MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2018 únor

Národní galerie hledá styl. Znovu

„Hodnoticí komise nedospěla k jednotnému závěru, v němž by mohla přidělit bodové hodnocení“, a proto „zadavatel rozhodl o zrušení zadávacího řízení.“ Těmito slovy zrušil Jiří Fajt veřejnou soutěž na tvorbu vizuálního stylu Národní galerie, smetl ze stolu všechny předložené návrhy a podnítil nejednu kritickou reakci. Na stránkách Fontu se psalo o malém respektu ke grafikům a marnosti vynaloženého úsilí. Teoretička designu Kateřina Přidalová zase přirovnala organizaci soutěže k „rande naslepo“ během nějž nevznikla diskuze mezi institucí a návrháři a jen se čekalo, že se některá z předložených prací náhodou trefí do vkusu komise. To bylo v roce 2015. Nyní, po necelých třech letech, se největší domácí galerie odhodlala vypsat výběrové řízení znovu, a tak je nasnadě otázka, v čem se poučila z předchozího nezdaru a jak chce napravit svou pošramocenou pověst.

Rozdílů je celá řada, avšak nejpatrnější změnou je vyšší odměna a menší počet účastníků. Tentokrát se totiž jedná o uzavřenou soutěž, do níž bylo pozváno pouze deset vybraných studií. I když to na první pohled nemusí být zřejmé, omezený počet zapojených designérů může vést k podstatně lepším výsledkům. Nechme stranou argument, že přední autoři nejsou vždy úplně motivováni se účastnit otevřených zápasů, že často mají dostatek jiné práce se zaručenou odměnou a k nejistému zápolení s početnou konkurencí hůře sbírají odhodlání. Mnohem podstatnější je příležitost vést během soutěže dialog s tvůrci a zjišťovat, do jaké míry jsou vhodnými partnery pro instituci, tedy jak dokážou kooperovat s budoucími kolegy, pochopit a přijmout klíčová témata, projevit porozumění pro umělecké i marketingové plány a to vše poté otisknout do stylu a formy vizuální komunikace.

Je skvělé, že se Národní galerie rozhodla najít designéra pro dlouhodobou spolupráci tímto způsobem, méně skvělé však je, jak jednotvárně poskládala desítku oslovených: Laboratoř Petra Babáka, 20YY Designers Petra Bosáka a Roberta Jansy, Side2 Tomáše Machka, Aleše Najbrta, Markétu Steinert a pětici dalších autorů. Ve všech případech se bezesporu jedná o kvalitní návrháře, kteří dokážou přijít s neotřelým řešením a zvládnout úkol v tak velkém rozsahu. Většina z nich má navíc za sebou řadu projektů pro kulturní organizace a mnozí již dokonce spolupracovali přímo s Národní galerií. Tím však výčet pojítek nekončí. Je třeba doplnit, že jen jediné studio sídlí mimo Prahu a velká část zúčastněných designérů strávila mnoho let v místnostech 205, 304 a 305 pražské UMPRUM.

Proč se organizátoři v pozvánkách omezili jen na „staré dobré známé“ a nepřizvali také některá zahraniční studia? Co jiného, když ne možnost spolupráce s největší tuzemskou výtvarnou institucí, by mělo přilákat designéry z okolního světa? Nebylo by zpestřením a obohacením pro domácí scénu, kdyby mohla změřit síly s autory z Rotterdamu, Berlína, Kodaně a dalších mek současné grafiky? A co původem čeští návrháři, kteří v těchto centrech již mnoho let úspěšně působí? Samotná Národní galerie se programově snaží nabourávat hranice našeho malého rybníčku, Jiří Fajt láká do svých řad zahraniční odborníky, zve kurátory a umělce z různých koutů světa, avšak vizuál a brand instituce má za každou cenu zůstat pevně v českých rukou? Je škoda, že nikdo nevysvětlil, co vedlo k monotónnímu výběru oslovených. Byla by to jistě vhodnější náplň tiskové zprávy než opakování bezobsažných klišé o potřebě „současné, „výrazné“, „silné“ a „přátelské“ vizuální identity.