. V porotě tehdy zasedly nepochybné osobnosti, mimo jiné architekti Miroslav Masák, Josef Pleskot, Emil Přikryl a také dva původem čeští architekti žijící v zahraničí: Miroslav Šik a Ivan Reimann. Porota byla náročná a ani po druhém kole, kdy mělo osm finalistů příležitost své návrhy rozpracovat, nevybrala vítěze – žádný z návrhů podle ní „nenaplnil beze zbytku kritéria hodnocení“. Druhou cenu získala Alena Šrámková s kolegy Lukášem Ehlem a Tomášem Koumarem, třetí cenu pak ateliér HŠH architekti.

Od návrhu k realizaci

Návrh týmu Aleny Šrámkové, který se ČVUT nakonec rozhodla realizovat, počítal s pevným a jasně definovaným objemem, který respektuje stávající urbanistické vztahy. Stavba vychází ze čtvercového půdorysu, jižní čtvrtina z tohoto bloku je však vynechána a na jejím místě vzniká otevřené vstupní nádvoří vymezené vysokým pylonem. V každé ze zbylých třech čtvrtin samotného domu je umístěna jedna ochozová dvorana. Soutěžní návrh byl skutečně velkorysý a také maximálně otevřený – všechny ateliéry měly být dvoupatrové, se zavěšeným horním patrem, což by umožnilo vytvořit volné prostory bez příček. Ateliéry, učebny, ale i pracovny pedagogů měly být od galerie odděleny jen celoskleněnou příčkou.

Budova, která dnes v dejvickém kampusu stojí, se od soutěžního návrhu v základním konceptu neliší. Jde o železobetonový monolit, který je z vnějších stran obložen režnými cihlami, směrem do piazzetty pak odhaluje svou pravou betonovou tvář. Působí zde tak samozřejmě, že máte pocit, že už tu pár (možná desítek) let stojí. Bez problémů propojuje různorodý kontext sousedících budov a prostranství – od klasicizujícího výzkumného ústavu na Flemingově náměstí z dvacátých let přes bytovky z let padesátých, prosklenou výškovou budovu ČVUT dokončenou v osmdesátých letech až k Národní technické knihovně, která byla dokončena před dvěma lety.

Vnitřní prostor nové vysokoškolské budovy je na úrovni parteru volný, v dalších podlažích se pak organizuje do tří dvoran, které se od sebe liší různě pojatými schodišti. Všechny ateliéry, učebny i kabinety mají přímý kontakt s venkem. Prostory v hloubce dispozice, které jsou osvětleny jen skrze atria, jsou využity jako zasedací místnosti nebo klidná respiria pro studenty. Nábytek a další vnitřní vybavení navrhovala a vybírala architektka Markéta Cajthamlová.

Téměř každý větší projekt projde během jednotlivých projekčních fází řadou změn. Výjimkou není ani nová budova ČVUT. Kromě Fakulty architektury zde nakonec sídlí i Fakulta informačních technologií a výrazně se zvýšil i požadavek na kapacitu školy – dnes slouží více než dvěma tisícům studentů a pedagogů. Dvoupatrové ateliéry nakonec zůstaly jen v horním patře, jinde si musí studenti vystačit s jedním podlažím. Celoskleněné příčky mezi jednotlivými místnostmi a galerií byly zredukovány na zhruba poloviční prosklené otvory.

Největší změnou oproti soutěži je však trojice menších objemů poslucháren, které jsou s téměř rozvernou nepravidelností přisazeny k severovýchodní straně budovy a narušují její tvarovou, materiálovou i barevnou kompaktnost. K režné cihle „mateřské“ budovy se tisknou tři různě nakloněné krabičky pokryté oranžovým, červeným a fialovým plechem. Stejné barvy, doplněné ještě růžovou, pak kolonizují i vnitřní prostory školy, kde jinak dominuje pohledový beton a dlažba cihlové barvy.

Kuřátka nebo autobusy

Nová budova slouží studentům a pedagogům zatím jen několik týdnů, ale reakce jsou bouřlivé. Prvoplánové a emocionální hlasy říkají, že je to strnulá, nepřívětivá a depresivní budova, nebo naopak přehledná, jednoduše krásná stavba, kde se lidé setkávají a rádi tam setrvají i po skončení výuky. Hloubavější povahy pak mluví o třeskutém setkání dvou odlišných přístupů, které vrtá hlavou i mnohým zkušeným architektům a kunsthistorikům. Tento vnitřní svár v internetové diskusi vtipně pojmenoval architekt Mirko Baum, který stavbu velmi ocenil, „snad jen až na ty tři barevné krabice, které vypadají, jako by je tam přidal někdo, kdo paní Šrámkovou nemá rád“. Jako by měl dům dvě vrstvy – jednu solidní, klasickou, pracující se zavedenými stavebními formami a materiály, přehlednou a racionální. A druhou pak nečekaně anarchistickou – se šikmými stěnami, zdánlivě bez řádu a kompozice, s barvami, které se k sobě podle konvenčních pravidel příliš „nehodí“. Otázkou je, zda tyto vrstvy spolu vytvářejí smysluplný celek, nebo se od sebe jen ostentativně distancují, případně jedna na druhé parazituje.

