MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2014 červenec - srpen

Ne každá ženská výstava je feministická

Grey Gold v Domě umění města Brna

Vždy, když se na české umělecké scéně objeví velká genderově vyhraněná výstava tematizující tvorbu žen anebo specificky ženské zkušenosti, zajásám. Ženy-umělkyně obecně méně vystavují a jsou ve sbírkách nepoměrně méně zastoupeny než muži, což je dáno i řadou obecnějších společenských faktorů, z nichž některé mají nepopíratelně diskriminační charakter.

Téma si vysloveně říká o uchopení feministickou teorií a umělecko-historickou kritikou, která přináší nástroje ke kladení palčivých otázek týkajících se genderové rovnoprávnosti i zpochybňování zažitých klišé jakéhokoli druhu. Očekávám vždy osvobozující závan provokací trefujících se do společenských konstruktů, kritiku institucionálních struktur kulturního establishmentu i povrchnosti mediálních dezinterpretací. Takovéto výstavy jsou však v našem prostředí spíše výjimkou. Zato v poslední době vzniklo několik výstav žen-autorek, které kolem feminismu našlapují tak obezřetně, až jej nechávají zcela zmizet.

Stárnutí je téma

V tomto směru se nevymyká ani výstava Grey Gold v Domě umění města Brna, která se věnuje tvorbě umělkyň ve věku nad 65 let. Jejím hlavním tématem je kromě tvorby ženských autorek také aktivní a tvůrčí stáří a boj proti společenským předsudkům týkajícím se věku. Kurátorky výstavy Terezie Petišková, Vendula Fremlová a Anna Vartecká vybraly devatenáct dosud aktivně tvořících umělkyň, jimž chtěly dát možnost prezentovat svoje díla a ukázat specifika jejich pozdní tvorby, stejně jako fakt, že stáří neznamená a priori pasivitu a nečinnost. Nepochybně jde o aktuální téma, které navazuje (jak je uvedeno v katalogu) mimo jiné i na výstavy, jež vznikly v posledních patnácti letech v zahraničí. Jde o výstavy The Time of Our Lives kurátorky Marcie Tucker v New Museum v New Yorku z roku 1999 a Ein Leben lang, která byla v roce 2008 uvedena v berlínském Neue Gesellschaft für bildende Kunst.

Obě tyto výstavy však pracovaly s uvedeným konceptem ve zcela jiném duchu, než zvolily autorky brněnské přehlídky. Tematizovaly společenské nastavení pojetí stáří a nechaly umělkyně a umělce na toto téma kriticky promlouvat přímo svými díly bez ohledu na jejich vlastní věk. Ke slovu se dostala témata jako stárnutí těla, sex ve zralém věku, posedlost mládím západní společnosti nebo strach ze smrti. Feministická kritička a kurátorka Marcia Tucker newyorskou výstavu postavila na jednoznačně kritické linii vycházející z feministického pojetí umění jako nástroje angažovaného komentáře. Divák se tak prostřednictvím výstavy dostal do kontaktu s tématy podvědomě vytěsňovanými i společensky „nevhodnými“.

Brněnská výstava, které předcházel dvouletý výzkum a práce se studenty kurátorského semináře Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, však nemá takovéto ambice. Samotné kurátorky přiznávají, že výsledná výstava není výsledkem výzkumu, ale spíše zde zvítězilo estetizující pojetí instalace jednotlivých děl podle návrhu architektů Kristiny a Jana Magasanikových. A tento přístup je jistě ovlivněn i povahou vystavených děl, které jsou z velké části tvořené abstraktní malbou.

Ale proč?

Jedinou připomínkou výzkumné fáze přímo ve výstavě je několik vytištěných fotografií z rozhovorů s umělkyněmi a pár úryvků z dopisů na zadní straně výstavních panelů, které se dosti neočekávaně a v dominantních průhledech obracejí k divákovy zády. Velkorysý prostor prvního patra Domu umění je tak poněkud nelogicky členěn přidanými sádrokartonovými stěnami, které však nemají vždy přímou souvislost s vystavenými díly. Ve výstavě jsou umístěny i monitory s filmovými dokumenty o autorkách, které ale také nejsou součástí výzkumného projektu, jde spíše o náhodný výběr starších materiálů, které vznikly při jiné příležitosti a týkají se jen některých umělkyň. Míra podaných informací o jednotlivých autorkách se tedy podstatně liší.

