MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2009 únor

Národní mučedník

Náhlá smrt významného architekta Jana Kaplického není tragédií jen pro jeho manželku a obě děti. Je nešťastná také pro tuzemskou reflexi (nejen) jeho architektury. To, co právě probíhá, je jakési lidové nanebevzetí národního mučedníka. Z tvůrčího člověka s ohromnou tvarovou fantazií, ale také složitou povahou, i z jeho mnoha projektů a nemnoha realizací, které nikdy a nikde nebyly jednoznačně přijímány, vytvářejí média za podpory velké části veřejnosti nedotknutelnou modlu.

Naprosto absurdní je pak svalování viny za úmrtí „velikána“ na „čecháčkovskou zapšouknutost“, „malost“, „závist“ a podobně. Způsob, jakým je Kaplického smrt mnohými lidmi interpretována (a bojím se, že i zneužívána), však v zásadě odpovídá tomu, jak sám Kaplický vnímal svůj vztah ke světu. S velkou dávkou hořkosti se vždy prezentoval jako osamělý génius a vizionář, kterého ostatní nechápou a hází mu klacky pod nohy. Bylo to cítit i v prvních slovech, která pronesl po té, co byly oznámeny výsledky soutěže na Národní knihovnu: Neopomněl zdůraznit, že ho v 50. letech „nepřijali na pražskou techniku jako neuspokojivého žáka“. O tom, že vystudoval v mnohém ohledu prestižnější VŠUP, se však už nezmínil.

Příkladů tohoto postoje bychom našli nespočet, stačí si přečíst jakýkoli jeho rozhovor. Jako spiknutí „malosti“ vnímal nejen pochybnosti o průběhu soutěže na pražskou Národní knihovnu, ale o pár let dříve třeba také skutečnost, že nevyhrál soutěž na fontánu na památku princezny Diany v londýnském Hyde Parku. V nekrologu britského listu The Guardian tento Kaplického „pochmurný pesimismus“ pak dokonce označili jako „zásadní součást českého národního charakteru“.

Kaplického emotivní rétoriku přejala část novinářů i občanských iniciativ už brzy po té, co začala být soutěž na knihovnu, zdůrazněme, že oprávněně, zpochybňována. Ti, kteří se podivovali nad tím, že vítězný návrh porušil závaznou podmínku soutěže, byli šmahem označeni za ignoranty, kteří nechápou genialitu a progresivnost Kaplického architektury. Zatím nepřekonaným vrcholem byl v tomto směru článek redaktorky MF Dnes Jany Ciglerové. „Všem je přeci jasné, že těch pár zneuznaných ‚expertů‘ křičí kvůli uražené ješitnosti. Jsou to malí umolousaní lidé, kteří nikdy nic pořádného nepostavili.“ Po nečekané smrti Jana Kaplického pak tato rétorika opanovala celou mediální scénu.

Tento ve své podstatě bulvární závoj bohužel zakryl celé dílo tohoto bezesporu výjimečného, nicméně jednosměrného architekta. Stal se ze dne na den zamrzlou ikonou a jakákoli otevřená, nedej bože kritická diskuse nad jeho dílem bude na dlouhou dobu společensky zapovězena. Ubližuje to nejen Kaplického projektům, ale především české architektonické scéně. Nic jí totiž nechybí víc, než věcná kritická diskuse.