O rozporuplném přijetí trojice barevných objemů poslucháren svědčí i škála přezdívek, které velmi rychle získaly. Historik architektury Rostislav Švácha o nich s pochopením mluví jako o „kuřátkách“, mezi studenty se pak nejvíce ujalo říznější pojmenování „nabourané autobusy“. Šrámková, Ehl a Koumar v autorském komentáři píší, že navrhli obyčejný dům, který má „svou vnitřní důstojnost“ a je trochu jako „ze staré školy – to proto, aby v budoucnu nezestárnul, aby byl trochu mimo čas“. Šikmé stěny poslucháren pak autoři interpretují jako „reminiscenci na dnešní stav stavebnictví – to aby se vědělo, kdy stavba vznikla“. A dodávají: „Ale to je tak trochu mimo hlavní hmotu.“

Rukopis

Alena Šrámková si tak trochu zahrála sama se sebou. Vytvořila dům v nejlepším slova smyslu „šrámkovský“ – najdeme zde většinu principů, myšlenek a inspirací, které provázejí její celoživotní tvorbu. Stavba je v původním slova smyslu solidní, pevná až těžká, má velice srozumitelné a racionálně vyřešené dispozice, které odkazují k osvědčeným architektonickým formám, snad v duchu myšlenek italského neoracionalisty Alda Rossiho. Zvenku lze budovu definovat vlastním termínem Aleny Šrámkové jako „dům s okny“, což podporuje i tradiční fasáda z režných cihel. Do vstupního nádvoří pak stavba nastavuje téměř funkcionalistickou tvář s pásovými okny – lze to interpretovat i jako poctu nedalekému gymnáziu od Evžena Linharta z roku 1935.

Šrámková sice opakovaně deklaruje, že chce dělat „obyčejné“ domy, navzdory tomu však její práce mají výrazné sochařské kvality. Má cit pro měřítko a monumentalitu a dokáže zdánlivě prostými formami docílit působivého výsledku. Ve své práci také velmi často pracuje s vertikálou, ať už je to věž (věž pro vědeckého pracovníka v Praze-Košíku), či schodiště (centrum služeb v Poděbradech). Do severní dvorany nové vysokoškolské budovy pak umístila přímo extrakt vertikality – schodiště schované do válcové věže. Jak upozornil již Rostislav Švácha, je to citace známé budovy Galerie umění univerzity v Yale v New Havenu od architekta Louise Kahna.

Šrámková se tím otevřeně hlásí ke Kahnově přístupu – především k chápání budovy jako nositelky myšlenky, ale i k důstojné monumentalitě jeho staveb založené na základních geometrických tvarech. Kahnovy stavby, stejně jako práce Aleny Šrámkové, tak odkazují k všeobecně platnému světu geometrie, a tedy i k jisté nadčasovosti.

Podle Šváchy jsou věže a další vertikály v díle Aleny Šrámkové především symbolem vzpřímenosti člověka, jeho pevného morálního postoje. Tato interpretace se dá vztáhnout i k pylonu, který vymezuje vstupní nádvoří nové budovy dejvického kampusu.

Sebeironie

Tento vážný, poctivý, zodpovědný a místy až starosvětský rozměr budovy jako by studentům říkal to samé, co Alena Šrámková – totiž že studium architektury není žádná zábava, že zde nejde o žádné „nápady“, ale o komplexní myšlenkovou práci. Šrámková však v sobě má i smysl pro humor, který se však až dosud v jejím díle projevoval spíš nenápadně. Má v povaze přímost a odvahu a ve své dosud největší realizaci stočila svůj jemně ironický humor sama k sobě. Co jiného jsou barevná „kuřátka“ zdánlivě bez ladu a skladu přilepená k pevné a uvážlivé budově školy než sebeironií? Spolu se „svéráznými“ barevnými kombinacemi v podstatě znesvěcují důstojnost a jasné proporce stavby, poukazují na její těžkopádnost a přísnost. Funguje to však i obráceně – monumentalita a prostorové a dispoziční kvality centrální hmoty usvědčují rozverné budníky z povrchnosti a dobovosti.

Tyto dvě tak odlišné vrstvy budovy se mezi sebou permanentně překřikují, aniž by si však nějak vážně překážely. Ba naopak – barvy, které z vnějšího obkladu poslucháren pronikají do interiéru, napomáhají orientaci v budově a čitelnosti celé stavby. Pro studenty může být toto dvojí zpochybnění výzvou k samostatnému uvažování, ke kritickému myšlení a věčnému pochybování. Šrámková zkrátka tímto gestem odmítla brát samu sebe jako dogma, aniž by však jakkoli ustupovala ze svého pojetí architektury.

