MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2007 leden

Národ sobě

Soutěž na novou budovu Národní knihovny v Praze, která koncem října vstoupila do druhého kola, se již teď může chlubit minimálně jedním prvenstvím: bude to první veřejná architektonická soutěž podle mezinárodních pravidel, která se v České republice uskuteční. To plně odpovídá vážnosti úkolu, který před architekty stojí. Krom Karla Pragera, autora Federálního shromáždění a Nové scény Národního divadla, v posledním půlstoletí snad nikdo nestál před „národním“ úkolem srovnatelného významu.

Místo, kde má nová Národní knihovna stát, také není tuctové. Letenská pláň je na očích, budova je ve volném prostoru, nemá se za co schovat a navíc z některých pohledů bude přímo konfrontována se siluetou Pražského hradu. Lokalita zároveň nabízí poměrně velkou svobodu výrazu – není tu žádný jasně dobově nebo stylově definovaný kontext, jen pláň, rušná třída Milady Horákové a naproti stojící fotbalový stadion.

Výjimečná je nejen samotná soutěž, ale i porota, kterou se organizátorům podařilo dát dohromady. Jsou v ní hned tři architekti, kteří se narodili a studovali v Čechách, ale úspěšnou kariéru budovali až za našimi hranicemi: Eva Jiřičná, John Eisler a Petr Bílek. K nim se přidala první dáma současné světové architektury, britská architektka iráckého původu Zaha Hadid, mexický architekt José Grinberg, zástupkyně UNESCO Irene Wiese-von Ofen a britský enviromentální inženýr Tony McLaughlin. Ostatní porotci zastupují investora – za Prahu Jan Kněžínek, ředitel odboru památkové péče Magistrátu, za Národní knihovnu její generální ředitel Vlastimil Ježek a jeho zástupkyně Bohdana Stoklasová.

Ohlas soutěže byl značný – sešlo se 355 soutěžních návrhů z celého světa. Do druhého kola jich postoupilo osm. Ti, kdo se těšili na bližší informace o postupujících, měli smůlu. Organizátoři zveřejnili jen jejich kódy. Postupně však vylézají na světlo návrhy, které nepostoupily. Se sebeironickym povzdechem „No tak jsme asi byli devátý nebo co“ se na stránkách Architu objevil například projekt ateliéru 4A. Svůj neúspěšný návrh představil během pražské přednášky také dánský architekt Bjarke Ingels z ateliéru BIG.

Zkrátka bohužel přišel i ten, kdo se těšil na rozhovor se Zahou Hadid v některém českém periodiku. Za úspěch lze nakonec považovat už to, že do Prahy vůbec dorazila. Vše proběhlo v klidu a tajnosti, takže pozorovatel z Mezinárodní unie architektů mohl být spokojen. Na vítěze si musíme počkat do začátku března. V mezičase se maximálně můžeme bavit nezávaznými diskusemi o tom, kdo by knihovnu „měl“ postavit.

Redakce Art&Antiques se v této věci obrátila na několik českých odborníků a teoretiků architektury. Ptali jsme se, kterému architektovi – českému, či zahraničnímu, žijícímu, či nežijícímu – by stavbu Národní knihovny svěřili a proč. Nečekali jsme shodu, a také jsme se jí nedočkali.

Nejstarší z oslovených, historik architektury Pavel Halík, trochu zalitoval, že na místě určeném nové knihovně nestojí Národní galerie, kterou tam navrhoval Josef Gočár. Další z teoretiků, Jana Tichá by zvolila Le Corbusiera na konci padesátých let: „Aby ho Češi konečně přestali vidět jako otce paneláků!“ Šéfredaktor časopisu Era 21 Osamu Okamura si vzpomněl na jména Boulléé, Asplund, Kahn, Ito, Koolhaas. „Ti všichni vytvořili ve svém čase a na svém místě projekty a stavby výjimečných knihoven. Ale myslím, že bych dal přesto raději příležitost dalším tvůrcům. Ať máme zase o čem přemýšlet.“

Iniciátor již zmíněného serveru Archit a čerstvý architekt Adam Gebrian to ze svého londýnského působiště vidí jinak: „Jednoznačně Jan Kaplický. Především proto, aby se česká (laická a hlavně odborná) veřejnost začala více zajímat o jeho dílo než o něj a přestala ho nálepkovat výrazy jako zahořklý, arogantní a podobně. Ty totiž jen zastírají skutečnou podstatu jeho tvorby.“ O Janu Kaplickém se potichu spekuluje už hodně dlouho. Neopominul to komentovat ani Pavel Halík: „Kaplický? No proč ne, ale stálo by to pětkrát tolik, dal bych přednost konzervativnější architektuře, myslím, že Králíček, Přikryl nebo Pleskot by to zvládli.“

A možná že by to zvládnul i architekt, publicista a organizátor veřejných diskusí o architektuře Jakub Filip Novák, který odpověděl: „Pokud bych měl navodit ideální situaci, kdy bych měl jistotu, že se mi knihovna bude líbit, budu souhlasit s její koncepcí, estetikou, provozem i rozpočtem, kdybych si měl vybrat někoho, u koho bych měl jistotu, že na jeho dílo nebudu moci nikdy nadávat, musel bych vybrat sebe.“

Na závěr ocitujme ještě z velmi seriózní a optimistické odpovědi Rostislava Koryčánka: „Věřím, že konečný verdikt o výsledku bude uzavřením hledání kvalitního projektu, který výborně poslouží provozu, stejně jako reprezentaci knihovny. A i z tohoto důvodu jsou pro mě jména v tuto chvíli nepodstatná.“