K podrobnějším informacím o průběhu výzkumu se dostaneme pouze prostřednictvím katalogu, kde kromě odborných textů (například zajímavý příspěvek k tématu genderového uchopení problematiky Anny Vartecké nebo sociologická sonda na téma stáří a tvorba Venduly Fremlové) najdeme i přepisy rozhovorů s většinou umělkyň (některé z nich totiž nechtěly interview vůbec poskytnout). Rozhovory však jako by nemířily k jádru věci. Otázky týkající se genderové optiky ve vlastní tvorbě zůstávají buď umělkyněmi nerozvedené, nebo jej kurátorky v případech, že autorka sama se tímto tématem zabývá, nedokázaly náležitě rozvinout. Často se také neubránily nemístnému zjednodušování a rodovému esencialismu („Myslíte si, že je rozdíl mezi mužskou a ženskou tvorbou?“ nebo „Žena jde více do hloubky než muž, muži se pohybují ve vrchnějších vrstvách skutečnosti.“)

Otázkám týkajícím se stáří oproti tomu věnují velkou pozornost, a to až návodným způsobem („Cítíte, že tato kreativní práce na vás působí pozitivně, nebo negativně?“, „A myslíte, že v současnosti je zájem o představitele a představitelky vaší generace adekvátní? Anebo naopak, že se na vás zapomíná?“, „Můžete definovat nějaký rozdíl mezi tvorbou mladších a starších autorů?“). Dosti vypovídající jsou i odpovědi některých autorek na podobné otázky, jako například ty Dany Puchnarové: „Ještě taková otázka – jak byste definovala stáří?“ – „Ale proč?“ – „Kdyby se vás třeba někdo zeptal…“ – „Pro mne není žádné stáří.“

Segregačnímu vyznění výstavy se nelze ubránit ani při pohledu na doprovodný program, kde najdeme mimo jiné i taneční workshop pro dospělé 60+.  Paradoxně se tedy autorkám podařilo přesně to, proti čemu chtěly výstavou bojovat – daly možnost ženským seniorkám se vyjádřit v rámci přesně vymezeného prostoru na určená témata týkající se stáří, místo aby se věk stal nepodstatnou součástí životopisu výrazných tvůrčích individualit.

Feminismus jako nástroj

Jak ven z bludného kruhu biologického determinismu a diskriminace na základě věku, napovídá i text Adély Matasové, která místo rozhovoru do katalogu přispěla svými vzpomínkami na normalizační fungování uměleckých skupin a hlavně situaci umělkyň v této době. Zcela otevřeně mluví o tom, že ona a její kolegyně výtvarnice byly v nevýhodě, protože se nezúčastňovaly tolik hospodských dýchánků svých mužských kolegů, které sloužily jako důležitá komunikační platforma celé scény. Začaly tedy na konci 70. let organizovat vlastní setkávání v Makarské vinárně, která později přerostla v přednáškový cyklus a na začátku 80. let i v několik ženských výstav. Ty pak čelily ostré protifeministické kritice některých výtvarníků, kteří si sami podobné výstavy neorganizovali. Škoda že tyto historické skutečnosti nebyly ve výstavě ani během výzkumu více rozvinuty. Československý feminismus předlistopadové umělecké scény totiž evidentně existoval, jen je potřeba ho teprve začít pořádně hledat.

Je jistě obtížné pomocí genderové optiky interpretovat výstavu umělkyň, z nichž většina nechce svoje dílo tímto způsobem posuzovat, navíc tvořenou díly, která až na výjimky nemají ambici kriticky se vyjadřovat ke společenským fenoménům. Feministický umělecko-historický přístup však není jen o interpretaci děl ženských umělkyň. Je především o kritickém přístupu k diskriminujícím jevům ve společnosti a o kladení nepříjemných otázek veřejnosti. V tomto ohledu je však výstava Grey Gold spíše ukolébavkou na téma tvorba zralých žen.


Grey Gold: České a slovenské umělkyně 65+
pořadatel: Dům umění města Brna
kurátorky: Terezie Petišková, Vendula Fremlová, Anna Vartecká
termín: 30. 4.–3. 8. 2014
www.dum-umeni.cz

reakce autorek výstavy Venduly Fremlové, Anny Vartecké a Terezie Petiškové, odpověď Petry Hlaváčkové a komentář jedné z vystavujících umělkyň Dany Puchnarové.