Místo setkání

Na rozdíl od nového kampusu Masarykovy univerzity v Brně-Bohunicích, o němž jsme psali v únorovém čísle, je v nové budově pražské ČVUT věnováno mnoho pozornosti společným prostorám. Autorům šlo hodně o to, aby zde studenti trávili čas i mimo výuku, aby se zde potkávali, vyměňovali si názory, spolupracovali. Budova je navržena tak, že se v podstatě s ostatními studenty a vyučujícími nemůžete nepotkat. A je tu i dostatek míst, kde se dá usednout k hovoru, práci nebo studiu. Neformální předávání zkušeností a možnost konfrontovat svůj pohled s názory jiných je pro studium málem stejně důležité jako předepsaná výuka. A především studenty motivují k hlubšímu a osobnějšímu ponoru do oboru.

Okna, kterými můžete z ochozů nahlédnout do jakéhokoliv ateliéru nebo učebny, pak nejen podněcují zvědavost a možná i soutěživost studentů, ale také jim dávají pocit sounáležitosti. Stačí se rozhlédnout kolem, a vidíte, že jste součástí života školy, nad vámi, pod vámi i vedle vás se v ateliérech svítí a pracuje, tady už dodělávají prezentace, tady probíhá konzultace, v dalším ateliéru někdo dokončuje velkou plachtu, není problém blíže nakouknout, případně vstoupit…

Škola funguje jako komunitní prostor, jehož součástí jsou i pedagogové – i do jejich kabinetů může každý nahlédnout. Tomuto pocitu „společné lodi“ silně napomáhají dispozice budovy. Je tu maximálně potlačená linearita, je tu minimum chodeb, které by vás táhly pryč. Díky dvoranám je naopak budova introspektivně stočená sama do sebe. Tato soustředěnost je podpořena i komorními rozměry dvoran – všechno je na dohled a na poslech, což otevírá možnost pro navázání „sousedských“ vztahů mezi jednotlivými ateliéry. Ve větších dvoranách, například ve Veletržním paláci, takovýto pocit „místa“ již nemáte, protější ochoz je příliš daleko.

Nová budova ČVUT není pochopitelně dokonalá. Nedostatkem, nad nímž nelze jen tak mávnout rukou, je například absence vody v ateliérech a dalších učebnách a pracovnách. To se úplně neslučuje s přáním architektky, aby zde studenti „byli rádi ve dne i v noci“. Na galerii tak můžete potkat studenta či pedagoga, jak kráčí s kusem zahradní hadice a kanystrem k záchodkům, aby si pak mohl v ateliéru umýt ruce nebo uvařit kávu. Nezabydlené zatím zůstává vstupní nádvoří – dvojici soch od Johna Hejduka, které byly v původním návrhu Šrámkové, vedení školy zamítlo.

Jakou atmosféru, jaký život, jakou inspiraci či poučení studentům nový dům nabídne, se teprve ukáže. Koncept budovy stojí na předpokladu, že studenti budou ve školních ateliérech skutečně pracovat a ne jen chodit na konzultace, jak bylo mnohdy zvykem ve staré budově. V době, kdy architekti pracují především na počítačích, však není však úplně jisté, zda se tento předpoklad naplní.

Každopádně mají adepti architektury v novém sídle mnohem větší příležitost se navzájem poznat, hádat se, spolupracovat a tvořit. Sousední Národní technická knihovna od ateliéru Projektil představuje jiný pohled na architekturu, obě realizace však spojuje velkorysé pojetí veřejného nebo přesněji „komunitního“ prostoru studentské obce. Doufejme, že se tato demokratičnost u nové generace architektů projeví větším smyslem pro dialog a angažovaností ve veřejných otázkách. Že se to, jak říká Šrámková, „na ně nějak nalepí“.

Alena Šrámková patří mezi nejvýznamnější tuzemské architekty uplynulého půlstoletí. Narodila se v roce 1929 v Praze, architekturu však vystudovala na Vysoké škole technické v Bratislavě. Po třech letech praxe pokračovala ve vzdělání ve Škole architektury prof. Jaroslava Fragnera na pražské AVU, kterou dokončila v roce 1958. Dalších třicet let pak pracovala ve státních projektových ústavech, s výjimkou krátkého období na přelomu 60. a 70. let, kdy byla součástí ateliéru Beta Sdružení projektových ateliérů. Začátkem 90. let si založila vlastní kancelář, od roku 1991 také vede školní ateliér na pražské ČVUT. První významnou realizací Aleny Šrámkové je budova ČKD na Můstku (1983), kterou navrhla spolu se svým manželem Janem Šrámkem, mezi další práce patří odbavovací hala hlavního nádraží v Praze (1977, se Šrámkem, Bočanem a Dandou) či věž pro vědeckého pracovníka v Praze-Košíku (1994). V roce 1999 byla Alena Šrámková jmenována profesorkou.